Za den sedmdesát cigaret a deset koblih. Čestmír Řanda žil tak divoce, že jeho srdce nemělo šanci

Byl konec léta 1986 a Čestmír Řanda trávil čas na milované chatě. Jenže tělo, které dlouhá léta bral jako nezničitelné, ho začalo zrazovat. Udělalo se mu zle a bylo jasné, že tohle už není žádná drobnost. Nešlo o žádné náhlé neštěstí, které přijde z čistého nebe. Bylo to spíš vyústění, poslední splátka dluhu, který si u vlastního těla dělal celý dospělý život. Z chaty zamířil do nemocnice na kontrolu. Domů se z ní už nevrátil.

Lékaři si ho nechali. A právě v okamžiku odjezdu, když synovi předával klíčky od auta, utrousil tu svou obehranou průpovídku o závodníkovi Fittipaldim. Byl to černý humor, kterým se bránil celý život, herec, co dovedl rozesmát celý sál i ve chvíli, kdy mu bylo nejhůř. Miloval morbidní vtipy. Jeden z jeho oblíbených, na který rodina dodnes vzpomíná, byl o kostře, která přijde k doktorovi, a ten jí řekne: „To jdete brzy.“

Když pak za ním syn s maminkou přijeli do nemocnice na návštěvu, našli jen prázdnou, ustlanou postel. Nikdo je nestačil varovat. Ještě před chvílí si mysleli, že jdou navštívit nemocného, se kterým si dají pár slov, a místo toho stáli nad lůžkem, které už nikomu nepatřilo. Bylo po všem. Psal se 31. srpen 1986 a Čestmíru Řandovi bylo dvaašedesát let.

Když bylo mladému Čestmírovi jednadvacet, tragicky mu zemřel otec. A někdo z přítomných mu tehdy podal cigaretu, aby se uklidnil. Byla to jeho první. Ta cigareta „na uklidnění“ se stala začátkem konce. Řanda si od tabáku už nikdy nedokázal pomoct. Kolegové vzpomínají, že ho snad nikdy neviděli bez cigarety, patřila k němu jako kostým.

Z jedné cigarety ve chvíli smutku se postupně vyklubala závislost, jakou málokdo zná, denní dávka, u které se dnešnímu člověku tají dech. Nikdo tehdy netušil, jakou cenu za tu chvilkovou útěchu jednou zaplatí. A ještě méně mohl kdokoli tušit, jak zlověstně se celý ten motiv, srdce, které selže, a syn, který ztrácí otce, jednou zopakuje. Zatím to vypadalo jen jako neškodný zvyk mladého muže, který má celý život před sebou.

Divadlo měl Řanda v krvi. Pocházel z Rokycan, kde k nadšeným ochotníkům patřili už jeho rodiče, takže ani on volání múzy neunikl. Aby ale měl, jak se říkalo, „solidní existenci“, vystudoval strojní průmyslovku. A tak se stalo, že ve válečném roce 1944 nastoupil jako dělník do rokycanských Kovohutí. Přetavování kovů ho ovšem nenaplňovalo ani trochu, pořád ho to táhlo na jeviště.

Po válce ho k herectví postrčil sám Jaroslav Průcha. Řanda vystudoval pražskou konzervatoř, pokračoval na AMU u Miloše Nedbala a rozjel kariéru, o jaké se dělníkovi od pece může jen zdát. Za pár let se z chlapa, který tavil kov v Rokycanech, stala jedna z tváří, které znala celá země. Prošel divadlem v Plzni, léta strávil na Vinohradech a od roku 1966 zakotvil v Národním divadle, kde zastával i významné funkce.

Přišly desítky rolí, generál Otis z komedie Pane, vy jste vdova!, vodník Albert Bach z Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Čechoameričan z Chalupářů.

Řanda přitom nebyl žádný pohodář, který si klidně plave životem. Byl to idealista, věřil ideálům socialismu, o to hůř nesl, když viděl, jak režim šlape po jeho kolezích. Sovětskou okupaci v roce 1968 prožíval jako osobní křivdu. A když se komunisté snažili odstavit Karla Högera, neudržel se a napsal dopis přímo Gustávu Husákovi, ve kterém se herce zastal.

Odpovědi se nedočkal. Zato ho pak jeden soudruh na divadelních záchodcích upozornil, že tím psaním pěkně naštval stranu. Řanda mu bez váhání vlepil facku. Byl to prostě chlap, který nic nedělal polovičatě, ani divadlo, ani zásady, ani ničení vlastního zdraví.

Řanda žil rychle, hlučně a naprosto bezohledně ke svému zdraví. Hrál naplno a stejně tak si užíval jídla, pití a hlavně svých milovaných cigaret. Čísla, která uváděla jeho rodina, jsou skoro neuvěřitelná. Denně vykouřil šedesát až sedmdesát cigaret, občas prý zvládl i čtyři krabičky za den. K tomu si k snídani s oblibou dopřál sedm, někdy i deset koblih.

