Vyhrožovali jí popravou a znásilněním. Politkovskou nakonec zastřelili v den Putinových narozenin

Večer 18. února 2001 stála Anna Politkovská na rozbahněném poli v jižním Čečensku s hlavní samopalu namířenou na záda. Před několika dny přijela do této válečné zóny sbírat svědectví o brutalitě ruských protiteroristických operací. Teď byla sama zadržena skupinou příslušníků ruských bezpečnostních sil.

Mladí vojáci z Federální bezpečnostní služby (FSB) jí oznámili, že rozkazy dostávají „přímo od prezidenta Putina“, obvinili ji ze spolupráce s čečenskými rebely a dlouhé hodiny ji vyslýchali. Když jeden z důstojníků našel v její peněžence fotografie jejích dětí, chladně jí popsal, co by jim mohl udělat.

Politkovská už několik dní dokumentovala, co se děje v odlehlých vesnicích okolo základny ruské armády poblíž obce Chottuni ve východním Čečensku. Desítky místních obyvatel jí tam vyprávěly o zachistkách – raziích federálních sil, při nichž vojáci vtrhli do vesnic a odvlekli některé obyvatele pryč. Často bez vysvětlení. Jedna starší žena jménem Rozita Politkovské popsala, že ji ruští vojáci zatkli uprostřed noci, nedovolili jí ani se obléct a hodili ji do vydlabané jámy v zemi na základně.

Jiní svědci mluvili o bití, elektrošocích a skupinových znásilněních zadržených. Mnozí zmizeli docela – rodiny se později dozvídaly jen to, že příbuzní možná leží v některém z masových hrobů. Politkovská spoustu těch hrůzných detailů původně ani neměla v úmyslu zveřejnit. Teď ale podobné zacházení pocítila sama na sobě.

Po zadržení odvedli vojáci Politkovskou na základnu 119. výsadkového pluku. Uvnitř provizorního tábora stála řada hlubokých jam vykopaných původně na odpadky – a právě v nich podle místních svědectví končili zajatí Čečenci. Politkovská ve svém zápisníku už měla svědectví, že v těchto dírách nechali vojáci ležet i starou paní Rozitu. Teď důstojníci rozhodovali, co udělají s ní, nepohodlnou novinářkou.

Jeden z nich, mohutný podplukovník s tmavší pletí a vypoulenýma očima, poslal podřízené ven ze stanu a pustil si nahlas hudbu. „Když se budeš chovat, jak máš, může to pro tebe dopadnout dobře,“ naznačil jí. Nařídil jí, aby se svlékla a šla se s ním „vykoupat“ do provizorní lázně. Když odmítla, zuřivě ji urážel. Nakonec zavolal stráž a nechal ji hlídat přes noc v krytu pod zemí.

Čtyři noci byla Politkovská na základně držena jako vězeň. Vyslýchali ji znovu a znovu. Vyhrožovali jí popravou i znásilněním. Mladí důstojníci FSB jí opakovaně zdůrazňovali, že „svoboda skončila“ a ona odtud živá neodejde. Při každém výslechu se ale zároveň mimoděk potvrzovalo, že všechny příběhy od čečenských vesničanů byly pravdivé.

Týž podplukovník, který ji předchozí noc obtěžoval, se čtvrtý den večer zničehonic objevil a chladně pronesl: „Tak pojď, zastřelím tě.“ Vedl ji po schůdcích ven z bunkru do úplné tmy. Politkovská slyšela jeho kroky vedle sebe. Najednou se ozvala ohlušující rána a záblesk – těsně vedle nich vojáci vypálili salvou raketomet Grad. Politkovská se zděšením přikrčila; důstojník vedle ní se zasmál. Místo kulky do hlavy jí věnoval „jen“ tuto demonstraci moci a strachu.

Krátce nato – 22. února 2001 – vojenské velení Annu Politkovskou propustilo a letecky dopravilo z Čečenska do ruského Mozdoku a dál do Moskvy. Zapsala si, že cestou zpět se jí všechny nasbírané příběhy sepnuly do jednoho celku. Na vlastní kůži zakusila metody „silové operace“, které oficiální místa popírala. O několik dní později publikovala v listu Novaja gazeta a v britském deníku The Guardian článek, v němž detailně popsala zážitky z čečenské základny.

Uvedla v něm i to, že během jejího zajetí bylo u Grozného nalezeno přes třicet pohřbených těl – neklamný důkaz, že únosy a mimosoudní popravy civilistů nejsou ojedinělé excesy, ale běžná praxe války. Ruské úřady se tehdy dušovaly, že zjištění prověří. V praxi ale vynesly jen jediné „ponaučení“: novinářka, která tyto zločiny odhaluje, je sama nepřítel.

