Článek
Ten zvuk si budu pamatovat asi do smrti. Takové to tlumené plesk, když se měkký karlovarský knedlík a kus dušeného hovězího masa odlepí od talíře a dopadne na dno plastového odpadkového koše. Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce utěrku, a nebyla jsem schopná slova. Moje snacha Linda právě bez mrknutí oka vyhodila oběd pro čtyři lidi. „Tohle svinstvo jíst nebudou, Marie,“ řekla klidně, zatímco vytírala zbytek smetanové omáčky papírovou utěrkou, aby talíř zůstal sterilně čistý. Můj syn Petr seděl u stolu, díval se do země a neřekl ani slovo. A vnoučata? Ta na to koukala s vytřeštěnýma očima a kručelo jim v břiše.
Od vegetariánství k fanatismu
Linda nebyla vždycky taková. Když si ji Petr bral, byla to normální holka, co si dala řízek a o víkendu si ráda přispala. Změna přišla s narozením prvního syna, Kubíka. Začalo to nevinně. Bio mrkvičky, farmářské trhy. Říkala jsem si: „Proč ne, ať mají děti to nejlepší.“ Sama jsem jim ze zahrádky nosila domácí jablka a cukety. Jenže postupem času se z toho stala obsese. Z farmářských trhů jsme přešli na specializované e-shopy. Z bio kvality na „raw“, „gluten-free“, „lactose-free“ a já nevím co ještě. Linda začala kádrovat každou potravinu. Když jsem dětem přinesla čokoládu, letěla do koše, protože obsahuje „karcinogenní cukr“. Když jsem upekla bábovku, nesměly si vzít, protože bílá mouka je „lepidlo na střeva“. Petr jen krčil rameny: „Mami, neřeš to, ona to má načtené z internetu.“
Incident s rohlíkem
Varování přišlo už před měsícem. Byli jsme v zoo. Děti měly hlad. Vytáhla jsem z tašky dva obyčejné rohlíky se šunkou, co jsem namazala na svačinu. Pětiletá Anička se po rohlíku vrhla jako dravá zvěř. Linda jí ho vytrhla z ruky tak prudce, až se malá rozbrečela. „Co to do ní cpeš?“ sykla na mě. „Bílé pečivo? To jí rovnou můžeš dát pít ředidlo!“ Vytáhla z batohu krabičku s naklíčeným zrním a podala to plačící vnučce. Anička žvýkala zrní, slzy jí kapaly do klína a dívala se na ten rohlík, který Linda demonstrativně hodila kachnám do rybníka. „Kachnám to nevadí, ty mají jiný metabolismus. Ale moje děti nebudou tlusté a nemocné po tobě,“ dodala tehdy. To mě zabolelo, ale mlčela jsem. Pro klid v rodině.
Nedělní oběd, který skončil katastrofou
Tuto neděli měli přijet na oběd. Chtěla jsem si dát záležet. Koupila jsem krásné hovězí zadní. Žádnou kližku, ale maso za čtyři stovky kilo. Kořenovou zeleninu jsem měla od souseda, smetanu poctivou, třicetiprocentní. Vařila jsem to tři hodiny. Pasírovala jsem zeleninu přes sítko, aby byla omáčka hladká, přesně tak, jak to má Petr rád. Dělala jsem domácí knedlíky, žádný polotovar z prášku. Celý byt voněl. Byla jsem pyšná. Když dorazili, děti se hned hnaly do kuchyně. „Babi, co to voní? Máme hlad!“ „Svíčková, miláčci. Jako od babičky,“ usmála jsem se a začala nandavat na talíře.
V tu chvíli do kuchyně vpochodovala Linda. „Zadrž,“ řekla ostře. Přistoupila k hrnci a nakoukla dovnitř. „Z čeho je ta omáčka?“ „No, zelenina, vývar, smetana…“ „Kravská smetana?“ přerušila mě. „A mouka na zahuštění je jaká?“ „Hladká, pšeničná. Jaká by byla?“ nechápala jsem. Linda se zatvářila, jako bych právě přiznala, že jsem tam nastrouhala arsen. „A ty knedlíky? Lepek? Vejce z klecového chovu?“ „Lindo, je to normální jídlo. Petr na tom vyrostl a je zdravý jako řípa,“ zkusila jsem se bránit.
Poprava jídla
Linda mlčky vzala talíře, které jsem už připravila pro děti. „Petře, řekni jí něco!“ zoufale jsem se podívala na syna. Petr se ošíval. „Lindo, tak jednou by se snad nic nestalo… ta omáčka voní hezky…“ „Ticho!“ okřikla ho. „Nebudeme bořit imunitu dětí jen proto, že babička si chce honit ego vařením mrtvol a mouky.“A pak to udělala. Přede mnou, před dětmi i před Petrem vzala ty talíře a jejich obsah shrnula do koše pod dřezem. Maso, knedlíky, omáčka. Všechno zmizelo v pytli na odpadky. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Nejen kvůli tomu jídlu a penězům. Ale kvůli té neúctě. Kvůli hodinám, které jsem stála u plotny.
Děti začaly natahovat. „Mami, my máme hlad!“ Linda sáhla do své obří kabely a vytáhla sáček. „Tady máte křížaly a lněné placky. To je výživné.“ Děti seděly u stolu, kousaly do tvrdých, seschlých jablek a dívaly se na hrnec na plotně, ze kterého to stále vonělo. Já jsem se rozplakala a utekla do ložnice.
Prázdné omluvy
Když odjížděli, Petr přišel za mnou. „Mami, nezlob se. Ona to myslí dobře. Víš, jak se dneska řeší ty alergie…“ „Petře, vyhodila jídlo za pět stovek. Vyhodila moji práci. A nechala tvé děti o hladu.“ „Nebyly o hladu, měly ty křížaly,“ zamumlal a odešel.
Zůstala jsem sama. V kuchyni smrděly zbytky v koši. Musela jsem jít s odpadky hned ven, protože jsem se na to nemohla dívat. Když jsem ten pytel házela do popelnice, měla jsem vztek. Vztek na Lindu, že je fanatik. Vztek na Petra, že je zbabělec a nedokáže se zastat vlastní matky ani dětí. A smutek z toho, že se svět zbláznil. Že se poctivé jídlo, na kterém vyrostly generace, dnes považuje za jed, a že úcta k práci a surovinám už nic neznamená.
Od neděle jsem jim nezavolala. Linda mi poslala odkaz na nějaký článek o „hleňotvornosti mléka“. Smazala jsem to. Nevím, jestli je chci příští týden vidět. Mám strach jim uvařit i čaj, aby v něm náhodou nebyla špatná voda. Ale nejvíc mě bolí představa Kubíka a Aničky, jak chroupou zrní a sní o knedlíku.
