Článek
Jsou tři hodiny ráno. Tma. Ticho? Kdepak. Vedle mě leží můj muž Karel a vydává zvuky, které by se daly přirovnat k drcení štěrku v míchačce. Chrrrrr… psk… chrrrrrrrrrrr! Ležím na boku, polštář přitisknutý k uchu tak silně, až mě bolí chrupavka. Nepomáhá to. Cítím ty vibrace v matraci. Cítím, jak se s každým jeho nádechem chvěje rám postele. Vztekle do něj drbnu loktem. „Karle! Otoč se!“ Karel sebou škubne, zamlaská, na vteřinu ztichne a otočí se na bok. Napjatě čekám. Počítám ovečky. Jedna, dvě, tři… CHRRRRRRRR! Je to zpátky. Ještě hlasitější. Zoufale zabořím hlavu do polštáře a chce se mi brečet. Za tři hodiny vstávám do práce. Čeká mě důležitá porada. A já jsem nespala v kuse déle než čtyřicet minut.
Nebylo to tak vždycky. Když jsme byli mladí, Karel jen tiše oddychoval. Postupem času ale přibral pár kilo, přibyla léta a s nimi přišlo tohle peklo. Začalo to nenápadně. Občasné pochrupování po pivu. To se dalo vydržet, člověk do něj strčil a byl klid. Poslední dva roky je to ale teror. Zkoušela jsem všechno. Koupila jsem mu spreje do krku (vyhozené peníze). Nutila jsem ho spát na vysokém polštáři (v noci ho zahodil). Koupila jsem si nejdražší špunty do uší na trhu. Výsledek? Bolely mě uši, měla jsem zánět zvukovodu a stejně jsem ty hluboké tóny slyšela. Nejhorší na tom je ten pocit bezmoci. Ležíte vedle člověka, kterého milujete, a máte chuť ho udusit polštářem jen proto, aby nastalo ticho.
Nedostatek spánku není jen o únavě. Je to o změně osobnosti. Před měsícem jsem v práci udělala banální chybu ve faktuře. Šéf na mě řval. Já jsem se tam rozbrečela. Ne proto, že by to bylo tak hrozné, ale protože moje nervy byly napnuté k prasknutí. Doma jsem byla podrážděná. Štěkala jsem na děti, hádala se s Karlem kvůli drobnostem. „Jsi nějaká hysterická,“ řekl mi, když jsem po něm chtěla, aby si uklidil ponožky. „Jsem nevyspalá, Karle! Protože ty v noci kácíš les!“ „Prosím tě, nepřeháněj. Já spím celou noc a nic neslyším,“ odbyl mě. To je ta největší ironie. Viník se vyspí do růžova. Oběť trpí.
Samozřejmě jsem ho posílala k lékaři. „Běž do spánkové laboratoře. Třeba máš apnoe, je to nebezpečné i pro tebe,“ prosila jsem ho. Karel je ale ten typ chlapa, co k doktorovi nejde, dokud mu neupadne noha. „Nebudu tam spát s nějakými dráty na hlavě. A nedej bože, abych musel nosit tu masku. Vypadal bych jak Darth Vader. To by zabilo naši intimitu úplně,“ prohlásil a tím debatu ukončil. Takže maska by zabila intimitu, ale to, že jeho žena vypadá jako oživlá mrtvola a nenávidí společné noci, to intimitu nepoškozuje?
Minulé úterý to vygradovalo. Karel byl na večírku s kolegy. Přišel v dobré náladě, ale s hladinkou alkoholu v krvi. Alkohol u něj funguje jako zesilovač. Ve dvě ráno to nebylo chrápání. To byl řev raněného zvířete. Vzbudila jsem se leknutím, srdce mi bušilo. Strčila jsem do něj. Nic. Zatřásla jsem s ním. „Co jééé?“ zamumlal a spal dál. V tu chvíli mi něco v hlavě cvaklo. Vstala jsem. Vzala jsem svou peřinu, svůj polštář a odešla jsem z ložnice. Vlezla jsem do pokoje pro hosty (bývalý dětský pokoj). Je tam užší postel, je tam chladněji, ale bylo tam božské ticho. Usnula jsem během minuty a vzbudila se až s budíkem. Cítila jsem se po letech jako nový člověk.
Když jsem přišla do kuchyně, Karel seděl u stolu a mračil se. „Kde jsi byla?“ „V pokoji pro hosty. Nemohla jsem vydržet ten hluk, Karle.“ „Takže ty se stěhuješ? Po dvaceti letech?“ „Nestěhuju se. Jen se chci vyspat. Byla to nejlepší noc za poslední rok.“ To jsem asi neměla říkat. Karel se urazil. Smrtelně. „To je začátek konce, Jano. Moji rodiče spali v jedné posteli padesát let. I když táta chrápal. Máma to vydržela, protože to je manželství. Zdravý pár spí spolu. Tímhle mezi námi stavíš zeď.“ „Já nestavím zeď, já si chráním zdraví! Kdybychom měli dvě koupelny, taky bys neřekl, že se odcizujeme, když se myjeme zvlášť!“ „To je něco jiného. Postel je symbol. Když odejdeš z ložnice, říkáš tím, že o mě nestojíš.“
Od té doby spím v pokoji pro hosty. Fyzicky se cítím skvěle. Mám energii, v práci jsem výkonná, kruhy pod očima zmizely. Ale doma je dusno. Karel chodí spát demonstrativně sám, ani mi nepopřeje dobrou noc. Ráno je odměřený. Cítím, že to bere jako osobní útok na své mužství. Včera mi řekl: „Připadám si jako malomocný. Vlastní žena se mě štítí.“ Není to pravda. Miluju ho. Večer se k němu ráda přitulím u televize. Ale spát chci v tichu. Jeho postoj mě ale nahlodává. Jsem sobecká? Měla bych to přetrpět v zájmu „rodinného krbu“? Nebo je sobec on, že odmítá řešit svůj zdravotní problém a vyžaduje po mně, abych trpěla s ním?
Přijde mi absurdní, že v roce 2024, kdy se tolik mluví o zdravém životním stylu, je tabu říct: „Chci spát sama.“ Ale ten pocit viny, který ve mně manžel vyvolává, je silnější než moje logika. Bojím se, že pokud se nevrátím do manželské postele, naše manželství opravdu skončí. Ne kvůli chrápání, ale kvůli jeho uražené ješitnosti.
