Článek
David Vávra přišel na svět 9. března 1957 v Praze a jeho revírem se stal starý Braník. Vyrůstal v inspirativním prostředí rodiny s hlubokým vztahem k architektuře. Jeho otec Zdeněk Vávra byl architekt a David už jako malý kluk věděl, že se chce vydat stejným směrem. Zatímco ostatní kluci lítali po sídlištích a kopali do míče, malý David bloumal kolem starých vil, sledoval linie střech a zkoumal zapomenutá zákoutí u Vltavy.
Už v raném dětství v něm soupeřily dvě velké vášně: láska k prostoru a touha po jevištní exhibici. V rodinném domě babičky v Braníku našel svůj první posvátný prostor. Právě tam, mezi hromadami uhlí a bramborami, začal se svým spolužákem Šteindlerem zkoušet první scénky.
Nešlo o klasické dětské besídky. První skeče a hry vznikaly mimo jiné pod vlivem Činoherního klubu, dvojice Vodňanský–Skoumal, Divadla Járy Cimrmana či Ctibora Turby. Jejich první publikum tvořili především kamarádi. Z nevinné klukovské hry se však velmi rychle stala posedlost.
Ze sklepa na Dobešku
Dospívání přineslo rozšíření souboru o další podobně naladěné samorosty. K Vávrovi a Šteindlerovi se postupně přidali Jiří Burda, Tomáš Vorel, František Váša, Eva Holubová nebo Tomáš Hanák. Kolem roku 1978 se začalo formovat jádro souboru, které určilo jeho podobu na další roky.
Z původně rodinného sklepa se divadlo nejprve vydalo na veřejná vystoupení. Hrálo například v Branickém loutkovém divadle Zvoneček, v klubu Tesly Karlín, restauraci U Jaurisů nebo ve strahovském studentském klubu. Kolem roku 1978 pak Sklep našel zázemí v kulturním domě na Dobešce.
Z původního Kobil klubu postupně vyrostlo Divadlo Sklep. Normalizační cenzoři si s partou mladých recesistů dlouho nevěděli rady. Sklepáci totiž neprováděli prvoplánovou politickou satiru, za kterou by se dalo okamžitě zakazovat.
Jejich zbraní byl totální nonsens, stylizovaná tupost, parodie na televizní estrády, budovatelské básně i vědecké přednášky. Vávra se stal jednou z ústředních tváří a výrazným autorem souboru. Na scéně působil jako zjevení: vysoký, šlachovitý muž s hypnotickým pohledem, který dokázal s kamennou tváří recitovat naprosto šílené verše o houbách, zvířatech či lásce k těžkému průmyslu.
Představení na Dobešce si postupně získala kultovní pověst a ze Sklepa se stala zásadní záležitost pro generaci, která odmítala normalizační šeď.
Zatímco po večerech řádil na jevišti v převlecích za myslivce, pionýry nebo obří hmyz, přes den se Vávra věnoval serióznímu studiu. Nastoupil na Fakultu stavební ČVUT v Praze a následně čtyři roky studoval architekturu na pražské Akademii výtvarných umění.
Žil schizofrenní život. Ve dne seděl nad rýsovacím prknem, kreslil projekty, počítal konstrukce a navrhoval fasády. V noci se převlékal do kostýmů a řádil na jevišti.
Tato dvojkolejnost se stala jeho celoživotní značkou. Architektura mu dávala řád, disciplínu a cit pro detail, zatímco divadlo představovalo ventil pro nespoutanou energii a humor. Nikdy se nevzdal ani jednoho. Jako architekt začal navrhovat rekonstrukce interiérů, divadelní scény i veřejná prostranství, přičemž jeho realizace vždy nesly otisk hravosti a neotřelých nápadů.
Na konci osmdesátých let se fenomén Divadla Sklep propojil s dalšími generačními divadelními soubory. Vzniklo volné společenství Pražská pětka, které kromě Sklepa tvořily Mimóza, Kolotoč, Vpřed a Baletní jednotka Křeč.
V roce 1988 natočil režisér Tomáš Vorel stejnojmenný celovečerní povídkový film Pražská pětka. David Vávra v něm hrál otce v groteskní povídce Směr Karlštejn souboru Mimóza, která zachycovala strastiplný rodinný výlet. Samotný Sklep pak vytvořil závěrečnou povídku Na brigádě, která parodovala budovatelské filmy padesátých let.
Film vznikal už na jaře 1988, ale po půlročním zákazu se do kin dostal až v roce 1989. Diváci spatřili novou estetiku, která se nepodobala ničemu z tehdejší oficiální produkce. O několik let později, v roce 1991, přišel další kultovní snímek Kouř, označovaný jako rytmikál totalitního věku.
