Článek
Leden 1800, husté lesy v jihofrancouzském kraji Aveyron. Tři muži na lovu tu narazili na nečekanou kořist: osamělého chlapce, nahého a zcela zabahněného, jak se plíží pod stromy. Když spatřil lidi, pokusil se uprchnout – pohyboval se mrštně po čtyřech a vyšplhal vysoko do větví, jako by sám patřil k lesní zvěři.
Lovcům se jej nakonec podařilo strhnout dolů a zajmout. Chlapec se bránil a kousal, neartikulovaně přitom skřehotal, ale slovům nerozuměl. Byl vyhublý, po těle měl množství starých jizev a tvář zarostlou špínou. Přesto na sobě měl zbytky roztrhané košile – jediný náznak, že kdysi zřejmě patřil mezi lidi.
Místní ve vesnicích v okolí už tušili, že v horách žije divoké dítě. Občas zahlédli v dálce malou postavu, jak se i uprostřed zimy pohybuje lesem nahá. Dokonce se ho už jednou dříve pokusili chytit: podle záznamů se podobný chlapec objevil v kraji už roku 1797.
Tehdy ho pronásledovali psi lovecké družiny a lidé ho na chvíli skutečně dostali do zajetí. Ve vsi Lacaune ho svěřili do péče místní ženě, možná chůvě či vdově, která se ho snažila nakrmit a ohřát. Chlapec však po několika dnech utekl zpět do lesů. Od té doby ho lidé vídali jen zdálky a po další dva roky zůstával nedostižný.
Až onoho mrazivého rána roku 1800 se vše změnilo. V zajetí lovců se poprvé ocitl notně vysílený. Neuměl sice mluvit, ale dal najevo, že má hlad – hned po dopadení se vrhal po jedlých koříncích a syrové zelenině. Vesničané mu proto v dobré víře nabídli teplé jídlo, jenže u vařených pokrmů chlapec zoufale kroutil hlavou.
Nakonec snědl jen brambory, které si sám vytáhl z popela ohniště. Nebál se přitom strčit ruce do žhavých uhlíků. Místní se nestačili divit: zdálo se, že necítí chlad ani horko. Když ho zavedli ven do sněhu, nechvěl se zimou – naopak se v závějích rozběhl a dováděl nahý jako malé zvíře.
Přesto nejevil vůči lidem vyslovenou zuřivost. Ve chvílích vyčerpání se nechal od vesničanek konejšivě obejmout, jako by pod tvrdými podmínkami dětství v divočině stále zůstával lidským dítětem.
Z lesa do cely
Prvotní soucit a zvědavost brzy vystřídaly rozpaky, co si s nalezencem vůbec počít. Urostlí lovci ho museli držet za ruce, aby opět neutekl mezi stromy. Místní správa proto rozhodla chlapce raději převézt z vesnice do okresního městečka Saint-Affrique a předat úřadům.
Zapřáhli koně a malý uprchlík putoval zamřížovaným povozem – pro jistotu jako skutečný zločinec pod dozorem. Ve městě pro něj ale neměli jiné vhodné místo než prázdnou celu místní policejní stanice. Tam „vlčí chlapec“ strávil několik dní, než se pro něj našlo ubytování v útulku pro opuštěné děti.
V sirotčinci mezi ostatními dětmi působil vyděšeně a zároveň nebezpečně. Zpočátku běhal po čtyřech a nebyl zvyklý na žádné oblečení ani zavřené místnosti. Když ho pečovatelé zkusili obléknout do košile a kalhot, vydržel v nich sotva pár minut – hned si látku trhal ze sebe dolů.
Neovládal ani základní hygienu a v uzavřené místnosti vykonával potřebu, kde ho napadlo. Jídlo odmítal, pokud nebylo syrové. Maso či polévky nejedl vůbec, z vařeného jídla pozřel jen brambory nebo kaštany, které znal z lesa.
