Článek
Berlín, léto 1984. Na trávníku Jahnova stadionu se zvolna šeří, ale na jedné straně oválu panuje neklid. Vysoký, teprve dvaadvacetiletý atlet se rozmachuje s oštěpem v pravici. Uwe Hohn, nadaný svěřenec východoněmeckého sportovního programu, se právě nadechuje k hodu života.
Když jeho šedostříbrný oštěp opouští dlaň, Hohn vítězoslavně zvedá ruce. Už ve zlomku vteřiny ví, že tohle je výjimečné. Štíhlá střela letí zdánlivě nekonečně dlouho. Dopadá až na vzdálený okraj hřiště, nebezpečně blízko doskočišti výškařů. Rozhodčí v úžasu pospíchají změřit výkon: 104,80 metru. Nepředstavitelná vzdálenost. Světový rekord překonaný o pět metrů. Poprvé a dodnes naposledy překonal člověk v hodu oštěpem stometrovou hranici.
Té noci vstoupil Uwe Hohn do sportovní historie – a zároveň zůstal v podivné izolaci. Jeho jméno nenajdeme mezi olympijskými medailisty ani oficiálními světovými rekordmany. Přesto dokázal něco nepřekonatelného. Výkon tak výjimečný, že změnil pravidla jeho sportu.
Chlapec z Neuruppinu
Východoněmecká DDR milovala sportovní hrdiny – a pečlivě je plánovitě vychovávala. Uwe Hohn se narodil v roce 1962 v Neuruppinu nedaleko Berlína. Vyrostl v nedalekém Rheinsbergu a odmala vynikal v házení do dálky. Jako třináctiletý byl vybrán na Sportovní školu mládeže v Brandenburgu, kam odcházel s důvěrou ve svůj sen.
V té době netušil, že nastupuje do soukolí, kde triumfy často provázela temnější stránka v podobě systematického dopingu. Mladý Hohn se ale nejprve prosazoval především díky svému výjimečnému talentu. Do vrhačské techniky i posilovny se zakousl s prací a disciplínou, kterou po něm systém vyžadoval.
V roce 1981, v devatenácti, už vyhrál mistrovství Evropy juniorů výkonem 86,56 metru. O rok později šokoval i dospělou kategorii – stal se mistrem Evropy v Athénách hodem 91,34 metru. Východní Německo mělo novou sportovní hvězdu. Pod vedením trenéra Wolfganga Skibby v armádním klubu ASK Vorwärts Potsdam rostl Hohnův potenciál závratně. Ve dvaceti byl silnější a dál než většina oštěpařů světa.
Pak ale přišel první tvrdý úder osudu. Na podzim 1982 a v roce 1983 Hohna přibrzdilo zranění zad. Zatímco v Helsinkách probíhalo první mistrovství světa v atletice, on doma rehabilitoval a trnul, zda neztrácí formu. Vrcholová příprava v DDR měla však své „zrychlovače“. Tehdejší sportovní vedení vědělo, jak dostat atlety rychle zpět do špičkové kondice – a neštítilo se zakázaných prostředků.
Když se Hohn v roce 1984 vracel na závodní dráhu, byl silnější než kdy dřív. Na jaře 1984, v domácí pohodě v Postupimi, hodil nový evropský rekord 99,52 metru a jen o dvacet centimetrů zaostal za světovým maximem Američana Toma Petranoffa. Zdálo se, že útok na absolutní rekord je na spadnutí. Hohn měl navíc motivaci navíc: blížily se olympijské hry v Los Angeles a on cítil šanci vybojovat olympijské zlato.
Věčný rekord
Jenže léto 1984 rozdal karty jinak. Studená válka se promítla i do sportu – po bojkotu moskevské olympiády 1980 Západem se tentokrát v odvetě rozhodl socialistický blok ignorovat hry v Americe. Politická hra mocností nebrala ohled na sny sportovců. Los Angeles 1984 bez východních Němců. Hohn zprávu o bojkotu nesl těžce.
