Článek
Genie, vlastním jménem Susan Wileyová, se narodila v roce 1957 jako čtvrté dítě manželů Clarka a Irene Wileyových. Rodina žila v nenápadném domku na adrese Golden West Avenue v Temple City, klidném předměstí Los Angeles. Navenek působili nenápadně, uvnitř ale panovaly kruté poměry.
Otec Clark byl chorobně panovačný muž, který nesnášel hluk a děti nechtěl vůbec mít. Přesto jich s Irene přišlo na svět několik – a tragicky se to podepsalo na osudu všech. První dcera zemřela jako miminko za podivných okolností, údajně poté, co ji otec v zimě ponechal dlouho v chladné garáži.
Druhé dítě nepřežilo komplikovaný porod. Třetí potomek John sice vyrůstal, ale i on poznal otcovo násilí a psychický teror. Když Genie jako čtvrté dítě neplánovaně přišla na svět, situace v rodině se ještě zhoršila.
V roce 1958 utrpěl Clark Wiley další ránu: jeho vlastní matku srazilo auto řízené opilým řidičem. Podle pozdější výpovědi Irene právě tehdy její manžel „ztratil poslední zbytky rozumu“ – uzavřel se do sebe, propadal paranoidním představám a zuřivosti.
K nejmladší dceři si hned od narození vytvářel chorobný odstup. Přesvědčil sám sebe, že Genie není duševně v pořádku; nikdy se však jednoznačně neprokázalo, že by její stav byl vrozený. Část odborníků to odmítala, část si tím jistá nebyla. Clark se rozhodl, že ji „ochrání před světem“ po svém. Ve skutečnosti ji potrestal doživotním domácím vězením.
Když byly Genii necelé dva roky, zavřel ji otec do malé ložnice na konci chodby. Postupně eliminoval veškeré podněty z okolí. Okno v místnosti zatloukl prkny a zatemnil, aby dovnitř nepronikalo denní světlo a nikdo zvenčí nic nespatřil. Když byl doma, zavíral dveře a vyžadoval absolutní ticho.
Za dveřmi dětského pokojíku nastolil režim připomínající mučírnu: pokud Genie vydala jakýkoli zvuk, otec vtrhl dovnitř a surově ji zbil dřevěným prknem. Aby v ní vypěstoval hrůzu z jakéhokoli hluku, dokonce před jejími dveřmi předstíral zuřivého psa – štěkal a vrčel, takže malá holčička vyrůstala v děsu z hlasitých zvuků a zejména psů.
Fyzické prostředky, jimiž ji udržoval v trvalém připoutání, byly stejně nelidské. Většinu dne musela Genie trávit přikurtovaná na dětském nočníku, fungujícím jako provizorní toaleta. Otec ji připoutával popruhy kolem břicha a nohou, aby se nemohla ani zvednout. Večer ji přemisťoval do dětské postýlky s vysokými boky, kterou shora zadrátoval pletivem, aby neuprchla.
Někdy ji ještě navlékal do jakési svěrací kazajky ze staré košile. Dívka byla většinu času nahá nebo jen v plenkových kalhotkách. O základní péči nemohla být řeč – otec ji nechal ležet ve vlastních výkalech, myl ji zřídka a téměř ji nekrmil.
Dostávala jen minimum dětské výživy, cereálií, mléka a jiné měkké či polotekuté stravy, kterou jí otec spěšně nachystal. Krmil ji jako zvíře, nikdy s ní nepromluvil jediné vlídné slovo. Místo hlasu na ni „štěkal“ a vrčel.
Matka Irene i starší bratr John žili ve stejném domě, ale situaci dlouho nedokázali vzdorovat. Irene trpěla silným zrakovým handicapem a byla téměř slepá. Sama byla terčem manželových ran a výhrůžek, a tak se stala ve vlastním domově bezmocnou. John, který byl asi o pět let starší než Genie, mohl sice chodit do školy, ale doma čelil strachu a násilí. Později popisoval, že o uvězněné sestře věděl, ale byl taktéž jen „vězněm“ otce.
Genie zůstávala přes jedenáct let v temném pokoji prakticky bez kontaktu s lidmi. Pokud za ní vůbec někdo kromě otce chodil, byla to její matka – a i ta s ní směla jen mlčky sedět krátkou chvíli.