Neklidného chovance nebylo možné usadit na lavici ani uložit do postele. Noc co noc bloumal po místnosti nebo narážel do stěn a nad ránem často ze spaní zakňučel. Ostatní děti se ho bály a personál si s ním nevěděl rady. Nikdo v okolí podobné „divoké dítě“ nepamatoval.
Případ začal budit širší pozornost. Do útulku v Saint-Affrique se sjížděli zvědavci i vážení páni z okolí. Nikdo však nedokázal určit chlapcovu totožnost. Do kraje Aveyronu během bouřlivých let nedávné Francouzské revoluce zmizelo beze stopy víc dětí a dvě rodiny se přišly podívat, zda nepoznají svého pohřešovaného syna.
Ani jedna však v zarostlém chlapci nenašla podobu s vlastním dítětem. Objevily se i nepodložené zvěsti, že by mohlo jít o levobočka jistého bohatého notáře, kterého rodiče kvůli vrozené němotě odložili. Jisté bylo jen to, že chlapec už musel s lidmi v minulosti přijít do styku.
Nasvědčovaly tomu nejen zbytky oděvu, ale i množství hlubokých jizev rozesetých po jeho těle. Nejvýraznější šrám měl na krku – tenká zahojená řezná rána, která vypadala, jako by mu někdo kdysi přeřízl hrdlo.
Po několika týdnech byl nezvyklý svěřenec převezen ještě do druhého, většího sirotčince ve městě Rodez. Zprávy o „divokém chlapci“ mezitím dorazily až do Paříže a vzbudily senzaci mezi učenci. Do Rodezu přijel místní kurátor přírodovědných sbírek abbé Pierre Joseph Bonnaterre, aby chlapce prozkoumal.
Bonnaterre byl zoolog a kněz – a v neposlušném chlapci viděl jedinečný „přírodní exemplář“. Kromě vědecké zvědavosti v něm ale převládla i soucitná snaha vychovat dítě k lepšímu životu. Dostal svolení vzít si ho na čas k sobě do domácí péče. Několik měsíců se staral, aby chlapec měl dost jídla, teplo a pravidelný režim.
Snažil se ho naučit aspoň základnímu chování: že lidé nosí šaty, spí v posteli, používají hlas k dorozumění a neutíkají pokaždé do lesů. Některé drobné pokroky skutečně zaznamenal – chlapec už například vydržel oblečený o něco déle a pomalu se učil jíst z talíře místo ze země.
V jádru ale zůstával divoký. Na jakoukoli frustraci reagoval kousáním a útěkem, na okolí často nepřítomně civěl nebo se pohupoval vsedě sem a tam. Bonnaterre si po půlroce upřímně posteskl, že u dítěte nepozoruje náznak souvislejších myšlenek, natož citů. Jeho projevy zůstávaly takřka výlučně zvířecí a vědec začínal pochybovat, zda se na tom dá výchovou vůbec něco změnit.
Pařížský ústav pro hluchoněmé
V srpnu 1800 přišel z Paříže příkaz převézt chlapce k dalšímu zkoumání do hlavního města. Z provinčního sirotčince putoval náhle do metropole, do proslulého Národního ústavu pro hluchoněmé. Tento ústav vedl abbé Roch-Ambroise Sicard, který se proslavil výukou neslyšících dětí pomocí znakové řeči.
Případ „divokého dítěte z Aveyronu“ přitahoval Sicarda i další pařížské akademiky: věřili, že ve zdech ústavu mohou odhalit tajemství, kam až sahá lidská výchova. Francie po revoluci žila idejemi osvícenství, přírodních práv a rovnosti – a učence fascinovaly otázky, co odlišuje člověka od zvířete.
Sicard sestavil malou komisi lékařů a vědců, kteří měli chlapce v ústavu pozorovat. Nejprve se ověřovalo, zda není hluchý – mohl by to být důvod, proč nemluví. Ukázalo se však, že slyší velmi dobře zvuky, které ho zajímaly (například praskot ořechů nebo nalévání vody do mísy), jen lidská řeč ho nechávala netečným.
