Článek
Každé ráno za úsvitu schází Vishwambhar Nath Mišra ke kamenným schodům ghátu v centru Váránasí. V šeru svlékne košili a vstoupí do pomalu tekoucí řeky. Šestkrát se celý ponoří pod hladinu a pokaždé znovu vynoří mezi plovoucími věnci květin a poleny z pohřebních hranic.
Poté nabere do dlaní vodu, přiloží je k ústům a dvakrát se napije. Nakonec stojí po pás ve vodě, sepne ruce k modlitbě a obrátí tvář k vycházejícímu slunci. Stejně jako nesčetně hinduistů před ním pronáší starobylé mantry k uctění posvátné řeky.
Mišra vykonává tento rituál den co den – a to nejen jako zbožný poutník. Je zároveň profesorem environmentálního inženýrství a vede organizaci, která monitoruje kvalitu říční vody. Dobře ví, že Ganga v tomto úseku nepatří zdaleka k čistým řekám. Sám ve své laboratoři naměřil, že voda u ghátů obsahuje vysoké koncentrace bakterií E. coli, nebezpečných parazitů i těžkých kovů.
Přesto v ní každé ráno omývá své tělo a věří, že mu nemůže uškodit. „Pro mě je Ganga čistá. Navzdory veškerému znečištění,“ říká klidně. Jako kněz místního chrámu zasvěceného Ganzé věří v očistnou sílu řeky – a zároveň jako vědec na vlastní oči vidí, v jaké je řeka kondici. Každý den tak v jeho osobě symbolicky naráží dvě reality: duchovní úcta a ekologická krize.
Bakterie, těžké kovy a mrtvá těla
Váránasí leží na břehu řeky už přes dva a půl tisíce let a patří k nejposvátnějším místům hinduismu. Do vody Gangy zde dlouhodobě ústily desítky kanalizačních výpustí, které bez čištění odváděly odpadní vody z města přímo do posvátného toku. Mišra a jeho tým pravidelně míří k největší stoce na okraji města, kde do řeky vtéká proud tmavě hnědé tekutiny a ve vzduchu je cítit pronikavý zápach splašků.
Vzorky odebrané na takových místech opakovaně ukazují enormní fekální znečištění: množství střevních bakterií překračuje indickou normu pro koupání mnohonásobně. Pro bezpečné koupání by voda měla obsahovat nanejvýš 500 koliformních bakterií v 100 mililitrech; u ghátů ve Váránasí jich bývá naměřeno desítky tisíc. Počet mikroorganismů z lidských výkalů tak může být i víc než stokrát nad limitem pro rekreační vodu.
„Kdo se chce z Gangy napít, měl by si být jistý, že ve vodě nejsou žádné fekálie. Že tomu tak není, je vidět pouhým okem,“ konstatuje Mišra při pohledu na tmavý příval kanalizace mísící se s říční vodou.
Bakterie však zdaleka nejsou jediným problémem. Proudem Gangy plují také chemikálie a jedy ze stovek průmyslových podniků na březích. Na horním toku jde hlavně o textilky a papírny, ve státech Uttarpradéš a Bihár patří k nejhorším znečišťovatelům koželužny.
Ve městě Kanpur, označovaném za indické „kožedělné hlavní město“, působilo podle starších odhadů až sedm set koželužských závodů, které do řeky vypouštěly silně toxické chromové sloučeniny a barviva. Jediná společná čistička odpadních vod zde nestačila ani na polovinu produkovaného objemu.
Těžké kovy jako olovo a rtuť byly vědci naměřeny i v říčních sedimentech u Váránasí a dále po proudu. Voda Gangy tak místy poškozuje nejen kůži a trávicí trakt poutníků, ale i ekosystém: ubývá ryb a ohrožený je také delfínovec ganžský, sladkovodní delfín, který byl dříve považován za jeden ze symbolů čisté Gangy.
Specifickou kapitolou jsou pak ostatky lidských těl. Ganga je pro hinduisty nejen bohyní, ale také matkou, která dává život i přijímá smrt. V přesvědčení věřících smyje koupel v řece všechny hříchy a zejména Váránasí je vnímáno jako město, kde smrt není koncem, ale přechodem k věčné spáse. Na zdejších ghátech hoří po celý den pohřební hranice – popel a ostatky zesnulých jsou následně ukládány do řeky, protože podle tradice musí popel skončit v posvátné vodě.
Ne všichni zemřelí však projdou úplnou kremací. Chudším rodinám někdy nezbývá než svěřit řece přímo celé tělo, protože nemají na dostatek dřeva. Také těla malých dětí, těhotných žen nebo sádhuů (svatých mužů) se podle zvyku nepálí a jsou do Gangy odevzdávána obřadně. Tyto praktiky existovaly po staletí a řeka si s organickým materiálem obvykle dokázala poradit. Dnes ovšem i kvůli dalším typům odpadu klesá ve vodě obsah kyslíku a rozklad je pomalejší.
