Článek
Dne 24. srpna 1926 stáli lidé před pohřebním ústavem Franka E. Campbella v New Yorku a tlačili se ke dveřím. Uvnitř leželo tělo Rudolpha Valentina. Bylo mu jednatřicet let.
Policie se snažila držet dav za zábranami. Nestačilo to. Lidé rozbíjeli okna, tlačili se dovnitř a chtěli ještě jednou vidět muže, kvůli kterému v kině omdlévaly ženy a noviny psaly o davovém šílenství.
Valentino nebyl jen herec němého filmu. Byl první mužská filmová modla moderního typu. Ještě pár týdnů před smrtí se kvůli němu hádaly noviny, fanoušci, manželé i moralisté. Jedni ho milovali. Druzí ho zesměšňovali jako „napudrovaného Itala“, který kazí americké muže. Pak náhle zemřel.
Kluk z Castellanety, který brzy ztratil iluze
Rudolph Valentino se narodil 6. května 1895 v jihoitalské Castellanetě jako Rodolfo Pietro Filiberto Raffaello Guglielmi di Valentina d’Antonguolla. Jeho otec Giovanni byl bývalý důstojník a později veterinář. Matka Gabrielle byla francouzského původu.
Otec zemřel, když bylo Rodolfovi jedenáct. Chlapec zůstal v rodině, která s ním měla těžké pořízení. Ve škole se mu moc nedařilo. Nakonec skončil na zemědělské škole v Janově. Školu dokončil, ale představa klidné práce s půdou mu dlouho nevydržela. Chtěl pryč.
V roce 1912 zkusil Paříž. Naučil se tančit, poznal noční podniky a rychle pochopil, že pěkná tvář a pohyb těla mohou být v některých místnostech cennější než vzdělání. Peníze z toho ale nebyly jisté. Vrátil se do Itálie a brzy začal mluvit o Americe. V prosinci 1913 nastoupil na loď do New Yorku. Bylo mu osmnáct.
Do Ameriky nepřijel jako chudý rolník v podpalubí. Měl peníze od rodiny, dobré oblečení a představu, že se rychle dostane mezi lepší společnost. Jenže New York uměl podobné představy rychle rozebrat.
Peníze utratil. Anglicky neuměl dobře. Pracoval jako číšník, poslíček, zahradník a dělník. Některé noci spal venku nebo se držel míst, kde se dalo přežít bez peněz. Nakonec ho zachránilo tango.
V newyorských restauracích a kabaretech se tehdy platilo mužům, kteří tančili se ženami. Říkalo se jim taxi dancers. Žena si mohla koupit tanec, společnost, pozornost. Mladý Ital s tmavýma očima a pružným tělem se do takového světa hodil.
Tančil v Maxim’s Restaurant-Cabaret a později se dostal i k lepším vystoupením. Na tanečním parketu potkával bohaté ženy, lidi z vyšší společnosti a také skandály. Jeden ho málem zničil.
Případ Blanca de Saulles
Valentino se seznámil s chilskou dědičkou Blancou de Saulles, která se rozváděla s bohatým a vlivným manželem Jackem de Saullesem. V roce 1916 Valentino svědčil v její prospěch a tvrdil, že její manžel měl poměr s tanečnicí Joan Sawyerovou.
Krátce poté byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním kolem prostituce a takzvané bílé otročiny. Noviny si na mladém tanečníkovi smlsly. Psaly o falešném šlechtici, o muži z nočních podniků, o člověku na hraně slušné společnosti. Obvinění nakonec neobstála, ale jeho jméno bylo v New Yorku pošpiněné.
Valentino udělal to, co v životě opakoval víckrát. Odešel. Připojil se k divadelní společnosti, dostal se na západ a zůstal v Kalifornii. Tam se začal motat kolem filmu.
Ve filmu začínal zespoda. Objevoval se v malých rolích, často jako cizinec, tanečník, svůdce nebo muž, kterému se nemá věřit. Jeho vzhled byl pro Hollywood výhodný i nebezpečný. Nebyl typem amerického hrdiny s hranatou čelistí. Byl tmavý, elegantní, jiný.
V roce 1919 se oženil s herečkou Jean Ackerovou. Manželství se rozpadlo prakticky hned po svatbě. Ackerová ho podle pozdějších vzpomínek odmítla pustit do pokoje během svatební noci. Rozvod se táhl a zanechal za sebou další drby. Skutečný průlom přišel v roce 1921.
Ve filmu Čtyři jezdci apokalypsy tančil tango. Nebyla to dlouhá scéna, ale stačila. Muž, který se v New Yorku živil tancem s bohatými ženami, najednou předvedl totéž na plátně pro celé Spojené státy. Film měl obrovský úspěch. A Valentino se stal hvězdou. Ještě větší zlom přišel se Šejkem.
Šejk
Film Šejk z roku 1921 dnes působí jako exotická pohádka postavená na dobových představách a stereotypech. Tehdy ale udělal z Valentina symbol. Turban, poušť, tmavé oči, dlouhé pohledy do kamery a muž, který nepůsobil jako američtí herci kolem něj. Ženy v kinech šílely. Muži často zuřili.

Valentino se stal Great Lover, velkým milencem němého filmu. Jenže jeho podoba mužnosti byla pro část Ameriky nesnesitelná. Používal make-up, měl upravené vlasy, nosil drahé oblečení, šperky a vůně. Na plátně byl měkký, ladný a nebezpečně krásný. Nehrál hrdinu, kterého by si muži chtěli potkat u baru. Hrál muže, po kterém se dívaly jejich ženy. To mu část tisku nikdy neodpustila.
