Článek
Včera jsem vylezla na půdu. Otevřela jsem tu velkou papírovou krabici, na kterou sedá prach už patnáct let. Jsou v ní dupačky, první botičky, chrastítka a ty nejkrásnější knížky s pohádkami. Všechno jsem to schovávala pro Markétu. Pro její děti. Když jsem brala do ruky malý pletený svetřík, který jsem chystala, když byla Markéta ještě v bříšku, rozplakala jsem se. Mám pocit, že tu krabici můžu rovnou vyhodit do popelnice. Moje dcera, moje krev, se rozhodla ukončit náš rod.
Markétě je třicet dva let. Je krásná, chytrá, zdravá. Má skvělého partnera, bydlení, všechno. Vždycky byla ambiciózní. Už na gymnáziu se učila do noci, na vysoké škole sbírala stáže. Byla jsem na ni pyšná. Říkala jsem si: „Ať si užije mládí, ať něco dokáže, na rodinu má čas.“ Jenže ten čas přišel a ona otočila kormidlo úplně jinam.
„Teď se to nehodí“
První náznaky jsem ignorovala. Když měla před třicítkou, začala jsem se nenápadně ptát. „Markétko, co vy s Tomášem? Neplánujete posunout vztah dál?“ Vždycky mě odbyla. „Mami, teď ne. Mám před povýšením. Dítě by mě zbrzdilo.“ Chápala jsem to. Dnešní doba je rychlá, náročná. Ale doufala jsem, že je to jen fáze. Že až to povýšení dostane, ozvou se biologické hodiny.
Jenže povýšení přišlo. A po něm další. A další. Markéta je teď manažerka v nadnárodní firmě. Létá po světě, porady má do osmi do večera, domů chodí jen přespat. Když jsem jí minule ukázala fotku vnučky mé kamarádky, protočila oči. „Ježiš, mami, to je zas nějaký uřvaný uzlíček? Hlavně mi to neposílej.“Zarazilo mě to. Ta chladnost. Ta absence jakékoliv něhy.
Luxusní dovolená vs. mateřská
Před měsícem jsme měli rodinnou oslavu. Sestřenice Jana tam byla s půlročním chlapečkem. Všichni se nad ním rozplývali, chovali ho. Markéta seděla v rohu, ťukala do mobilu a tvářila se otráveně. „Nechceš si ho pochovat?“ zeptala se jí Jana. „Ne, díky. Mám hedvábnou halenku, nechci, aby mě poblinkal,“ odsekla Markéta.
V autě cestou domů jsem to nevydržela. „Markéto, tobě se děti nelíbí? Vždyť jsi žena, je to přirozené.“ Podívala se na mě, jako bych spadla z višně. „Mami, podívej se na Janu. Má kruhy pod očima, nadváhu, řeší jen plíny a prdíky. Já příští týden letím na Bali a pak mám konferenci v Londýně. Proč bych si měla zničit život dítětem? Abych byla otrokyně v domácnosti?“ Polkla jsem naprázdno. Ona vnímá mateřství jako otroctví. Jako zničení života. Já jsem ji vychovala s láskou. Obětovala jsem jí všechno. A ona to teď vidí jako zahozený čas?
Osudná neděle
Vyvrcholilo to minulou neděli. Pozvala jsem ji na oběd, udělala jsem svíčkovou, kterou miluje. Byla nervózní, pořád koukala na hodinky. „Mami, musím ti něco říct, abys mi s tím přestala pořád pilovat nervy,“ začala, když dojídala knedlík. „S Tomášem jsme se rozhodli definitivně. Děti nechceme. Nikdy. Tomáš jde na vasektomii.“
Upustila jsem vidličku. Cinknutí o talíř znělo jako výstřel. „To nemyslíš vážně, Markéto. To je… to je nevratné. Co když si to za pět let rozmyslíš?“ „Nerozmyslím. Moje kariéra je pro mě číslo jedna. Dítě je koule u nohy. Já chci svobodu, chci peníze, chci klid. Nebudu si pořizovat dítě jen proto, že ty chceš vozit kočárek.“
Pravda, která bolí
V tu chvíli ve mně bouchly saze. Všechna ta léta péče, všechny ty probdělé noci u jejích horeček, všechna ta láska… najednou mi to připadalo zbytečné. „Jsi sobecká,“ řekla jsem jí do očí. Markéta ztuhla. „Já jsem sobecká? Protože vím, co chci?“ „Ano! Myslíš jen na svoje pohodlí a na svoje peníze. Ale uvědomuješ si, co bude za dvacet, třicet let?“ Zvýšila jsem hlas. „Kariéra tě v noci neobejme, Markéto! Až budeš stará a nemocná, ty tvoje grafy a prezentace ti nepodají ani sklenici vody. Budeš sama! Budeš opuštěná jako kůl v plotě a budeš litovat, že jsi vyměnila rodinu za kancelář!“
Markéta vstala. Byla bledá jako stěna. „Tohle jsi přehnala. Místo abys respektovala moje rozhodnutí, tak mě citově vydíráš a přeješ mi samotu? Jsi zlá.“ „Nejsem zlá, jsem upřímná! Říkám ti to, co nikdo jiný neřekne!“ „Fajn. Tak si tu upřímnost užij sama.“ Vzala si kabelku a odešla. Slyšela jsem jen bouchnutí domovních dveří a zvuk startujícího auta.
Ticho v telefonu
Od neděle mi nezvedá telefon. Na zprávy neodpovídá. Tomáš mi napsal jen krátkou SMS: „Prosím, dejte jí čas. Hodně jste jí ublížila.“Já jsem jí ublížila? Já se jen snažím zabránit tomu, aby udělala největší chybu svého života. Dnes a denně vidím v okolí staré lidi, kteří nikoho nemají. Je to smutný pohled. Nechci, aby tak dopadla moje holčička.
Ale zároveň mě hlodá pochybnost. Měla jsem právo jí to takhle vpálit? Je to její život, její tělo. Jenže jako matka cítím povinnost ji varovat. Teď sedím v prázdném bytě, dívám se na tu krabici s dupačkami a cítím obrovskou prázdnotu. Místo vnoučat mám úspěšnou dceru, která mě nesnáší.
