Článek
Bylo úterý, devět hodin ráno. Seděla jsem u stolu zavalená fakturami. Moje kolegyně Simona měla být v práci už v osm. Její židle zela prázdnotou. Najednou mi pípnul telefon. Zpráva od ní. „Ahoj Jani, je mi strašně zle. Celou noc jsem zvracela, asi nějaká viróza. Jdu k doktorovi, určitě mi napíše neschopenku. Zvládneš to tam beze mě? Jsi zlato.“Povzdechla jsem si tak nahlas, že se kolega od vedlejšího stolu otočil. „Už zase?“ zeptal se soucitně. Přikývla jsem. „Už zase. To máme tento měsíc podruhé.“
Simona je v naší firmě rok. Je jí sedmadvacet, je milá, usměvavá a… absolutně nespolehlivá. Její imunitní systém se hroutí podezřele často v pátek nebo v pondělí. A vždycky, když je nejvíc práce. Jsem ze staré školy. Do práce chodím, i když mě škrábe v krku. Když jsem nemocná, ležím v posteli a potím se. Simona má jiný přístup k léčení.
Léčba proseccem a vířivkou
První dva dny jsem mlčela a makala. Dělám účetní v logistické firmě. Faktury nepočkají. Když tu Simona není, musím její práci udělat já. Nikdo mi za to nedá ani korunu navíc. „Je to v rámci zastupitelnosti,“ říká náš šéf. Ve čtvrtek večer, když jsem odcházela z kanceláře v půl sedmé s očima jako angorský králík, mi to nedalo. Otevřela jsem Instagram. Simona má profil veřejný. A tam to svítilo. Před hodinou přidala sérii videí do „Stories“.
Nebyla v posteli s čajem. Byla v hotelovém županu, v ruce skleničku s bublinkami a ťukala si s nějakou kamarádkou. Lokace: Špindlerův Mlýn, Wellness Hotel Horal. Popisek: „Dámská jízda! Konečně relax. ❤️“Polilo mě horko. Takže ona zvrací? Ona má virózu? Projížděla jsem její profil dál. Minulý měsíc, když měla „zablokovaná záda“, byla na nákupech v Drážďanech. Předtím, když měla „angínu“, byla na festivalu. Cítila jsem se jako ten největší hlupák pod sluncem. Já tady dřu, zanedbávám vlastní rodinu, večeřím bagetu u klávesnice, a ona se mi směje do ksichtu přes displej telefonu.
Důkazy na stole
Celý víkend jsem to v sobě dusila. Manžel mi říkal: „Vykašli se na to, starej se o sebe.“ Ale já se nemohla vykašlat. Jde o princip. Jde o spravedlnost. Proč má ona brát peníze za nic (prvních 14 dní platí zaměstnavatel) a ještě si užívat, zatímco já za ni pracuji? V pondělí jsem přišla do práce rozhodnutá. Udělala jsem si screenshoty jejích příspěvků. Vytiskla jsem je. Zaklepala jsem na dveře šéfa. Karel je padesátník, flegmatik, který hlavně nechce mít žádné problémy.
„Pojď dál, Jano. Co potřebuješ? Doufám, že ne přidat, víš, jaká je situace,“ zasmál se svému vtipu. Položila jsem před něj ty papíry. „Karle, nechci přidat. Chci, abys viděl tohle. Simona je od úterý na neschopence s virózou. Tohle dávala na internet ve čtvrtek.“ Karel se podíval na fotku Simony ve vířivce. Pak se podíval na mě. Čekala jsem, že bouchne do stolu. Že zavolá na personální. Že řekne: „To si vypije.“
Ledová sprcha
Místo toho si sundal brýle a promnul si kořen nosu. „Jano… proč mi to ukazuješ?“ Zarazila jsem se. „Jak proč? Protože podvádí! Okrádá firmu a zneužívá mě. Já za ni dělám všechnu práci!“ Karel posunul papíry zpátky ke mně, jako by to byl špinavý kapesník. „Poslouchej mě. Simona má neschopenku od lékaře? Má. Je to úředně v pořádku? Je. Co ona dělá, nebo co dává na internet… víš, že fotky se dají přidat zpětně? Já nejsem detektiv a nemíním se pouštět do sporu, který by nás stál víc času a právníků než její nemocenská.“ „Ale ona je ve wellnessu! Pije alkohol!“ Karel ztvrdnul. „A ty jsi placená za to, abys šmírovala kolegy na internetu? Nebo za to, abys dělala účetnictví?“Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Karle, já tu práci dělám za ni! Zadarmo!“ „To je týmová práce, Jano. Někdy jsi nemocná ty, někdy ona. Takhle to funguje. Ale co nebudu tolerovat, je donášení. Rozbíjí to kolektiv. Nechci tu žádné žalobníčky, co slídí po profilech ostatních. Jestli máš problém s vytížením, probereme to jindy. Ale tohle,“ ukázal na vytištěné fotky, „už mi sem nenos. Je to trapné.“
Návrat „nemocné“ hvězdy
Vyšla jsem z jeho kanceláře a třásly se mi ruce. Byla jsem ponížená. Byla jsem ta špatná. Dnes ráno Simona přišla do práce. Je opálená, odpočatá, plná energie. „Ahoj Jani! Teda, to byl týden. Ještě teď se cítím slabá, ale už jsem prostě musela přijít, abych tě v tom nenechala,“ švitořila a pokládala si na stůl latté. Karel prošel kolem, usmál se na ni a řekl: „Vítej zpátky, Simčo. Hlavně se nepřepínej, zdraví je přednější.“ Na mě se ani nepodíval. Simona mi pak u oběda ukazovala fotky v mobilu. „Byla jsem celou dobu doma, jen jsem koukala na Netflix, fakt očistec,“ lhala mi do očí. Mlčela jsem. Vím, že když cokoliv řeknu, obrátí se to proti mně. Sedím u svého stolu a dívám se na ni. Píše si zprávy pod stolem a směje se. Já mám před sebou stoh papírů, které se nahromadily za ten týden, co tu nebyla. Něco se ve mně zlomilo. Vždycky jsem byla loajální zaměstnanec. Vždycky jsem hrála fér. Dnes jsem si poprvé v životě otevřela pracovní portál a začala hledat novou práci. Protože v tomhle „týmu“, kde se podvod odměňuje a poctivost trestá, už být nechci. Jen se bojím, jestli v padesáti najdu místo, kde to bude jiné.