Veřejně dával najevo zklamání, což mu doma vyneslo důtku od sportovních funkcionářů. Šanci na olympijskou medaili mu vzali a on musel své ambice vybít jinde. DDR narychlo uspořádala pro své šampiony „Dostihy přátelství“ – alternativní soutěže, kde mohli dokázat světu své kvality.
Sportovním vedením dokonce padla absurdní výzva: když nemůžeme soupeřit přímo, budeme sbírat rekordy. A v „souboji na dálku“ je dovoleno všechno, „pokud jde o podpůrné prostředky“ – řečeno jinak, doping. Vrcholoví atleti včetně oštěpařů dostali zelenou k tomu, aby – skrytí před očima olympijských kontrolorů – využili v přípravě jakékoli farmakologické pomoci.
A pak přišel onen památný červencový večer 1984 v Berlíně. Na Olympijském dni atletiky – náhradní soutěži za zmeškanou olympiádu – Uwe Hohn předvedl hod, který doslova přepsal historii. 104,80 m. Překročit stovku v hodu oštěpem bylo do té doby nepředstavitelné.
V rozběhu působil Hohn jako nezastavitelná síla: dvoumetrová, 112kilová postava napumpovaná silou, paže s vynikajícím švihem a prsty s citem pro letící oštěp – to vše možná zkombinované s pomocí „zázračných pilulek“. Když se číslo 104,80 objevilo na tabuli, publikum v úžasu bouřilo. Hohn překonal světový rekord o téměř pět metrů.
V Los Angeles mezitím olympijské zlato získal Fin Arto Härkönen za „pouhých“ 86,76 m. Ten rozdíl – 18 metrů – byl na této úrovni propastný. Hvězdný výkon mladého Němce bohužel viděli jen diváci za železnou oponou. Hohn s hořkostí sledoval olympiádu jen v televizi.
Rekordní hod měl nečekané následky. Ukázal, že moderní oštěp dokáže doletět nebezpečně daleko. Už před Hohnovým výkonem zvažovala mezinárodní federace změnu pravidel, protože oštěpy často dopadaly naplocho a bylo obtížné uznávat pokusy. Teď však přibyl pádný důvod: bezpečnost. Hovořilo se o tom, že pokud by se nepřijala opatření, mohl by brzy oštěp doletět až mezi diváky či na běžecký ovál.
Hohnův „příliš dlouhý hod“ tak paradoxně uspíšil revoluci. Od roku 1986 se začalo závodit s jiným typem oštěpu – těžiště posunuté o pár centimetrů dopředu způsobilo kratší dolet a stabilnější zapichování. Výsledkové tabulky se vynulovaly. Hohnův rekord 104,80 m zůstal jen v historických statistikách jako nepřekonaný výkon s „starým oštěpem“.
Dostal přezdívku „věčný rekord“ – něco, co už nikdo oficiálně nemůže ohrozit. Skutečně, s novým náčiním se nikdo přes 100 m nepřehodil; nejblíže byl Jan Železný v roce 1996 výkonem 98,48 m. Uwe Hohn se stal jediným mužem v dějinách, který pokořil stometrovou metu. Místo věhlasu ho však čekaly rozpaky, pochybnosti – a nakonec ústup ze scény.
Cena za nejdelší hod
Hned od počátku se totiž nad Hohnovým zázrakem vznášely otázky. Jak je možné, že dokázal tak dominovat? Odpověď, která se nabízela, nebyla příjemná: doping. Už tehdy se šeptalo, že Hohn a další hvězdy východního bloku těží z „chemické podpory“.
Po pádu berlínské zdi se tyto dohady změnily v dokazatelná fakta: důkladné archivní záznamy odhalily jeden z největších státem řízených dopingových programů v historii sportu. Jméno Uweho Hohna figuruje mezi těmi, kteří z tohoto systému čerpali. Jeden z odtajněných dokumentů prokazuje, že Hohn v roce 1985 obdržel 1135 mg orálního turinabolu, anabolického steroidu vyvíjeného speciálně pro sportovce DDR.