Není výjimečné, že po proudu občas připluje nafouklá mrtvola nebo se ve víru u břehu zachytí lidské ostatky. Většinou rychle zmizí – buď klesnou ke dnu, nebo je uklidí městské služby – ale pohled na mrtvé tělo v řece už místní obyvatele nijak nešokuje. V květnu 2021, v době vrcholící pandemie covidu-19, vyplavala u břehů států Bihár a Uttarpradéš dokonce téměř stovka rozkládajících se těl.
Patřila obětem, které jejich příbuzní potají pohřbili do mělkých písečných hrobů na břehu – krematoria tehdy nestíhala a dřevo na hranice zdražilo. Řeka tak nakonec obnažila další rozměr humanitární krize, která se v Indii odehrávala.
Ambice a realita
První varování, že posvátná řeka umírá pod náporem civilizace, zaznívala už v 70. letech. Na počátku 80. let zkoumali vědci kvalitu vody a potvrdili prudký nárůst znečištění v úseku Gangy protékajícím hustě obydlenou planinou. V roce 1985 indická vláda přiznala, že situace je kritická, a vytvořila ambiciózní plán záchrany.
Premiér Rádžív Gándhí následující rok osobně zahájil Ganga Action Plan příznačně ve Váránasí, v místech, kde se hindské modlitby potkávaly s pachy splašků. Program si kladl za cíl vybudovat síť čistíren odpadních vod, modernizovat kanalizaci ve městech a také postavit elektrická krematoria, která by ulevila řece od nadbytku popela a nerozložených ostatků.
Během první fáze, formálně uzavřené v roce 2000, vzniklo podle vládních údajů 261 projektů – od sedimentačních nádrží po biologické čistírny. Infrastruktura ovšem už záhy nestíhala tempu růstu měst na březích Gangy. Počet obyvatel například ve Váránasí i Kanpuru se od 80. let do současnosti zhruba zdvojnásobil, jenže kanalizační sítě se rozšiřovaly mnohem pomaleji.
Mnohé nové čistírny navíc trpěly špatnou údržbou nebo neměly dostatek elektřiny k provozu. Někde se proinvestovaly velké částky do projektů, které se nakonec nerealizovaly vůbec. V roce 2000, kdy byla první fáze Ganga Action Plan oficiálně ukončena, bylo zřejmé, že řeka zůstává stejně špinavá jako na začátku akce – nebo ještě víc.
Do boje se proto vložily další instituce. V roce 2009 indická vláda označila Gangu za „národní řeku“ a zřídila Národní radu pro povodí Gangy v čele s premiérem. Přibyly nové předpisy a pokuty pro průmyslové znečišťovatele. Jenže razantní zlepšení nepřišlo ani o pět let později, kdy do čela země nastoupil nový premiér Naréndra Módí. Ten přitom kandidoval ve volbách za město Váránasí a k řece se symbolicky upnul: prohlásil tehdy, že si ho „Matka Ganga povolala“, aby jí pomohl.
Jeho vláda od roku 2014 spustila projekt Namami Gange (“Kláníme se ti, Gango”) s rozpočtem přes 200 miliard rupií (zhruba 60 miliard korun). V rámci programu se rozběhlo dalších téměř 300 infrastrukturních projektů – nejčastěji výstavba nebo rozšíření čistíren odpadních vod ve městech. Namami Gange navázalo na předchozí plány a ucelilo jejich agendu pod jeden centrální úřad. Jenže ani tentokrát pokrok neodpovídal očekáváním.
Ještě v roce 2018 činila podle vládních dat nově zbudovaná kapacita čističek jen asi 11 % z plánovaného cíle. Řada rozestavěných zařízení nabrala zpoždění a některá města mezitím dál rostla bez funkční kanalizace. Tam, kde je vybudování sítě nerealistické, proudí splašky do řeky stále stejně jako před desetiletími – například polovina ze 180 milionů litrů splašků, které denně produkuje Kanpur, se do Gangy donedávnadostávala bez jakéhokoli čištění.
111 dní hladovky za řeku
Opakované vládní nezdary zásadně vyčistit Gangu přivedly některé osobnosti k zoufalým krokům. V červnu 2018 zahájil v himálajském Haridváru nenápadný šestiaosmdesátiletý muž protestní hladovku. Jmenoval se Guru Das Agrawal, ale většina lidí ho znala spíš pod jménem svámí Gján Svárup Sanand.