Dívka si tak celou ranou etapu života nevytvořila ani základní pojmy. Neznala své jméno, nepoznala své okolí, nevěděla, co je to venkovní svět.
Hrůzný domácí režim praskl krátce po jejích třináctých narozeninách. V roce 1970 se Irene Wileyová odhodlala vzepřít manželovi. Její manželství tehdy už fakticky neexistovalo – Clark s ní téměř nekomunikoval a veškerá „pravidla domu“ prosazoval hrubou silou.
Rozhodla se utéct. Po jedné z hádek na podzim 1970 vzala dceru a odešla z domu k příbuzným. Teprve později, 4. listopadu, zamířila s Genie na úřad sociálních služeb v Los Angeles, kde chtěla požádat o pomoc pro nevidomé – právě tam jejich příběh odhalili úředníci.
Policie obratem zatkla jak Clarka Wileyho, tak i Irene, protože zpočátku netušila, do jaké míry byli oba rodiče spoluviníky. Zprávy o příchodu „divokého dítěte“ do péče úřadů již ten týden proběhly médii a vyvolaly zděšení i hlad po dalších detailech.
Zdravotní stav byl alarmující: třináctiletá dívka vážila pouhých 26 kilogramů a byla vážně podvyživená. Její tělo neslo stopy dlouhodobého zanedbání a fyzického omezení – měla pokřivená záda, šlachy v končetinách zkrácené nehybností a na těle známky zaostávajícího vývoje.
Projekt „Genie“
Po převozu do Children’s Hospital Los Angeles, tedy dětské nemocnice v Los Angeles, začal dlouhý proces, v němž se z Genie stala zároveň chráněná pacientka i výjimečný výzkumný objekt.
Už v první fázi nemocniční péče se podařilo dosáhnout drobných pokroků. Genie začala reagovat na jednoduché podněty a s pomocí speciální pedagožky zvládla základy hygieny. Naučila se používat toaletu, i když pomočování a pokálení u ní ještě dlouho vyvolával jakýkoli stres. Na podněty okolí reagovala spíše neverbálně – místo odpovědi ukazovala, kňučela nebo gestikulovala.
Souběžně s postupným zotavováním děvčete připravoval nemocniční tým plán dlouhodobé studie. V čele projektu stanul zkušený psycholog Dr. David Rigler, který ve spolupráci s dalšími odborníky získal na podzim 1971 výzkumný grant od Národního institutu duševního zdraví (NIMH). Oficiální název studie zněl Developmental Consequences of Extreme Social Isolation a Genie v něm figurovala jako jedinečný případový subjekt.
Do péče a tréninku dívky se také výrazně zapojila rehabilitační pedagožka Jean Butlerová, která měla Genii na starost denně v nemocnici. Právě Jean Butlerová sehrála v prvním roce důležitou úlohu – a vyvolala první kontroverzi. Zamilovala si těžce zkoušené děvče natolik, že se v létě 1971 rozhodla vzít Genie na čas k sobě domů.
Formálně to zdůvodnila obavou, že v nemocnici propukla zarděnková epidemie, před níž chtěla dítě uchránit v karanténě. Ve skutečnosti doufala, že se stane její náhradní matkou. Butlerová měla pocit, že časté střídání lékařů, sester a zvědavých návštěvníků v nemocnici dívce neprospívá. S požehnáním úřadů si tedy vyžádala svěření Genie do domácí péče a nějaký čas ji opatrovala ve svém vlastním domě.
Zpočátku si vedla pečlivé záznamy: líčila, jak Genie reaguje mimo klinické prostředí, co ji těší nebo děsí. V deníku popsala například panickou hrůzu, kterou v dívce vyvolal pohled na psa – netušila tehdy ještě nic o otcově kruté metodě se „štěkáním“.
Ostatní členové týmu však začali brzy pojímat podezření, že Butlerová chce dívku získat do trvalé péče jen pro sebe. Spory vyvrcholily otevřenou hádkou: Butlerová kolegy obvinila, že Genie berou spíš jako pokusný objekt než jako dítě, a že ji nemají rádi.
