Článek
Galapágy, léto 2008. V inkubátoru na výzkumné stanici Charlese Darwina leží osm velkých želvích vajec. Pečlivě označená a zahřívaná na stálou teplotu představují naději, na kterou se čekalo dlouhá desetiletí. Lonesome George – jediný známý žijící jedinec želvy sloní z ostrova Pinta – totiž poprvé za 36 let na stanici dostal šanci stát se otcem, když jeho dvě družky snesly snůšku vajec.
Vejce byla ihned odebrána z hnízda a přesunuta do líhně, kde je ochránci přírody denně kontrolovali. Každé zklamání přitom znamenalo krok blíž definitivnímu zániku unikátní linie.
Po několika týdnech bylo jasno. Z vajec se nevylíhlo nic – ani jediné mládě. Ve zdánlivě slibné snůšce se nevyvinula žádná embrya. Všech osm vajec zůstalo neoplozených. Naděje, že poslední známý samec pintské želvy sloní zanechá potomky, se rozplynula. Ve více než stoletém životě tohoto tvora nastal zlom: pokud se nenajde jiná cesta, jeho druh s ním brzy vymře.
Překvapivý nález
Ostrovy Galapágy byly kdysi domovem statisíců obřích želv. Na deseti různých ostrovech se během tisíciletí vyvinuly různé druhy a populace – a želvy z ostrova Pinta patřily k nejodlehlejším. Už v 19. století ale začaly z Galapág mizet. Velrybáři a námořníci je tehdy lovili po tisících, aby měli zásobu masa na dlouhých plavbách.
Želvy obrovské dokázaly přežít bez vody a potravy i rok a půl, což z nich udělalo ideální „živé konzervy“. Když byl v 50. letech 20. století na Pintu zavlečen navíc také nový invazní býložravec – kozy domácí, které tam vysadili rybáři – osud místní flóry a fauny se zdál zpečetěn.
Kozy se přemnožily a do roku 1970 těžce zdevastovaly ostrovní vegetaci. Pro pomalu se pohybující želvy nezbylo téměř nic k jídlu. Biologové už tou dobou věřili, že želva z Pinty (Chelonoidis abingdonii) vyhynula. Nikdo přes půl století žádnou nespatřil.
V roce 1971 však čekalo vědce překvapení. Maďarský zoolog József Vágvölgyi, který na neobydleném ostrově Pinta prováděl výzkum suchozemských plžů, zahlédl mezi vysušenými keři pomalu se pohybující přízrak – jedinou živou želvu. Ihned po návratu z terénu nahlásil svůj objev správě Národního parku Galapágy.
Následujícího jara 1972 vyslala správa parku na Pintu tým strážců, kteří tam právě hubili zdivočelé kozy. Strážci prohledali ostrov a skutečně objevili osamělého samce želvy sloní. Měl vysoký sedlovitý krunýř a dlouhý krk – znaky typické pro druh uzpůsobený životu na vyprahlé Pintě.
Byl podvyživený a obklopený sežehnutou krajinou, ale stále naživu. Skupina strážců ho odchytila, naložila na loď a převezla několik desítek kilometrů jižně na ostrov Santa Cruz, kde sídlí záchranné chovné centrum obřích želv.
Veřejnost se o unikátním nálezu rychle dozvěděla. Útlý samec dostal v Galapágách přezdívku Solitario Jorge – Osamělý George. O jeho existenci referovala i americká média a právě ta mu dala jméno Lonesome George podle populárního komika George Gobela, vystupujícího pod stejnou přezdívkou.
„Osamělý George“ měl být posledním žijícím exemplářem pintské želvy sloní na světě. Galapážská správa začala ihned pátrat, jestli někde přece jen nezůstala i samice téhož druhu. Rozeslala dotazy do desítek zoologických zahrad a institucí po celém světě.
Za nalezení samičky dokonce úřady vypsaly odměnu 10 000 dolarů. Ani po letech pátrání ale nenašel nikdo žádnou další živou želvu z Pinty. Od časů, kdy námořníci a lovci pronásledovali galapážské želvy kvůli masu, zůstával George skutečně poslední svého druhu.
Nevěsty pro George
Prvních dvacet let na stanici prožil Lonesome George o samotě. Chovatelé ho umístili do prostorného výběhu v areálu Charles Darwin Research Station poblíž Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz. Zpočátku nezbývalo než čekat – naděje, že se ještě objeví geneticky vhodná partnerka, stále žila. Z Georga se zatím stal mezinárodní symbol ochrany ohrožených druhů.
Do Galapág začali proudit turisté a pro mnohé z nich byla návštěva „Osamělého George“ v želvím centru jedním z hlavních cílů. Georgeovi mezitím prospívala péče ošetřovatelů a vydatná strava natolik, že v 80. letech začal nezdravě tloustnout. Koncem 80. let proto veterináři stanovili samci dietu a personál stanice mu upravil jídelníček, aby si udržel kondici.
Teprve začátkem 90. let se správci parku odhodlali k riskantnímu kroku: pokusí se o mezidruhové křížení. Pokud už neexistuje jiná čistokrevná „pintská“ želva, možná by George mohl zplodit alespoň křížence s příbuzným druhem. V roce 1992 pro něj na stanici postavili nový výběh s výhřevnými plochami a umělým pískovištěm pro kladení vajec.
Do výběhu k Georgeovi zároveň přibyly dvě samice – pocházely z populace želv sloních z vulkánu Wolf na sousedním ostrově Isabela. Podle tehdejších měření měly tzv. wolfské želvy nejpodobnější krunýř a tělesné znaky jako George a biologové doufali, že genetická příbuznost by mohla stačit k plodnému spojení. První roky společného soužití ale kýžený výsledek nepřinesly.