Šumná města a pedagog v pruhovaném triku
V pátek 17. listopadu 1989 brutálně zasáhla komunistická policie proti studentům na Národní třídě. Následující dny se do protestů a stávek zapojili studenti, divadla i další kulturní instituce. Stranou nezůstali ani členové Divadla Sklep.
Řada z nich se aktivně účastnila listopadového dění. Členové souboru vystupovali pro stávkující studenty a zapojovali se do aktivit, které měly šířit informace o tom, co se v Praze odehrává. Dochovaly se například fotografie Tomáše Hanáka při vystoupení pro stávkující studenty žurnalistiky.
Po pádu komunismu se Vávrovi otevřely zcela nové možnosti. V devadesátých letech spojil síly s režisérem Radovanem Lipusem a vytvořil projekt, který neměl v historii české televize obdoby: cyklus Šumná města a později Šumné stopy.
Jako moderátor a průvodce v jedné osobě vyrazil do terénu popularizovat moderní architekturu. Odmítl suchopárný akademický výklad. Po městech jezdil na koloběžce, lezl po lešeních, nořil se do řek, balancoval na římsách historických budov a u toho s básnickou kadencí chrlil fakta o autorech, slozích a urbanistických souvislostech.
První „šumné“ putování vzniklo v Ostravě už v roce 1995 a ze Šumných měst se nakonec stal rozsáhlý cyklus o 66 dílech, který Vávra s Lipusem vytvářeli třináct let. Vávra naučil mnoho Čechů dívat se nahoru na fasády domů, kolem kterých denně bez zájmu chodili.
Zpopularizoval díla Kotěry, Gočára, Plečnika i desítek zapomenutých regionálních stavitelů. Projekt získal také ocenění za mimořádný počin a Vávra se stal jedním z nejvýraznějších popularizátorů architektury v zemi.
Souběžně s natáčením a divadelní činností se Vávra naplno věnoval své architektonické praxi. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří právě rekonstrukce, přístavba a interiér kulturního domu Dobeška na přelomu tisíciletí.
Zchátralou budovu, kterou na počátku šedesátých let shodou okolností navrhl jeho otec Zdeněk Vávra, pomohl přetvořit v moderní multifunkční kulturní centrum. Sklep se do rekonstruované Dobešky vrátil v roce 2000. Vtiskl jí přesně ten charakter, který soubor definoval: jednoduchost, funkčnost a hravé prostorové detaily.
Navrhoval také interiéry Švandova divadla na Smíchově, rekonstrukce kin, barů i soukromých vil. Vždy odmítal okázalost a drahý luxus. Jeho architektonický rukopis stál na respektu k původní stavbě, práci se světlem a citlivém zasazení do okolní krajiny či městské struktury.
Těžká nemoc a nezlomná chuť tvořit
Vávrovo hyperaktivní tempo nezastavily ani přibývající roky a vážné zdravotní komplikace. V roce 2019 ho těžce zasáhla borelióza. Jeho stav se zhoršil natolik, že mu částečně ochrnuly ruce a v nejhorší chvíli dokázal pohybovat pouze prsty.
Skončil v nemocnici a následovala dlouhá léčba a rehabilitace. Sport, který byl vždy důležitou součástí jeho života, se pro něj stal také cestou zpět. Postupně rozhýbával ruce, začal znovu používat běžkařské hůlky a v únoru 2020 se dokonce postavil na start Jizerské padesátky, z níž absolvoval polovinu.
Dokázal se vrátit k práci, přednáškám i uměleckým aktivitám, byť sám připouštěl, že ho nemoc přiměla pracovní tempo trochu zvolnit. Neztratil svou chlapeckou energii, zálibu ve sportu a schopnost dívat se na svět s dětskou fascinací. P
I po šedesátce dál vystupuje s Divadlem Sklep, píše básně, navrhuje stavby a neúnavně glosuje veřejné dění.
Zdroje:
https://radiozurnal.rozhlas.cz/david-vavra-architekt-nema-stavet-pomniky-architekt-ma-slouzit-6220656
https://radiozurnal.rozhlas.cz/david-vavra-6213978
https://wave.rozhlas.cz/david-vavra-za-recenzi-bible-me-farar-karal-5294382
https://www.archiweb.cz/n/domaci/david-vavra-profesi-architekt-a-dusi-velky-snilek
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/david-vavra-borelioza-ochrnute-ruce-jizerska-padesatka-cesky-rozhlas-vltava.A200220_112851_lidicky_zar
https://www.respekt.cz/tydenik/2000/43/okouzlen-skoro-vsim
https://www.forum24.cz/david-vavra-sklep-bylo-divadlo-ale-taky-piti-proti-bolsevismu-byl-to-vzdor-semknuteho-stada
