Článek
Cesta Gabriely Vránové k vrcholnému dramatickému umění byla od raného dětství pevně vykolíkována rodinným zázemím. Narodila se 27. července 1939 v Novém Mestě nad Váhom na Slovensku, kde její otec, středoškolský profesor a významný katolický básník Jaroslav Vrána, vyučoval na místním gymnáziu. Matka byla rodilá Slovenka a v domácnosti vládla hluboká úcta k mateřskému jazyku, poezii, divadlu a tradičním duchovním hodnotám.
Dětství a léta dospívání prožila v Brně, kam se celá rodina po skončení druhé světové války natrvalo přestěhovala. Otec v ní od útlého věku systematicky pěstoval cit pro vnitřní melodii verše a naprosto přesnou jevištní artikulaci. Malá Gabriela doslova hltala klasické knihy, pravidelně recitovala na školních besídkách a velmi brzy pochopila, že její životní poslání leží na prknech, která znamenají svět.
V roce 1960 úspěšně absolvovala studium činoherního herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (JAMU). Disponovala obrovským dramatickým talentem, uhrančivým hlasovým fondem a vzácnou schopností proniknout do nejtemnějších a nejrozporuplnějších zákoutí lidské duše.
Její první profesionální štací se stalo Státní divadlo v Ostravě. Na severu Moravy strávila pouhé dvě divadelní sezóny, ale stihla zde suverénně odehrát několik zásadních rolí světového dramatického repertoáru. Její výjimečný talent neunikl pozornosti pražských divadelních šéfů.
V roce 1962 dostala třiadvacetiletá herečka životní nabídku, která znamenala okamžitý vstup mezi absolutní českou elitu. Byla angažována do legendárního Divadla na Vinohradech, kterému zůstala věrná neuvěřitelných více než čtyřicet let.
První televizní triumfy
Na scéně Divadla na Vinohradech vstoupila Gabriela Vránová do souboru nabitého největšími velikány naší kulturní historie. Hrála po boku Zdeňka Štěpánka, Vlasty Chramostové, Jiřiny Jiráskové, Miloše Kopeckého, Vladimíra Menšíka či Ilji Prachaře.
Legendární režiséři František Pavlíček a Jaroslav Dudek v ní okamžitě rozpoznali ideální představitelku složitých, vnitřně hluboce rozervaných a vášnivých hrdinek. Její ztvárnění Ibsenovy Nory, titulní role v Sofoklově antické tragédii Antigona nebo postava nešťastné vesnické dívky Maryši v dramatu bratří Mrštíků patřily k vrcholným událostem divadelního života šedesátých a sedmdesátých let. Dokázala v hledišti vyvolat mrazení pouhou jemnou změnou hlasové intonace a pronikavým pohledem svých planoucích očí.
Paralelně s divadelním triumfem se začala prudce rozvíjet také její televizní a filmová dráha. Československá televize v té době prožívala svůj zlatý věk adaptací klasické literatury a velkých historických seriálových projektů.
V roce 1968 zazářila jako Betty v historické rodinné kronice Sňatky z rozumu podle románů Vladimíra Neffa. O tři roky později vytvořila postavu něžné a tragické Bettyny ve slavném vlasteneckém seriálu F. L. Věk pod režijní taktovkou mistra Františka Filipa.
V roce 1975 přišla role, která ji zapsala do povědomí milionů českých i slovenských diváků v úplně jiné poloze. V kultovní letní komedii Chalupáři ztvárnila Aničku Čihákovou, nespokojenou a záletnou manželku místního předsedy družstva. Její tajný milostný poměr s vesnickým instalatérem v podání Josefa Větrovce a komické hádky na zápraží baví celé generace dodnes. Vránová zde předvedla brilantní komediální timing, nadhled a lehkost. To nejtemnější, psychologicky nejnáročnější a nejslavnější životní představení však mělo teprve přijít.
Národní hysterie
Když seriál My všichni školou povinní v březnu 1984 vstoupil na televizní obrazovky, vyvolal v celém Československu nefalšované masové šílenství. Každý díl sledovalo více než osmdesát procent veškeré televizní populace a v pondělí ráno se v každé továrně, úřední kanceláři i školní sborovně nemluvilo o ničem jiném než o osudech seriálových hrdinů.
Nenávist televizních diváků vůči postavě Bohunky Hajské překročila všechny myslitelné společenské meze. Televize byla tehdy vnímána téměř dokumentárně a miliony lidí nedokázaly oddělit hereckou fikci od reality. Pro Gabrielu Vránovou začalo nejtěžší a nejvíce traumatizující období jejího osobního života.
Když vyšla na běžný nákup na ulici, cizí lidé na ni bezdůvodně pokřikovali sprosté urážky. Prodavačky v obchodech byly nepříjemné a často ji odmítaly obsloužit s odůvodněním, že takové zlé ženské nic neprodají. Když nastoupila do zaplněné tramvaje na náměstí Míru, lidé na vedlejších sedadlech demonstrativně vstávali a odsedávali si na druhý konec vozu.
Její vlastní syn Ondřej Kepka, kterému tehdy bylo čtrnáct let, vzpomínal, jak se za ním na ulici otáčeli cizí lidé a s vážnou tváří ho litovali, jakou má doma strašnou a zlou matku.