Byla to stejná látka, kterou lékaři podávali také východoněmeckým vzpěračům či plavkyním v rámci utajovaných programů. Nikdo dnes přesně neurčí, do jaké míry přispěly steroidy k Hohnovým hodům přes devadesát a sto metrů. Jisté je, že Hohnova generace posunula hranice lidských výkonů na samotný kraj možností – i za něj. A zaplatila za to daň.
Uwe Hohn ji pocítil nejdřív fyzicky. Touha po stále delších hodech ho hnala do krajnosti v tréninku. Krátce po rekordní sezóně přišel riskantní silový trénink – a osudné zranění. V roce 1986 si při cvičení v posilovně přetrhl část svalů a vážně poškodil páteř. Činka, která mu spadla na záda, způsobila poranění ploténky a útlak nervů v oblasti beder.
Následovaly opakované operace. Hohn ve třiadvaceti zažíval bolest, která patří k vyššímu věku. Jeho pravá noha začala částečně ochabovat vinou poškozeného nervu. Podstoupil celkem čtyři, posléze dokonce pět operací páteře, ale nikdy už se nevrátil do plného zdraví.
Lékaři sice stabilizovali páteř, ale po jedné z operací došlo k komplikacím: krevní sraženina a zánět způsobil dočasné ochrnutí části pravé nohy. Mladý atlet, který ještě před dvěma lety létal s oštěpem dál než kdokoli jiný, se najednou belhal. Jednu nohu za sebou vláčel – následek doživotního nervového poškození.
Na vrcholovém kolbišti se už neobjevil. Zkusil se ještě vrátit, v roce 1987 absolvoval pár soutěží, ale záda ho zradila. Ve čtyřiadvaceti letech Uwe Hohn definitivně ukončil kariéru. Bez fanfár a potlesku. Jeho jméno sice stále drželo oficiální světový rekord „starého oštěpu“, ale v praxi už o něj nebyl zájem.
Sportovní svět se v mezidobí posunul – a Hohn zůstal stranou. Po roce 1986 už nikdy nehodil přes sto ani přes devadesát metrů. Zatímco v Los Angeles 1984 chyběl kvůli politice, na další olympiádu v Soulu 1988 ho nepustilo vlastní zdraví. Jeho krátká, zářivá sportovní dráha skončila dřív, než stačil plně rozvinout svůj potenciál.
Ztracená sláva
Koncem 80. let se Hohnův život ocitl ve vzduchoprázdnu. Byl hvězdou v zemi, která se zanedlouho přestala existovat. Východoněmecký systém vrcholového sportu se počátkem 90. let zhroutil spolu s celým režimem. Přišlo německé sjednocení – euforie pro většinu obyvatel, ale pro některé bývalé šampiony z DDR také bolestná dohra.
Otevřely se archivní spisy tajné policie Stasi a dopingových komisí, které nemilosrdně odhalily, jakou cenu „socialistické rekordy“ měly. Uwe Hohn se náhle ocitl v novém světě, který jeho úspěchy poměřoval přísně kritickým pohledem. Jeho jméno se objevilo na seznamech dopujících sportovců a veřejná debata o státem řízeném dopingu byla nemilosrdná. Hohn nikdy nebyl přistižen s dopingovým nálezem v době své kariéry – testy v 80. letech byly snadno ovlivnitelné, navíc chráněné státem.
Vinu tak nesl spíše systém než jednotlivci, kteří často plnili pokyny trenérů a lékařů. Jenže po sjednocení Německa to byli právě sportovci, kdo nesli stigmatizaci. Mnozí východoněmečtí atleti byli zbaveni iluzí i společenského uznání. Hohn zareagoval mlčením. Nikdy veřejně detailně nepromluvil o tom, co bral či nebral. O dopingových praktikách se odmítal bavit, stáhl se do ústraní.
Zkusil se držet své profese. Krátce po ukončení závodní dráhy pracoval u svého domovského klubu v Potsdami jako asistent trenéra. Zároveň byl příslušníkem armádního sportovního centra – měl důstojnickou hodnost kapitána (Hauptmann) v Národní lidové armádě DDR.