George se k novým družkám nehrnul. Koncem 90. let pokročil výzkum DNA a ukázal, že výběr nebyl ideální – želvy z ostrova Isabela nebyly Georgeovi nejbližší. Analýzy odhalily, že geneticky mnohem blíže má pintská želva ke druhu z ostrova Española.
Správa parku proto časem vyměnila strategii i aktéry pokusu. Do Georgeova výběhu se později dostaly dvě mladé samice želvy z ostrova Española, odchované v záchranném programu na stanici. Ani s těmito partnerkami ale slavný samec nenavázal žádné plodné páření.
Za více než tři desetiletí po svém odchytu sdílel George výběh celkem se čtyřmi různými samicemi – a nikdy se nepodařilo úspěšně zplodit potomka. „O samičky nejeví skoro žádný zájem. Většinu času se drží stranou,“ popisovala už v roce 2001 jeho chování bioložka Erica Bucková z výzkumné nadace v Galapágách. Odtažitý postoj legendární želvy se časem stal téměř tak známý jako on sám.
Zajímavé je, že k lidem, na které si George zvykl, se choval jinak. Jeho dlouholetý ošetřovatel Fausto Llerena s ním téměř denně trávil čas a želva reagovala na jeho přítomnost jako na vítanou společnost. „Chodil jsem za ním i o víkendech. Vždycky ke mně zamířil, natáhl krk a otevřel tlamu, jako by mi chtěl něco říct,“ vzpomínal Llerena po letech.
George neměl rád, když bylo v jeho výběhu příliš mnoho lidí najednou – jakmile se kolem něj tísnili víc než tři návštěvníci, pomalým krokem se od nich vzdaloval do ústraní. Když však byl s Faustem Llerenou o samotě, zůstával klidně stát blízko něj. Nechal si od něj škrábat zvrásnělou kůži na dlouhém krku a při spokojenosti zavíral oči. Pro Llerenu, který se o něj staral od roku 1983, se želví samec postupně stal víc než jen chráněným svěřencem – byl to téměř přítel.
Ani jedno mládě
Ani po letech společného života s wolfskými samicemi nenastala změna k lepšímu. Až v roce 2008 zaznamenali strážci parku nečekanou událost: obě Georgeovy družky nakladly vejce. Veřejnost to vnímala jako senzační naději – vždyť potomka od „Osamělého George“ se ochránci přírody snažili získat už přes třicet let.
Osm vajec snesených na písčité ploše bylo pečlivě odebráno a uloženo do inkubátoru, aby se zvýšila šance na vylíhnutí. Následující měsíce ale přinesly jen zklamání. Želví zárodky se ve tvrdých skořápkách vůbec nezačaly vyvíjet. Po kontrolách pomocí prosvětlování vejce nevykazovala žádné známky života.
Když inkubační lhůta uplynula, bylo zřejmé, že ani jedno z vajec nebylo oplodněné. Potvrzovalo se tím, že přes veškerou péči zůstane George s největší pravděpodobností bez potomků – ať už byl problém v jeho plodnosti, v samicích, nebo v podmínkách chovu.
Selhání rozmnožení pintské želvy znamenalo, že je téměř jisté, že s Georgem jednou zanikne celý tento druh. Vědci i nadále pokračovali v uchovávání Georgeova genetického materiálu a také v pátrání po případných ostatních želvách s pintskými geny. K překvapení všech objevily analýzy DNA u několika želv na sopce Wolf na ostrově Isabela stopy příbuznosti s pintskou populací.
V dalších letech bylo skutečně nalezeno několik živých želv, které nesly část genomu druhu z Pinty – pravděpodobně šlo o potomky dávno odvezených jedinců, které námořníci v minulosti přemístili mezi ostrovy. Ani v tomto objevu však nebyla spása: žádný čistokrevný jedinec z Pinty už zřejmě neexistoval.
Dne 24. června 2012 brzy ráno přistoupil Fausto Llerena opět k výběhu, kde na něj Lonesome George obvykle nedočkavě čekal. Tentokrát ale více než stokilový obr svého ošetřovatele nevítal. Ticho prořízl až Llerenův znepokojený výkřik – všiml si nehybného těla nataženého u malého bazénku s vodou.
Želví stařec už nedýchal. „Našel jsem ho nataženého směrem k napajedlu, bez známek života,“ popsal později Llerena, kterému v tu chvíli došlo, že s Georgem odchází celý jeden svět. Pozdější zprávy mluvily o přirozených příčinách a pravděpodobném srdečním selhání; vzhledem k věku želvy nešlo o překvapivý konec. Lonesome George se dožil odhadem více než 100 let.
S jeho ztrátou svět přišel o posledního známého jedince druhu Chelonoidis abingdonii. Na Galapágách vyhynul tvor, který se stal symbolem ostrovů i výstrahou pro lidstvo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lonesome_George
https://www.galapagos.org/about_galapagos/lonesome-george/
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/120625-lonesome-george-tortoise-last-extinct-galapagos-science-animals
https://www.theguardian.com/world/2008/dec/04/lonesome-george-sterile
https://www.tortoisetrust.org/articles/george.html
https://news.mongabay.com/2012/06/with-the-death-of-the-worlds-rarest-creature-ranger-loses-his-best-friend-lonesome-george/
https://galapagos.gob.ec/solitario-george-su-eterno-legado/
https://www.darwinfoundation.org/es/noticias/todas-las-noticias/recordando-la-historia-del-solitario-george-en-las-islas-galapagos/
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S000632071200434X