V následujících měsících pokračovala Politkovská ve sbírání důkazů o zvěrstvech páchaných na čečenských civilistech. V článcích pro Novou gazetu často uváděla plná jména obětí i jména těch, které označila za pachatele. V září 2001 například publikovala reportáž o zmizení mladého muže, kterého v Grozném zatkli příslušníci speciální jednotky OMON. Podle očitých svědků měl onen mladík po výslechu rozsápaný obličej a polámané ruce – a víc už ho nikdo živého neviděl.

Politkovská v článku jmenovitě obvinila jednoho z velících důstojníků OMON, jistého Sergeje Lapina s přezdívkou „Kadet“. Krátce po zveřejnění textu začaly do e-mailové schránky Nové gazety chodit výhrůžné zprávy adresované Politkovské. Některé nesly právě jméno Sergeje Lapina. Psalo se v nich, že jestli nepřestane strkat nos do práce armády, dopadne mnohem hůř než ti čečenští psi.

Redakce neponechala nic náhodě. Politkovská dostala na nějaký čas ochranku a nadřízení jí doporučili nevycházet z bytu. Ani Moskva ale tehdy nebyla pro novinářku bezpečná. V první polovině října 2001 proto odcestovala tajně do Rakouska a několik týdnů žila ve Vídni v ústraní. O jejím nuceném exilu informoval i výbor na ochranu novinářů CPJ a další mezinárodní organizace.

Politkovská mezitím využila čas k práci na své první knize o čečenské válce (Ve stínu války, v anglickém vydání pod názvem A Dirty War). Koncem listopadu 2001 přijela knihu osobně představit do Spojených států, kde otevřeně mluvila o zločinech v Čečensku i o nátlaku na nezávislá ruská média. Ještě před Vánoci 2001 se ale vrátila domů do Ruska. Nechtěla zůstat v cizině trvale – jejím místem byla válečná zóna nebo redakce v Moskvě, ne bezpečný azyl daleko od vlastních čtenářů.

Krátce poté se ukázalo, že publikování pravdy může přinést i malé zadostiučinění. Případ Sergeje Lapina, o němž Politkovská psala, se totiž nakonec dostal k soudu. Vyšetřovatelé shromáždili důkazy, že Lapin a jeho kolegové v lednu 2001 skutečně zatkli a umučili k smrti jednoho mladého Čečence, jehož tělo zmizelo. V roce 2005 soud uznal Lapina vinným z těžkého ublížení na zdraví a překročení pravomocí a poslal ho na 11 let do vězení.

Pro pozůstalé obětí to byla vzácná kapka spravedlnosti – v Rusku se nestává často, aby byli pachatelé válečných zločinů na Kavkaze potrestáni. Pro Annu Politkovskou to ale byla i hořká připomínka, že její práce z ní udělala nepřítele některých kruhů v armádě.

Státní televize a provládní tisk o jejích reportážích z Kavkazu téměř neinformovaly, nebo je rovnou označovaly za protiarmádní propagandu. Zato v zahraničí si jí začali všímat: v roce 2002 získala v Londýně cenu Amnesty International za novinářskou odvahu a další mezinárodní ocenění. Doma však stále častěji dostávala nálepku „zrádce“.

Na jaře 2002 se situace v Čečensku neuklidňovala – a ozbrojený konflikt začal pronikat i hluboko do ruského vnitrozemí. Umírněný čečenský vůdce Achmad Kadyrov přešel na stranu Moskvy a získal od Kremlu volnou ruku k pacifikaci kraje, ale odboj nezmizel. 23. října 2002 zažil svět šok: komando čtyřiceti čečenských ozbrojenců proniklo až do centra Moskvy a zajalo přes 800 rukojmí v divadle na Dubrovce, kde se hrálo představení Nord-Ost.

Teroristé vyhrožovali, že celé divadlo vyhodí do povětří, pokud Rusko neukončí válku. Politkovská neváhala ani chvíli – v obleženém divadelním sále mohla být podle jejích informací i několikadenní miminka, děti herců. Jako známá reportérka s kontakty na čečenské prostředí nabídla, že se pokusí s útočníky vyjednávat. Přijela k policejnímu kordonu u Dubrovky a během druhého dne obléhání se jí skutečně podařilo navázat s únosci spojení.

