Článek
Sedím na balkoně hotelového pokoje. Je osm večer, slunce zapadá do moře a barví oblohu do fialova. Je to nádhera. Měla bych být šťastná. Místo toho mi tečou slzy. Zevnitř pokoje se totiž ozývá střílení, výbuchy a hysterický řev youtuberů. „Mami! Kdy půjdeme na večeři? Mám hlad!“ zařve na mě patnáctiletý syn, aniž by zvedl oči od displeje. „Až se oblečete a přestanete čumět do těch krámů!“ odseknu, ale vím, že je to marné. Můj muž Karel leží na posteli, v ruce ovladač od televize a sleduje německý fotbal. „To je vedro, to se nedá vydržet,“ zabručí. „A ta klimatizace hučí jak startující tryskáč. Zlatej Mácháč.“ Takhle vypadá moje vysněná dovolená v Turecku. Stála mě sto dvacet tisíc korun. Sto dvacet tisíc, které jsem po korunách škudlila z mého platu účetní, zatímco Karel své peníze „investoval“ do nového rybářského vybavení.
Delegátka, nosička, servírka
Už cesta byla očistec. „Proč musíme letět v noci?“ „Proč je to letiště tak daleko?“ „Mně nechutná ta bageta.“ Snažila jsem se být pozitivní. „Děti, uvidíte moře! Bude to paráda!“ Po příjezdu na hotel se naše role okamžitě rozdělily. Já jsem vybalovala čtyři kufry, skládala trička do skříní a hledala v koupelně ručníky. Karel si otevřel pivo z minibaru (za 5 eur, což pak komentoval půl hodiny) a děti se okamžitě připojily na Wi-Fi. „Jdeme k moři?“ zeptala jsem se natěšeně, když jsem měla hotovo. „Teď ne, je tam pařák,“ řekl Karel. „Nuda,“ řekla dcera (13). Nakonec jsem je vytáhla. A tam to začalo. Já jsem byla tažný kůň.V jedné ruce plážová taška s ručníky, opalováky a vodou. V druhé nafukovací plameňák. Na zádech batoh s náhradním oblečením. Karel? Ten si nesl jen své břicho a cigarety. Děti? Ty si nesly mobily.
„To pivo se nedá pít“
Scénář byl každý den stejný. Přišli jsme na pláž. Karel odmítl zaplatit za lehátka („Nejsem blázen, abych dával tři stovky za kus plastu“), takže jsme leželi na dekách na kamínkách. Děti si zalezly pod slunečník a hrály hry. Do moře vlezly za týden dvakrát. Prý je to slané a štípe to. Karel seděl, potil se a nadával. „Teda, to pivo tady, to jsou chcanky,“ stěžoval si nahlas, aby to slyšeli i Češi vedle. „Teplý, bez pěny. Zlatá Plzeň. Že my jsme nezůstali doma.“ Já jsem mezitím kmitala. „Mami, podej mi pití.“ „Mami, namaž mi záda.“ „Mami, já chci zmrzlinu.“ Běhala jsem do plážového baru, krájela meloun na kousíčky, aby se milostpánové neurazili, a sbírala po nich odpadky. Když jsem si chtěla jít zaplavat, Karel mi řekl: „Nechoď na dlouho, kdo nám pohlídá věci?“ Takže jsem se smočila a šla zpátky dělat hlídače.
Výlet hrůzy
Bod zlomu přišel ve čtvrtek. Zaplatila jsem fakultativní výlet lodí. Chtěla jsem, abychom měli zážitek. „Ježiš, na loď? Bude mi blbě,“ frfňala dcera. „Je to drahý,“ přidal se Karel. Přemluvila jsem je. Na lodi bylo krásně. Hrála hudba, podávali oběd. Děti si nasadily sluchátka a celou plavbu strávily scrollováním na TikToku. Ani se nepodívaly na ty úžasné skály. Karel se opil místním vínem (protože bylo v ceně) a začal být nepříjemný. „Podívej se na ty Němce,“ ukazoval prstem na starší manželský pár. „Jak se roztahujou. Si myslí, že jim to tu patří.“ Styděla jsem se. Chtěla jsem se propadnout do podpalubí. Když jsme zastavili na koupání v zátoce, skočila jsem do vody a plavala co nejdál od lodi. Brečela jsem do slaných vln. Viděla jsem jiné rodiny. Tátové blbli s dětmi ve vodě, házeli si míčem, smáli se. Moje rodina seděla na palubě, naštvaná, znuděná, odpojená od reality. Připadala jsem si tak strašně sama.
Večeře v tichosti
Dnes je poslední večer. Šli jsme na večeři. Karel si nandal kopec hranolek a řízek (v Turecku!), děti si daly špagety. Místní speciality? Ryby? Zelenina? „To já jíst nebudu, vypadá to divně,“ řekl syn. Seděli jsme u stolu. Kolem nás hluk, cinkání příborů. U našeho stolu ticho. Všichni tři koukali do mobilů. „Můžete to aspoň při jídle odložit?“ zkusila jsem to naposledy. „Mami, neopruzuj,“ řekl syn s plnou pusou. Karel se ani neozval. Jen do sebe házel hranolky.
V tu chvíli mi to došlo. Tohle není rodina. Tohle jsou spolubydlící, které sponzoruju. Vstala jsem od stolu. „Kam jdeš?“ zeptal se Karel překvapeně. „Jdu se projít. Sama. Vy si tu seďte, čumte do mobilů a stěžujte si. Já si jdu užít aspoň poslední hodinu toho moře, které jsem vám zaplatila.“ Odešla jsem a nechala je tam.
Teď tu sedím na tom balkoně. Zítra letíme domů. Jsem bez peněz. Jsem unavenější, než když jsem odjížděla. Ale jedno vím jistě. Byla to poslední dovolená, kterou jsem takhle zorganizovala a zaplatila. Příští rok pojedu sama. Nebo s kamarádkou. Karel ať si jede na ryby a děti ať si sedí u Wi-Fi doma v obýváku. Už nikdy nebudu dělat služku v ráji.