Fandil fotbalové Slavii, miloval rychlá auta, chodil na ryby a v mládí i jezdil na koni, což k jeho robustní postavě zrovna neladilo. Po padesátce ale s jakýmkoli sportem, který by jeho srdci mohl pomoct, nadobro seknul. Manželka i lékaři ho opakovaně prosili, ať s kouřením přestane. Marně. Dagmar Řandová později přiznala, že moc dobře věděla, že to muže postupně zabíjí. Dívat se, jak si někdo blízký každý den svými vlastními rukama utahuje smyčku, a nedokázat s tím nic udělat, je jedna z nejtěžších věcí vůbec.

Řanda si přitom nemyslel, že by si zvlášť škodil. Byl to statný, hřmotný chlap s bodrým smíchem, který působil, jako by ho nemohlo nic položit. Právě u takových lidí je nejtěžší uvěřit, že jsou zranitelní. On sám nejspíš dlouho žil v přesvědčení, že jeho tělo unese cokoli. Vždyť ho unášelo dosud. Jenže tělo si vede přesnou účetní knihu a jednoho dne pošle účet.

Tělo se ozvalo dřív, než by čekal. První vážný signál dostal Řanda už v šestačtyřiceti letech. „V devětašedesátém roce byl oslabenej a chytil bacil tuberkulózy, no a potom přišel infarkt,“ vzpomínala jeho žena na to, jak se z relativně mladého muže rázem stal srdeční pacient. Nejdřív ho tedy položila tuberkulóza a hned vzápětí přišel první infarkt.

A pak už to šlo z kopce. Infarkty se opakovaly. Tělo vysílalo jedno varování za druhým, srdce prosilo o milost. Řanda ovšem cigaret nenechal. Nebyl to nevědomý člověk, který by netušil, že si škodí. Věděl to, lékaři mu to říkali, žena ho prosila. A přesto pokaždé znovu sáhl po cigaretě. Lékaři nakonec věděli, že takhle to dál nejde, a začali plánovat zákrok, který mu měl zachránit život.

Rok 1986 byl na rány zvlášť štědrý. Řandu tíživě zasáhla úmrtí v nejbližší rodině, tragicky mu zemřel švagr a on to nesl nesmírně těžce. Psychická zátěž se na unavené srdce nabalila jako další závaží. Lékaři se rozhodli, že Řanda musí na operaci. Na září byl v nemocnici naplánovaný bypass, který měl jeho ucpaným cévám ulevit a koupit mu další roky.

K té operaci už ale nedošlo. Řanda zemřel na konci srpna, jen pár týdnů, možná dní před plánovaným zákrokem.

A pak je tu historka, u které i skeptikům přeběhne mráz po zádech. Lékaři rodině sdělili přesnou hodinu, kdy Čestmír Řanda zemřel. O nějaký čas později přijeli syn s matkou na chatu sbalit jeho věci. A tam je čekal šok. Kované elektrické hodiny, které Řanda kdysi dostal darem a měl je na chatě, se zastavily. Ne někdy, ne náhodou. Zastavily se přesně v tu hodinu, kdy v pražské nemocnici dotlouklo jeho srdce.

Rodina tu hodinu znala od lékařů a teď se na ni dívala na ciferníku, který se navždy zasekl. „Asi se s námi táta přišel rozloučit,“ říkal později jeho syn. Sám dodával, že podobným věcem nikdy nevěřil, ale tuhle shodu si vysvětlit nedokázal.

Nejsmutnější na celém příběhu je ale to, jak se zopakoval. Řandův jediný syn, také Čestmír, také herec, po otci zdědil kromě jména a profese i tu nejzrádnější věc, oslabené srdce. A tady se ta zlá ironie uzavírá do dokonalého kruhu. Zatímco otec kouřil, jedl koblihy a na sport kašlal, syn dělal skoro pravý opak. Nekouřil, chodil do posilovny, dbal na kondici.

Nebylo mu to nic platné. V květnu 2020, pouhé čtyři dny před svými jednašedesátými narozeninami, ho v bytě v Liberci našli v bezvědomí. Záchranáři ho několik minut oživovali, ale marně. Pitva podle tehdejších zpráv potvrdila masivní infarkt, tedy přesně to, co pronásledovalo celý rod Řandových.

Zemřel ve věku šedesáti let, o dvě léta mladší, než se dožil jeho otec. Ať dělal, co dělal, rodinné srdeční zátěži nakonec neutekl.

Zdroje:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/407235100211001/

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/92724/cestmir-randa-by-slavil-devadesatku-hodiny-se-zastavily-v-case-smrti.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/97773/tajemstvi-cestmira-randy-62-zabily-ho-dve-smrti-v-rodine.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/91941/dobrak-cestmir-randa-st-kvuli-hogerovi-zfackoval-soudruha-na-zachodku.html

https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil-osobnosti&load=955

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/643454/cestmir-randa-ml-60-si-tri-dny-pred-smrti-prochazel-hroby-zvlastni-nahoda.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/712092/dva-roky-od-smrti-cestmira-randy-ml-60-zabilo-ho-rodinne-prokleti-mohl-za-to-nahromadeny-stres.html