Přes prostředníky vzkázala, že chce přinést do sálu vodu a léky. Čečenští ozbrojenci souhlasili a slíbili, že nikoho z vyjednavačů nezastřelí. Politkovská tedy spolu s dalšími vybranými dobrovolníky donesla k vstupu do divadla balíky s vodou a džusy. Na otevřené prostranství před budovu ale už nevkročila – dřív než stihla vstoupit dovnitř, ruské zvláštní jednotky zahájily útok.

Do ventilace divadla vpustily paralyzující plyn a podnikly silový zásah, který většinu teroristů zlikvidoval. S nimi však zemřelo i 130 rukojmích. Politkovská poté ostře kritizovala ruské úřady, že nepřipustily řádné vyjednávání.

O necelé dva roky později, 1. září 2004, udeřili teroristé znovu – tentokrát na Severním Kavkaze. Ozbrojená skupina islamistů ze sousedního Ingušska a Osetie přepadla školu v Beslanu plnou dětí, učitelů a rodičů při zahájení školního roku. Dramatická rukojmí krize ve škole No. 1 trvala dva a půl dne a bezradnost ruských úřadů byla očividná. Vyjednávači tápali, prezident Putin se k situaci nevyjadřoval a informace pro veřejnost byly chaotické.

Politkovská, které se v Moskvě okamžitě vybavily vzpomínky na Nord-Ost, chtěla znovu pomoci. Věděla, že jako zprostředkovatelka s renomé mezi Čečenci může zvýšit naději na smírné řešení. Nasedla do letadla z Moskvy do Rostova na Donu, odkud pak měla pokračovat dál do Osetie. Na palubě požádala o šálek čaje – dlouhý let i cesta autem do Beslanu ji teprve čekaly a měla hlad.

Během pár minut po dopití čaje se jí ale prudce udělalo zle. Zmatená letuška k ní přiběhla a letadlo nouzově přistálo na nejbližším letišti. Politkovskou převezli do nemocnice v Rostově. Když se po několikahodinovém bezvědomí probrala, lékařka jí pověděla, že ji někdo otrávil. Všechny krevní vzorky však prý museli hned na letišti na rozkaz shora zlikvidovat.

V Beslanu mezitím 3. září tragédie vyvrcholila: ruské jednotky spustily chaotický útok, při kterém přišlo o život přes 330 rukojmích, převážně dětí. Politkovská si po zotavení v nemocnici vyslechla zprávy o masakru v Beslanu a napsala hořký komentář o servilních ruských médiích. Nenaznačila v něm, co se jí na palubě stalo – ale pro sebe měla jasno: stejně jako její kolegové i ona tušila, že na palubě letadla ji mohl někdo úmyslně otrávit, aby jí zabránil do Beslanu dojet.

Ani po Beslanu boj v Čečensku neustal, jen změnil svůj charakter. Od roku 2004 Moskva předávala stále více pravomocí mladému Ramzanu Kadyrovovi, synovi někdejšího čečenského povstalce, z něhož se stal Kremlu loajální správce dobytého území. Kadyrov kolem sebe shromáždil ozbrojenou milici složenou z bývalých rebelů a osobně velel nemilosrdným zásahům proti posledním odpůrcům Ruska. Tehdy se začalo říkat, že válka skončila.

Ve skutečnosti se jen změnila v neviditelnou válku proti bezbranným. Lidé v Čečensku mizeli dál – ale nyní ne rukou ruských důstojníků, nýbrž rukou Kadyrovových posluhovačů. O spoustě takových případů se Anna Politkovská dozvěděla přímo od rodin obětí. Na stránkách Nové gazety nepřestávala zveřejňovat naléhavé reportáže, v nichž upozorňovala, že nastolený klid v Čečensku je jen iluze.

Popsala například případ uneseného mladíka jménem Zelimchan, kterého objevili po čase mrtvého s nespočtem stop mučení na těle – a podle všeho ho zabili Kadyrovovi muži na tajné farmě za Grozným. Jindy přinesla svědectví o mučení skupiny mladých žen, které byly v roce 2005 nalezeny v lesích s uřezanými prsty na rukou. Kadyrov se nijak netajil tím, že fyzickou likvidaci „teroristů a jejich pomahačů“ považuje za legitimní.

Politkovskou začal demonstrativně ignorovat a její jméno na veřejnosti nevyslovoval, ale podle svědků o ní mluvil nenávistně v soukromí. Ona přesto dál trvala na svém: jestliže se režim Vladimira Putina opírá o Kadyrova, pak nese odpovědnost i za jeho zločiny. V roce 2004 publikovala Politkovská knihu Rusko za Putina – ostrou obžalobu poměrů v zemi, která vyšla v několika jazycích po světě, ale v Rusku jen u malého nekomerčního nakladatelství.