Sociální pracovnice po vyhodnocení situace odebraly Genie z domácí péče Butlerové a vrátily ji zpět pod oficiální dohled nemocnice. Jean Butlerová byla z další práce s Genie odvolána. Několik týdnů po tomto incidentu padlo rozhodnutí, že nejlepším prostředím pro čtrnáctiletou dívku bude náhradní rodina, kde by mohla zažívat běžnější domov, a přitom zůstat dostupná vědeckému zkoumání.
Role pěstounů se ujali přímo David Rigler a jeho manželka Marilyn Riglerová, kteří měli dostatečnou kvalifikaci i prostor ve své domácnosti. V průběhu roku 1971 si manželé Riglerovi vzali Genie k sobě domů a stali se jejími pěstouny.
V následujících letech se zdálo, že se nejhorší prognózy nenaplní. Díky láskyplné péči a strukturované výuce Genie pozvolna doháněla některé vývojové milníky. Učila se základním společenským dovednostem: zvládla samostatně jíst příborem, pomáhat v domácnosti a navazovat aspoň omezený oční kontakt s lidmi, kterým důvěřovala.
Rozvinula také vlastní způsob komunikace, kombinaci gest, mimiky a několika desítek slov. Zpočátku používala především jednoduchá slůvka jako barevné názvy („modrá“, „oranžová“) a označení lidí („máma“, „já“). Postupně se její slovní zásoba rozrostla asi na sto slov – s nimi dokázala pomocí mimiky a posunků vyjádřit základní přání nebo popsat věci kolem sebe. Její hlas byl velmi slabý a tichý, mluvila neochotně.
Genie měla nečekaně vyvinuté tzv. neverbální myšlení. Skládala složité obrázkové puzzle, i když nedokázala říct, co na nich je. Testy prokázaly nadprůměrné předpoklady například pro prostorovou orientaci. Naopak sociální a emocionální dovednosti zaostávaly: v neznámém nebo stresujícím prostředí se chovala apaticky nebo propadala záchvatům paniky.
Bez varování se u ní při drobné frustraci objevovaly projevy, které odborníci přirovnávali k autistickým rysům. Ztuhla, začala se bezcílně kolébat, mávat rukama nebo vydávat monotónní zvuk, kterým se jako by uklidňovala.
Každodenní život v rodině Riglerových přinášel i drobné obyčejné radosti. Genie si oblíbila hudbu – zamilovala se do melodie klavíru a ráda seděla vedle někoho, kdo hrál, a poslouchala. Těšilo ji být venku: uchvacoval ji pohled na oblohu, stromy a rozlehlé prostory, které nikdy v dětství neviděla.
Na podzim 1974 oznámila federální agentura NIMH konečné rozhodnutí: projekt „Genie“ nedostane další grantové pokračování. Jako důvody komise uvedla neuspokojivě zpracovaná vědecká data a nejasný plán výzkumu. S tímto verdiktem skončilo i financování pro pěstounskou péči Riglerových.
David Rigler a jeho žena byli upřímně zklamaní – věřili, že udělali maximum, co šlo, ale uznali, že bez peněz a oficiální podpory nemohou v dosavadním režimu pokračovat. V roce 1975 tedy oficiálně ukončili roli pěstounů. Genie tehdy bylo osmnáct let a ocitla se znovu na prahu další zásadní životní změny.
Obvinění a soudní spor
Po ukončení výzkumného projektu se zájem médií o Genie rychle vytratil. Pro stát Kalifornie se z ní stal „běžný“ případ mladistvé osoby, která potřebuje náhradní péči. Sociální úřad logicky jako první krok kontaktoval jediného žijícího rodiče – matku Irene Wileyovou – zda si přeje převzít svou dceru do péče.
Irene, které bylo přes padesát a žila v té době samostatně v malém bytě, souhlasila a rozhodla se, že se pokusí o pozdní nápravu a dceru si nastěhuje k sobě. V létě 1975 se tak Genie po letech ocitla znovu se svou biologickou matkou.
Zpočátku panovalo přesvědčení, že pro Genie je návrat k matce pozitivním krokem. Irene Wileyová ujišťovala úřady, že se o dceru postará nejlépe, jak dovede. Jenže realita byla složitější. Genie v té době vyžadovala nepřetržitý dohled, speciální vzdělávání a velkou trpělivost při zvládání každodenních úkonů.