Tento bývalý profesor techniky z Indického technologického institutu v Kánpuru věnoval řece Ganga velkou část života. V 70. letech byl prvním tajemníkem nově vzniklého Ústředního kontrolního úřadu pro znečištění (CPCB) a pomáhal nastavovat první emisní normy. Později přehodnotil svůj život, stal se hinduistickým mnichem a zasvětil se ochraně posvátné řeky.
Už od roku 2008 opakovaně držel protestní hladovky, aby přiměl politiky k činu: jednou kvůli zákazu výstavby přehrad na horním toku, jindy proti nelegální těžbě písku z říčního dna nebo kvůli jedovatým splaškům. Na podzim 2013 dokonce vstoupil do volebního klání – kandidoval do parlamentu za obvod Váránasí, zřejmě ve snaze zvýšit naléhavost tématu před zraky budoucího premiéra Módího, který tam rovněž kandidoval. Volby prohrál, ale ve svém úsilí nepolevil.
Jeho poslední protest začal 22. června 2018, kdy usedl v ašrámu na břehu Gangy a odmítl přijímat potravu. Požadoval od vlády přijetí legislativy na ochranu řeky, zastavení plánů na další vodní elektrárny a důsledné omezení těžby nerostů v korytě Gangy. O svém kroku předem informoval premiéra Módího dopisem, kde připomněl, že na své předchozí výzvy nedostal žádnou reakci: „Proto jsem se odhodlal k této hladovce až do smrti,“ napsal.
Několik následujících týdnů zůstala vláda nečinná. Ke svámímu Sanandovi se mezitím připojili další aktivisté a vědci – vydali se na 2500 kilometrů dlouhou pouť podél řeky, aby mezi lidmi šířili jeho poselství. Po více než sto dnech protestu, v říjnu 2018, klesl zdravotní stav vyhladovělého muže na kritickou mez. Úřady ho nechaly převézt do nemocnice, avšak Sanand odmítal i tekutiny. Po 111 dnech nepřijímání potravy zemřelna selhání srdce.
Ještě večer před smrtí ho přišli navštívit vládní úředníci se vzkazem, že mu kabinet částečně vyhoví – přislíbili například omezení stavebních aktivit na horním toku. Veřejně však politici jeho smrti téměř nevěnovali pozornost. Premiér vyjádřil na Twitteru smutek, ale kritice se vláda bránila argumentem, že pro řeku dělá maximum.
Pro věřící je stále čistá
Mezitím Ganga teče dál svým korytem. Její střední a dolní tok zůstává šedohnědý, zpěněný odpadními vodami, a na mnoha místech biologicky prakticky mrtvý. Každou vteřinu unáší do oceánu další a další tuny odpadků, plastů, splavené hlíny i jedů.
Miliony lidí však na její břehy přicházejí s úctou a nadějí, že voda je ochrání a uzdraví. Pořád se najdou ti, kteří věří, že řeka posvěcená bohy si uchová zázračné vlastnosti. Indické rodiny si v lahvičkách uchovávají „gangádžal“ – vodu z Gangy – po dlouhé roky, protože věří, že se na rozdíl od obyčejné vody sama nekazí. I moderní věda skutečně v řekách pramenících v Himálaji objevila bakteriofágy, viry, které napadají choroboplodné bakterie.
Tyto účinné „přírodní čističe“ kdysi zajišťovaly, že se voda Gangy dokázala pozoruhodně rychle samočistit. Legendy praví, že kdo se v jejích vodách vykoupe nebo se alespoň napije, tomu Ganga odpustí dosavadní viny a uzdraví ho. Každoročně proto dorazí na břehy posvátné řeky desítky milionů poutníků. Ani varování lékařů před infekčními nemocemi tento zvyk nijak neoslabila – zvlášť když samotní duchovní jdou příkladem a rituální obřady očisty pokračují bez přerušení.
Zdroje:
https://www.wired.com/story/india-ganges-river-clean-project/
https://www.pbs.org/newshour/show/indias-long-term-effort-to-clean-up-pollution-in-sacred-ganga-river
https://www.britannica.com/place/Ganges-River
https://nmcg.nic.in/gangaactionplan1.aspx
https://www.pib.gov.in/PressReleaseIframePage.aspx?PRID=1982450
https://theprint.in/india/governance/yogi-govt-shut-down-kanpur-tanneries-for-kumbh-three-months-later-shutters-still-down/232072/
https://www.reuters.com/world/india/bodies-covid-19-victims-among-those-dumped-indias-ganges-govt-document-2021-05-15/
https://www.unep.org/news-and-stories/blogpost/environmental-activist-gives-his-life-clean-ganga-river