Jedním z prvních odborníků, kteří si jej prohlédli, byl slavný lékař Philippe Pinel, průkopník psychiatrie. Ten došel k jednoznačnému závěru: podle něj byl chlapec od narození slabomyslný idiot, zcela nevyléčitelný případ. Tvrdil, že hoch trpí vrozenou duševní poruchou a veškeré výchovné snahy budou marné. Jiní členové komise ale s Pinelovou diagnózou váhali.
Někteří navrhovali, že chlapcova zaostalost je jen zdánlivá a plyne z dlouhého pobytu v izolaci. Mezi učenci panoval spor: je dítě od přírody neschopné učení, nebo je jeho divoké chování pouze důsledkem zanedbané výchovy? Odpověď měla dát teprve dlouhodobá péče.
Prvotní senzace brzy opadla. Po několika měsících zájmu se pařížské publikum začalo o chlapce zajímat méně a článek v novinách vystřídaly naléhavější události doby. V ústavu pro hluchoněmé zatím „divoký chlapec“ žil stranou ostatních dětí. Obvyklé vyučování znakové řeči pro něj nepřipadalo v úvahu – neovládal ani základní lidskou pozornost.
Čím dál více času trávil o samotě na dvorku a nikdo se mu systematicky nevěnoval. Abbé Sicard, vytížený správou ústavu, brzy ztratil trpělivost. Podle dochovaných svědectví nechával chlapce víceméně volně pobíhat chodbami a dvoranou, jako by šlo o beznadějný případ. Osud nalezence tím mohl skončit v ústavní izolaci – nebýt odhodlání mladého asistenta jménem Jean Marc Gaspard Itard.
Itard byl teprve šestadvacetiletý lékař, který v ústavu pečoval o hluché děti. Myšlenka zkrotit a vzdělat chlapce z divočiny ho nadchla. Na rozdíl od Pinela odmítal věřit, že by dítě bylo od narození duševně méněcenné. Hlásil se k empirické teorii Johna Locka, podle níž se lidská mysl rodí jako nepopsaná tabule a zkušenost teprve píše náš osud.
Pokud byl chlapec zanedbaný, mohl by se přece dodatečně naučit totéž, co jiné děti – jen k tomu potřebuje zvláštní, individuální péči. Itard se proto rozhodl pojmout zanedbané dítě jako výzvu i poslání. Dne 6. června 1801 oficiálně požádal akademickou komisi o svolení převzít chlapce do vlastní péče mimo ústav.
Jeho cílem bylo „pokusit se civilizovat tohoto nešťastného mladíka“ a zároveň o něm vést pečlivé záznamy. Komise souhlasila. Itard tak „divokého chlapce“ fakticky adoptoval, ubytoval ho u sebe v bytě a naplánoval mu intenzivní každodenní program.
Právě v té době dostal chlapec i své nové jméno – Viktor. Dosud mu různě přezdívali, ale skutečné jméno neznal nikdo. Itard mu začal říkat Viktor údajně proto, že na zvuk tohoto jména chlapec poprvé výrazněji reagoval. Jméno Viktor mu už zůstalo natrvalo.
Itardův pokus
Mladý lékař si předsevzal provést s Viktorem „zakázaný experiment“. Každý den pro Viktora vymýšlel stimulující cvičení a večer své poznatky pečlivě zapisoval. Brzy zjistil, že úkol bude náročnější, než čekal. Zpočátku byl Viktor téměř nevnímající a apatický. Na bolest nereagoval, teplé a chladné nerozlišoval a všechny nové vjemy ho zanechávaly lhostejným.