V roce 1922 se Valentino zamiloval do Natachy Rambovy, kostýmní výtvarnice a scénografky, vlastním jménem Winifred Shaughnessyová. Měla vkus, zálibu v mystice, orientu a luxusu. K Valentinovi se hodila i nehodila zároveň.
Vzali se v Mexiku, jenže Valentino ještě neměl definitivně ukončený rozvod s Jean Ackerovou. Po návratu do Spojených států byl obviněn z bigamie. Skandál znovu zaplnil noviny.
Nakonec se s Rambovou vzali znovu legálně v roce 1923. Jejich vztah byl ale těžký. Rambova měla velký vliv na jeho kariéru, zasahovala do výběru rolí a lidé kolem Valentina ji nesnášeli. Studia ji často považovala za problém.
Nejostřejší útok přišel v létě 1926. V Chicago Tribune vyšel text Pink Powder Puffs, který se navážel do „zženšťování“ amerických mužů. Záminkou byl automat na růžový pudr v pánské umývárně v jednom chicagském podniku. Autor z toho udělal útok na Valentina a jeho vliv. Valentino se rozzuřil.
Napsal otevřený dopis a anonymního autora vyzval k boxerskému nebo zápasnickému souboji. Souboje byly zakázané, tak chtěl aspoň sportovní střet. Trval na tom, že nejde o reklamu. Podle něj autor překročil hranici slušnosti.
Jeho poslední film Syn šejka byl v roce 1926 připraven do distribuce a po jeho smrti se z něj stal ještě větší hit. Vypadal v něm jako hvězda na vrcholu. Současně byl vyčerpaný, zadlužený, pod tlakem a neustále sledovaný.
Břicho, které ho bolelo už týdny
V srpnu 1926 byl Valentino v New Yorku. Několik týdnů měl bolesti břicha, ale nebral je dost vážně. Pak se jeho stav prudce zhoršil. Zkolaboval v hotelu Ambassador na Park Avenue a převezli ho do New York Polyclinic Hospital.
Lékaři ho operovali. Našli perforovaný žaludeční vřed a odstranili i slepé střevo. Rozvinul se zánět pobřišnice a infekce. Později se pro podobný stav začal používat pojem Valentinův syndrom, protože perforovaný vřed může napodobovat zánět slepého střeva.
Noviny stály před nemocnicí jako na stráži. Fanoušci posílali telegramy, květiny a dopisy. Každá zpráva o jeho teplotě nebo dechu se měnila v titulky. Rudolph Valentino však 23. srpna 1926 zemřel. Bylo mu jednatřicet.
Jeho tělo převezli do pohřebního ústavu Franka E. Campbella na Broadwayi. Před budovou se shromáždily tisíce lidí. Další přicházeli a přicházeli. Policie musela uzavírat ulice. Dav se brzy vymkl kontrole.
Lidé rozbíjeli okna, tlačili se dovnitř a snažili se dostat k rakvi. Někteří chtěli vidět jeho tvář. Jiní se chtěli dotknout těla nebo si odnést něco z místa, kde ležel. Ulice před pohřebním ústavem se změnila v tlačenici, kde policisté odtahovali lidi od dveří a okének.
Kolem jeho smrti okamžitě vznikaly fámy. Psalo se o tajných milenkách, o zoufalých fanynkách, o ženách, které bez něj nemohly žít. Některé zprávy o sebevraždách obdivovatelek se v dobovém tisku objevovaly, ale v podobných příbězích se senzace a skutečnost těžko oddělují.
Jisté je, že jeho pohřeb patřil k prvním velkým ukázkám moderního fanouškovského šílenství. V New Yorku se s ním loučily davy. Potom bylo tělo převezeno do Kalifornie. Druhý pohřeb se konal v Beverly Hills a pohřben byl na hřbitově Hollywood Forever.
V době smrti byl spojován s herečkou Polou Negri. Na pohřbu z toho vznikla další historka pro noviny. Negri se zhroutila, nechala se fotit v depresích a mluvila o lásce. Část lidí jí věřila, část ji považovala za ženu, která ze smrti milence udělala své vlastní představení.
K Valentinovu hrobu se brzy připojila legenda o Dámě v černém. Při výročí jeho smrti měla přijít žena zahalená v černém a položit k jeho kryptě růži. Za původní Dámu v černém bývá označována Ditra Flame, která tvrdila, že ji Valentino jako dítě navštěvoval v nemocnici a požádal ji, aby po jeho smrti chodila k jeho hrobu.
Časem se objevovaly další ženy, které se za Dámu v černém vydávaly, a z původně soukromé návštěvy se stala další hollywoodská podívaná. Každý rok se ale u hrobu znovu objevovaly květiny.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Rudolph-Valentino
https://www.tcm.com/articles/133225/rudolph-valentino-profile
https://www.newyorker.com/magazine/2003/05/19/rudolph-valentino-those-lips-those-eyes
https://www.vanityfair.com/hollywood/2021/09/rudolph-valentino-biography-death
https://silentfilm.org/the-four-horsemen-of-the-apocalypse-2/
https://www.theguardian.com/artanddesign/picture/2013/aug/24/photography
https://goldenglobes.com/articles/forgotten-hollywood-rudolph-valentino-great-lover/
https://hollywoodforever.com/event/98th-annual-valentino-memorial-service/