Irene, která s dcerou nemohla v jejím dětství trávit čas, záhy zjistila, že úkol přesahuje její síly. Po několika měsících soužití došla k závěru, že situaci nezvládne. Obrátila se proto znovu na úřady s žádostí o zajištění adekvátní péče pro Genie. V praxi to znamenalo, že Genie putovala do systému státních zařízení a pěstounských domovů pro osoby s postižením.
V téže době však Irene Wileyová učinila ještě jiný krok – právní. Byla roztrpčená z celého průběhu experimentu kolem své dcery. Věřila, že tzv. tým odborníků situaci spíš zhoršil: její dcera se sice něco naučila, ale nakonec podle ní zůstala „zneužitá pro cizí cíle“. V roce 1979 proto Irene podala žalobu na dětskou nemocnici v Los Angeles a odborníky, kteří s Genie pracovali.
Žaloba se dostala k soudu a rozpoutala mezi bývalými kolegy hořké spory. Odborníci, kteří se dříve společně snažili Genie pomoci, si nyní skrze právníky navzájem vyčítali selhání a nečestné úmysly.
Pro samotnou Genie však mělo období soudní pře ještě jeden důsledek – byl jí prakticky přerušen kontakt s kýmkoli z dřívějších přátel. V rámci právních kroků bylo ustanoveno, že někdejší výzkumný tým už nemá ke svěřenkyni žádná opatrovnická práva ani výjimky. Genie se tak ocitla plně v rukou státních institucí a své matky, která ale o ni už aktivně nepečovala.
Život v péči státu
Koncem 70. let se Genie Wileyová vytratila z očí veřejnosti. V devatenácti letech žila v ústavní péči státu Kalifornie a o jejím stavu úřady poskytovaly jen minimum informací s odkazem na ochranu soukromí. Postupně se dostala do střídavé péče několika pěstounských rodin specializovaných na dospělé klienty s vývojovým handicapem.
Zprávy o jejím pokroku bohužel už nebyly povzbudivé. Bez stabilního a blízkého vztahu, jaký měla u Riglerových nebo s Curtissovou, Genie trpěla. Její křehce nabyté jazykové schopnosti se vytrácely. Pěstouni neměli mnohdy tušení o specifické minulosti své svěřenkyně a nedařilo se jim navázat s ní komunikaci.
Kolem roku 1980 byla Genie, ještě ani ne pětadvacetiletá, umístěna do specializovaného zařízení pro dlouhodobou péči. Od té doby její stopa v podstatě mizí. S výjimkou občasného nahlédnutí sociálních pracovníků se k ní nikdo zvenčí nedostal. Její někdejší starší bratr John ji viděl naposledy v roce 1982.
Přiznal, že nedokáže s tíhou rodinné minulosti žít a raději se od všech svých příbuzných odstřihl. „Snažil jsem se na Genie zapomenout, protože jsem cítil jen obrovskou hanbu,“ řekl doslova o letech poté, co utekl z domu a začal nový život mimo Kalifornii.
Matka Irene se po uzavření soudu stáhla z veřejnosti úplně. Zemřela v roce 2003, aniž by o dceři ještě někdy promluvila s tiskem. Genie přitom v době její smrti stále žila – ovšem kde a v jakých podmínkách, vědělo jen několik úředníků.
Někteří členové původního výzkumného týmu se později pokusili Genie znovu vyhledat, ale neuspěli. Susan Curtissová zkoušela přes kalifornské úřady získat povolení navštívit svou dávnou svěřenkyni, avšak opakovaně dostala zamítavou odpověď.
Příběh Genie Wileyové – ženy, které by dnes bylo devětašedesát let – tak zůstává tragicky nedopovězený.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Genie_(feral_child)
https://www.theguardian.com/society/2016/jul/14/genie-feral-child-los-angeles-researchers
https://abcnews.com/Health/story?id=4804490&page=1
https://6abc.com/archive/6130233/
https://www.pbs.org/wgbh/nova/transcripts/2112gchild.html
https://www.newyorker.com/magazine/1992/04/13/i-a-silent-childhood
https://www.russrymer.com/genie_a_scientific_tragedy_34062.htm
https://books.google.com/books/about/Genie.html?id=pSy0BQAAQBAJ
https://linguistics.ucla.edu/people/curtiss/1974%20-%20The%20linguistic%20development%20of%20Genie.pdf