Nerozeznal rozdíl mezi živým a neživým, jedlým a nejedlým – všechno uchopoval a očichával stejně. Itarda to však neodradilo. Připravil pro chlapce dril zaměřený na hmat a chuť: každý den posadil Viktora na několik hodin do vany a střídavě ho ponořoval do horké a studené vody. Při koupeli ho služebná zároveň jemně masírovala, aby v jeho mysli propojila dotyk s pocitem uklidnění.
Trvalo několik týdnů, než Viktor poprvé dal najevo, že rozeznává teplou vodu od studené – tehdy se Itard radoval z prvního krůčku. Postupně chlapce přivykal i dalším podnětům: učil ho poznat různé vůně koření a zvuky hudebních nástrojů, aby se jeho otupělé smysly zbystřily.
Po několika měsících Viktor skutečně procitl z letargie. Začal chápavěji reagovat na své opatrovníky a měl radost z pochvaly. Přijal také základní návyky lidské každodennosti: už neutíkal ven nahý, ale nechal si obléci jednoduchý oděv. Naučil se používat nočník a udržovat čistotu těla.
Dokázal spořádaně sedět u stolu a najíst se teplé kaše, aniž by jídlo rozházel kolem sebe. Také spánek se upravil: místo bloumání nocí se Viktor unavil denními aktivitami a spal celou noc na lůžku. Z bývalé zarputilé bestie se pomalu stával ovladatelný chlapec.
Nejtěžší zůstávala řeč a porozumění. Itard od počátku věděl, že naučit Viktora mluvit bude klíčové a zároveň nejobtížnější. Zkoušel proto různé metody. Nejprve chlapce vedl k napodobování jednoduchých slabik a zvuků. Viktor uměl vydávat hrdelní skřeky a postupně je podle vzoru mírnil do srozumitelnějších slabik.
Dokázal po Itardovi zopakovat zvuk „la“ nebo „lé“, zejména když měl před sebou oblíbený talíř mléka („lait“). Jenže neporozuměl významu – nevěděl, že toto slovo označuje mléko jako takové. Byl tedy schopen některé hlásky vyslovit, ale zůstával němý v tom smyslu, že neuměl jazykem vyjádřit myšlenku. Itard se nevzdával.
Protože Viktorovým uším chyběl cit pro řeč, zkusil ho učit písmena hmatem a zrakem. Vyráběl mu kartičky s velkými plastickými písmeny, které chlapec ohmatával. Naučil se například správně seřadit písmena L, A, I, T do slova „lait“ (mléko) a ukázat kartu pokaždé, když dostal chuť se napít. To byl průlom – znamenalo to, že chápe symbolický význam psaného slova v dané situaci. Jenže k samotnému jazyku vedla ještě dlouhá cesta.
Zlepšoval se i v chápání společenských vztahů. Zpočátku bral lidi čistě účelově: zajímali ho jen, když od nich něco potřeboval, jinak je ignoroval. Postupně však přilnul k paní Guérinové, hospodyni v Itardově domácnosti, která s ním každý den trpělivě cvičila. Stala se pro něj náhradní matkou. Viktor ji začal spontánně vyhledávat, když měl strach nebo ho něco trápilo.
Ne všechny dny ovšem končily harmonicky. Viktor si i v Itardově péči uchovával své vrtochy a občas prudce zregresoval k divokému chování. Ojediněle ho Itard zkoušel brát i do společnosti, aby zjistil, jak obstojí. Zpočátku návštěvy probíhaly dobře – Viktor se dovedl pěkně obléknout a sedět s hosty u stolu, pokud se před něj postavilo jídlo. Jakmile se však ocitl v podnětnějším prostředí, jeho instinkty převládly.
Z jedné návštěvy u pařížských známých se traduje historka: uprostřed večeře Viktor náhle popadl oběma rukama mísy s ovocem a ořechy z prostřeného stolu, prchal s nimi do zahrady, vyšplhal na nejbližší strom a tam si spokojeně hodoval, jako by byl zase v lese. Společnost i Itarda tím uvrhl do rozpaků.