Pak se ale stalo něco nečekaného. Do Divadla na Vinohradech a na adresu Československé televize začaly přicházet objemné balíky dopisů. Nebyly to jen anonymní výhrůžky od rozhořčených rodičů. Byly to stovky upřímných dopisů od skutečných učitelek ze všech koutů republiky.
Kantorky v dopisech Gabriele Vránové hluboce děkovaly. Psaly jí, že postava Hajské je sice nesympatická a krutá, ale naprosto přesně vystihuje každodenní realitu socialistického školství: chronické přetížení, obrovský tlak ze strany stranických ředitelů a okresních inspektorů, nulové psychologické zázemí a postupné vyhoření, které z citlivých žen dělá hysterické trosky.
Herecký rejstřík Gabriely Vránové byl neobyčejně široký a zdaleka se neomezoval pouze na dramatické postavy před filmovou či televizní kamerou.
Stala se královnou rozhlasového mikrofonu a dabingového studia. Získala prestižní Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Svůj nezaměnitelný hlas propůjčila největším legendám světového stříbrného plátna. Byla dvorní dabérkou francouzské divy Catherine Deneuve, dabovala slavnou britskou herečku Elizabeth Taylor, uhrančivou Jeanne Moreau i moudrou a všímavou slečnu Marplovou v oblíbených kriminálních adaptacích Agathy Christie.
V Českém rozhlase natočila stovky hodin literárních pásem, básní a rozhlasových her. Její přednes poezie byl odborníky považován za nedostižný vzor české jevištní řeči a dikce.
Vedle herectví se její druhou velkou životní vášní stala pedagogická činnost. Téměř tři desetiletí působila jako profesorka hlavního oboru herectví na Pražské konzervatoři.
Na rozdíl od své seriálové Hajské byla Gabriela Vránová mezi studenty bezmezně milována a ctěna. Byla pro ně laskavou mentorkou, druhou chápající matkou a bezpečnou oporou v nelehkých začátcích kariéry. Mezi jejími žáky byla celá řada dnešních hvězd českého divadla a filmu, například Vladimír Dlouhý, Zlata Adamovská nebo Dana Morávková. Učila je nejen technice dechu a jevištnímu pohybu, ale především hluboké lidské pokoře a lásce k jazyku.
Rodinné štěstí s matematikem
Zatímco její umělecký život byl plný dramatických bouří, v soukromí našla Gabriela Vránová vzácný klid, harmonii a bezpečí.
Jejím celoživotním partnerem a pevnou oporou se stal středoškolský profesor matematiky Jiří Kepka, bratr slavného vinohradského herce Jaroslava Kepky. Byl to muž z úplně jiného světa než divadelní bohéma. Do jejich domácnosti vnášel racionální klid, logiku a stabilitu. Vránová často s úsměvem říkávala, že manželovy matematické vzorce a její básně tvořily dokonalou životní rovnováhu.
Jejich syn Ondřej Kepka se stal úspěšným dětským hercem. Proslavil se po celém Československu jako malý Honzík v kultovním pohádkovém seriálu Arabela. Později úspěšně vystudoval režii na pražské FAMU a stal se uznávaným televizním režisérem, fotografem a prezidentem Herecké asociace. Vránová byla na svého syna nesmírně hrdá a často s ním spolupracovala na rozhlasových i televizních projektech.
Na počátku nového tisíciletí začalo Gabrielu Vránovou zrazovat zdraví. Přestože se musela potýkat s vážnými zdravotními problémy a bolestmi, odmítala se vzdát své milované práce. Stále hrála v divadle, učila mladé studenty na konzervatoři a natáčela pro rozhlas.
V roce 2016 jí lékaři diagnostikovali zákeřnou onkologickou nemoc. Podstoupila náročnou operaci a sérii chemoterapií. I v nejtěžších chvílích si dokázala zachovat svůj pověstný nadhled, úsměv a hlubokou křesťanskou víru, kterou v sobě nesla od dětství po svém otci básníkovi.
Když se její stav na čas zlepšil, okamžitě se vrátila za rozhlasový mikrofon a ke svým studentům. Svou životní energii čerpala z poezie a ze setkání s lidmi, kteří ji obdivovali.
Zákeřná nemoc se však po čase vrátila v plné síle. Gabriela Vránová zemřela tiše v kruhu své nejbližší rodiny 16. června 2018 v Praze ve věku sedmdesáti osmi let.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/20527/gabriela-vranova
https://www.gabrielavranova.com/Gabi/Gabriela-Vranova.aspx
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/746/gabriela-vranova-dva-zenichove-jsou-k-smichu.html
https://dvojka.rozhlas.cz/herec-umira-s-poslednimi-svymi-divaky-odesla-herecka-gabriela-vranova-7577762
https://strednicechy.rozhlas.cz/zemrela-anicka-z-chaluparu-herecce-gabriele-vranove-bylo-78-let-7552978
https://www.odivadle.cz/gabriela-vranova/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097206490-udalosti-v-kulture/218411000120616/cast/627030/
https://www.divadlonavinohradech.com/aktuality/detail/860