Jenže v roce 1990 došlo k rozpuštění východoněmecké armády a s ní zanikl i systém armádních trenérů. Hohn přišel o zaměstnání. Krátce působil jako civilní pracovník Bundeswehru, západoněmecké armády. Jenže jeho chatrné zdraví mu komplikovalo i běžnou práci – kvůli pokračujícím potížím se zády a nohou byl jistý čas dokonce invalidním důchodcem.
V roce 1999 se Hohn dočkal nové šance. Atletický klub v Potsdami (nově přejmenovaný SC Potsdam) ho přijal jako externího trenéra. Po devíti letech od sjednocení se postupně otevíraly staré i nové možnosti. Někteří bývalí sportovci DDR se zapojili do trenérské práce doma i v zahraničí, kde byl o jejich know-how zájem.
On sám zpočátku vedl mladé atlety v Potsdami, ale trvalé místo nezískal – pracoval jen na částečný úvazek. Potřeboval si vydělávat jinde, a tak využil nabídek ze světa. Během dalších let působil jako trenér v exotických destinacích: v Kataru, Číně, Austrálii…. Stal se z něj nevšední sportovní světoběžník.
Zásadní kapitola Hohnova trenérského životopisu se otevřela v roce 2017. Dostává nabídku, jakou nemohl odmítnout: stát se hlavním trenérem indické oštěpařské reprezentace. Indie, toužící po prvních atletických medailích, si vyhlédla právě muže, jehož rekord už překročil třicet let a který mezitím objel půl světa. Hohn kývl – lákala ho výzva i stabilní kontrakt.
V asijské velmoci ho čekala směs nadšení i kulturního šoku. Neeraj Chopra, tehdy teprve dvacetiletý talent a juniorský mistr světa, se měl stát jeho korunním svěřencem. Hohn se v Indii chopil role s elánem. Přinesl přísný tréninkový režim, jaký znal z Evropy.
Brzy slavil první úspěchy: pod jeho vedením získal Chopra v roce 2018 zlato na Hrách Commonwealthu a poté i na Asijských hrách. Mladý Ind s respektem děkoval svému německému kouči. Zdálo se, že naplňují společný olympijský sen – cílili na Tokio 2020.
Jenže v pozadí začalo doutnat napětí. Indický sportovní svaz (AFI) nebyl připraven na Hohnův styl a požadavky. Německý trenér tvrdě narážel na místní byrokratické zvyklosti. Stěžoval si, že chybí tréninkové pomůcky, že se složitě domáhají i základních doplňků stravy pro atlety.
Neeraj Chopra si vyhrál v Tokiu zlato, ale už pod vedením trenéra Klause Bartonietze, ke kterému odešel. Prý mu Hohnovo vedení nevyhovovalo. Po olympiádě proto indický svaz neváhal. Uwe Hohn byl odvolán z pozice trenéra. Oficiálně pro „nenaplnění očekávaných výsledků“. A tím skončila (na vysoké úrovni) jeho trenérská kariéra.
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Uwe_Hohn
https://www.business-standard.com/article/sports/javelin-coach-uwe-hohn-on-his-way-out-as-his-contract-ends-sources-121081001938_1.html
https://thebridge.in/athletics/uwe-hohn-sacked-not-delivered-afi-president-sumariwalla-25439
https://indianexpress.com/article/sports/sport-others/unfulfilled-wishlist-has-uwe-hohn-fuming-at-afi-5082160/
https://europebetweeneastandwest.wordpress.com/2017/09/12/throwing-it-all-away-uwe-hohn-east-germanys-star-crossed-javelin-giant/
https://thefederal.com/sports/neeraj-chopras-coach-uwe-hohn-who-slammed-system-gets-marching-order
https://www.mz.de/sport/uwe-hohn-der-ddr-sportler-und-sein-speerwurf-zum-ewigen-weltrekord-1563341