Itard pečoval o chlapce pět let. Za tu dobu ho dovedl k základním hygienickým, společenským i emocionálním návykům a systematicky zlepšoval jeho mentální schopnosti. Nikdy se mu však nepodařilo naplnit ten nejnáročnější cíl – naučit Viktora skutečně mluvit. Přes dílčí úspěchy ve vokalizaci a čtení zůstal Viktor fakticky neschopen řeči.
Když o svých výsledcích psal zprávu pařížské Akademii věd, neváhal sebekriticky zmínit, že ve výuce řeči nejspíš promarnil vhodné roky – snad měl začít s posunky a znakovým jazykem jako u neslyšících. Jenže takový plán ho na počátku vůbec nenapadl. Při hodnocení Viktorova stavu v roce 1806 Itard prohlásil, že pokus proměnit „divocha v člověka“ v plném smyslu slova zůstal nesplněn.
Mladý lékař mezitím vyčerpal nejen své nápady, ale i trpělivost učenců, kteří experiment financovali. Státní pokladna platila Viktorovi ubytování a stravu po celou dobu výcviku – a úředníci nyní začali váhat, zda má smysl v projektu pokračovat.
Itard se musel smířit s tím, že další oficiální podpora už nepřijde. Roku 1806 ukončil výuku a sepsal druhou závěrečnou zprávu o celém případu.
Život v ústraní
Po ukončení pokusu předal Itard svého svěřence definitivně do péče paní Guérinové, která už s ním po celou dobu spolupracovala jako trpělivá opatrovnice. Viktor v té době dospíval v mladého muže, který ale stále potřeboval dohled ve všedních činnostech a nebyl schopen samostatného života.
Francouzské ministerstvo vnitra se rozhodlo, že i přes neuspokojivé výsledky experimentu poskytne chlapci doživotní rentu na obživu. Nebylo to velké gesto – spíše skromné kapesné, z něhož se daly sotva pokrýt nejnutnější výdaje na jeden lidský život na okraji společnosti.
Paní Guérinová nicméně peníze přebírala a zůstala Viktorovi oddána až do konce. V roce 1811 se společně přestěhovali z ústavu do tichého domku v pařížské čtvrti. Lidé v okolí o něm skoro nevěděli – pokud ho zahlédli, připadal jim jako podivínský němý sluha v jedné domácnosti. Nikdo již veřejně nepřipomínal, že to je kdysi slavný „divoký chlapec z Aveyronu“.
Viktor zemřel zapomenut. Stalo se to v roce 1828, bylo mu kolem čtyřiceti let. Jako bezvýznamnou událost to tehdy nezaznamenaly noviny ani kroniky. Podle dochovaných záznamů podlehl zápalu plic v náručí paní Guérinové, která ho jako jediná oplakala. Kde byl pohřben, se neví – pravděpodobně v některé z chudinských řadových hrobek na pařížském předměstí.
A přece Viktorův život zanechal trvalou stopu ve vědě. Jean Itard své dvě odborné zprávy o výchově „divokého dítěte“ publikoval tiskem a inspiroval jimi celou generaci lékařů a pedagogů.
V polovině 20. století se psychologové k Viktorovi z Aveyronu vrátili při teoriích o tzv. kritickém věku pro osvojení řeči. Případ ukazoval, že pokud se člověk nenaučí mateřský jazyk v útlém dětství, později už to nedokáže – mozek tuto šanci uzavře.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Victor_of_Aveyron
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b8626260×.image
https://www.gutenberg.org/cache/epub/20966/pg20966-images.html
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5752734w/f000052.tableDesMatieres
https://archive.org/details/anhistoricalacc00itargoog
https://archive.org/details/wildboyofaveyron00lane
https://www.britannica.com/biography/Jean-Marc-Gaspard-Itard
https://journals.openedition.org/rhsh/5884
https://bioling.psychopen.eu/index.php/bioling/article/view/9319/9319.html