Na začátku října 2006 čekal Ramzana Kadyrova velký kariérní zlom. Dospěl právě do věku 30 let, kdy se mohl oficiálně stát prezidentem Čečenské republiky. Politkovská u této příležitosti plánovala zveřejnit další závažné zjištění. 5. října 2006 poskytla interview Rádiu Svobodná Evropa, v němž otevřeně prozradila, na čem zrovna pracuje: „Zabývám se teď dokumentováním případů mučení v Kadyrovových vězeních. Jde o lidi unesené kadyrovci bez jakéhokoli vysvětlení, kteří pak zemřeli. Jejich těla jsou naprosto znetvořená mučením.“

Na stole v moskevské redakci měla připravené fotografie dvou takových obětí a chystala se o nich napsat rozsáhlou reportáž. Upozorňovala, že v Čečensku se pod novými politickými kulisami znovu rozbíhá neoficiální systém mučíren a poprav, tentokrát ovšem pod taktovkou proruské vlády. Spolupracovníkům v redakci Nové gazety neuniklo, že Politkovská v posledních dnech působila vyčerpaně. Věděli, že tyto texty píše s vědomím rizika. Přesto nikdo nečekal, že za dva dny už svou práci nestihne dokončit.

V sobotu 7. října 2006 odpoledne se Anna Politkovská vracela domů z nákupu. Politkovská žila v činžovním domě na ulici Lesná v centru Moskvy. Krátce po 16. hodině vešla do dveří bytového domu a zamířila k výtahu, jako nesčetněkrát předtím.

Tentokrát ale nebyla sama. Do domovní haly pronikl ozbrojený muž v kšiltovce, který ji delší dobu sledoval. Ve chvíli, kdy Politkovská nastupovala do výtahu, stiskl spoušť. Z bezprostřední blízkosti ji střelil třikrát do hrudníku a poté jednou do hlavy. Přivolaní sousedé našli novinářku ležet na podlaze výtahu bez známek života. U těla útočník nechal ležet pistoli typu Makarov s tlumičem, tradiční „nástroj“ nájemných vrahů.

Datum vraždy – shodou okolností Putinovy narozeniny – šokovalo tím symbolickým vzkazem: nepohodlná kritička války byla zlikvidována jako dárek pro Kreml. Zpráva o mordu na Anně Politkovské obletěla během pár hodin celý svět. Ještě ten večer se před kancelářemi Nové gazety začaly kupit květiny a fotografie zavražděné novinářky. V Moskvě, Petrohradu i dalších městech vyšly do ulic stovky lidí a žádali nezávislé vyšetření zločinu.

Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov, spoluvlastník Nové gazety, označil vraždu přímo za „politickou popravu“. V západních médiích se Politkovské okamžitě dostalo posmrtného uznání jako jedné z nejstatečnějších žen ruské žurnalistiky. O to větší kontrast představovala první reakce prezidenta Putina. Ten tři dny mlčel a na kondolence z ciziny odpověděl až 10. října během návštěvy Německa.

Prohlásil tam, že vražda Politkovské je ohavný zločin, který bude potrestán – zároveň však veřejně snižoval význam práce své kritičky: prohlásil, že „vliv této novinářky na politický život Ruska byl zanedbatelný“ a že její smrt Rusku uškodila více než její články. Vyšetřování případu trvalo roky a provázela je řada sporných momentů. Už v roce 2007 policie zatkla několik podezřelých včetně tří bratrů z čečenské rodiny Machmudovových.

Nepodařilo se ale shromáždit dost důkazů a první soud skončil fiaskem. Až v roce 2014 vynesl moskevský soud rozsudky nad pěticí mužů, kteří se podle obžaloby na vraždě podíleli. Přímý vykonavatel vraždy Rustam Machmudov dostal doživotí, jeho dva bratři a další komplicové byli odsouzeni k mnohaletým trestům vězení za organizaci zločinu. Kdo si však vraždu objednal a zaplatil, zůstává dodnes nevyjasněné.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Politkovsk%C3%A1

https://www.theguardian.com/world/2001/feb/27/chechnya

https://cpj.org/2003/03/attacks-on-the-press-2002-russia/

https://www.theguardian.com/world/2004/sep/09/russia.media

https://www.rferl.org/a/1071891.html

https://www.independent.co.uk/news/world/europe/murder-in-moscow-the-shooting-of-anna-politkovskaya-419186.html