Článek
Všechno to prasklo minulý týden v úterý. Do té doby jsem žila v iluzi, že Jakub má jen „přechodné období smůly“. Přišla jsem k němu do bytu (mám klíče, abych mu občas zalila kytky, když „jezdí na služební cesty“) a na zemi ležela pošta. Mezi letáky vykukovala obálka se zeleným pruhem. Exekuce.
Srdce se mi zastavilo. Vím, že cizí pošta se nečte. Ale mateřský instinkt byl silnější. Otevřela jsem to. Částka, která na mě z papíru křičela, mi podlomila kolena. Celkový dluh: 850 000 Kč.A to byl jen jeden z věřitelů. Nebyla to hypotéka. Nebyla to půjčka na auto. Byly to nebankovní půjčky, rychlé prachy, kreditky.
Sedla jsem si na jeho gauč a rozplakala se. V tu chvíli mi došlo všechno. Všechny ty jeho „služební cesty“. To, že věčně neměl na nájem. To, že byl nervózní, hubený a těkal očima.
Mizení věcí
Zpětně vidím ty varovné signály jako na dlani. Před rokem mě poprosil o padesát tisíc. Prý mu nabourali auto a pojišťovna to nechce proplatit. Dala jsem mu je. Bez mrknutí oka. Je to přece můj syn.
Před půl rokem se mi z ložnice ztratil zlatý řetízek po babičce. „Mami, asi jsi ho někam založila, už ti to tolik nepálí,“ řekl mi tehdy s úsměvem a poklepal mi na čelo. Věřila jsem mu. Začala jsem pochybovat o své paměti. Teď vím, že skončil v zastavárně.
A ty jeho nálady? Jednou přijel s drahými dárky, rozhazoval peníze, vzal mě na luxusní večeři. To asi vyhrál. Týden na to mi volal, že nemá ani na rohlíky a jestli mu nepošlu pětistovku.
„Prodej chatu, mami“
Čekala jsem na něj v tom bytě do večera. Když přišel, byl bledý. Jakmile uviděl otevřenou obálku na stole, zrudnul vzteky. „Ty mi šmejdíš v poště?“ vyjel na mě. „Jakube, proboha, co to je? Skoro milion? V čem jedeš?“ Chvíli zapíral. Prý podnikatelský záměr, který nevyšel. Prý ho podvedl kamarád.
Ale já už nejsem naivní. „Nelži mi do očí. Jsou to automaty, že jo? Nebo sázení?“ Zlomil se. Sesunul se do křesla a začal brečet jako malý kluk. Přiznal se. Online kasina. Ruleta. Sportovní sázky. Prý má „systém“, jen potřebuje kapitál, aby to vyhrál zpátky. A pak to přišlo.
„Mami, musíš mi pomoct. Jde po mě exekutor. Když to nezaplatím do konce měsíce, obstaví mi plat, vezmou mi všechno.“„A co mám jako dělat, Jakube? Jsem v důchodu.“ „Máš přece chatu po tátovi. A to stavebko. Dohromady by to dalo ten milion. Prodej to. Prosím. Vrátím ti to, přísahám.“
Nemůžu tě zachránit
Zatmělo se mi před očima. Chatu budoval můj manžel, jeho otec, vlastníma rukama deset let. Je to moje jediné útočiště na stáří. A stavební spoření? To je moje rezerva na to, až nebudu moct chodit, abych nevisela nikomu na krku. Zadívala jsem se na svého syna. Viděla jsem v jeho očích tu horečku. To nebyl pohled někoho, kdo udělal chybu a chce ji napravit. To byl pohled feťáka, který potřebuje další dávku.
Kdybych mu ty peníze dala, hodí je do automatu. Věřím tomu na sto procent. „Ne, Jakube,“ řekla jsem pevně, i když se mi chvěl hlas. „Ne. Chatu neprodám. A úspory ti nedám.“ V tu ránu se jeho lítost změnila v nenávist.
Citové vydírání
Vstal a kopl do stolku. „Takže ty máš prachy, sušíš je na účtu, a vlastního syna necháš padnout?“ řval na mě. „Tohle sis způsobil sám. Pomůžu ti s léčením. Zaplatím ti terapii. Ale dluhy za tebe platit nebudu.“ „Léčení si strč někam! Potřebuju prachy! Teď!“
Začal mi vyhrožovat. Prý skončí na ulici. Prý se z něj stane bezdomovec a bude to moje vina. „Až mě najdou někde zmrzlého pod mostem, tak si vzpomeň, že jsi měla tu svoji podělanou chatu!“ křičel za mnou, když jsem utíkala ze dveří. Dokonce naznačil, že si něco udělá. Že už nemá důvod žít, když ho vlastní máma odepsala.
Ticho po pěšině
Je to týden. Nezvedá mi telefony. Jen mi včera přišla SMS: „Díky za nic. Doufám, že si ty prachy užiješ v hrobě.“Nespím. Jím prášky na uklidnění. Každou hodinu kontroluju telefon, jestli žije. Mám strašný strach.
Bojím se, že opravdu skončí na ulici. Exekutoři mu ten byt (je v nájmu, ale vybavení je jeho) zabaví. Ale vím – nebo si to aspoň snažím namluvit – že kdybych mu ty peníze dala, bylo by to jen prodlužování agonie. Přišla bych o všechno i já. A on by za rok přišel znovu, s ještě větším dluhem.
Přesto mě hlodá červíček pochybností. Jsem sobecká? Měla jsem obětovat své stáří, abych mu dala ještě jednu šanci? Sousedka mi říká: „Buď tvrdá, musí padnout na dno.“Ale co když se z toho dna už nikdy nezvedne?
