Článek
Když ráno přijdete k autu a vidíte ho „sedět na břiše“, sevře se vám žaludek. Přesně to se mi stalo minulé úterý. Všechny čtyři pneumatiky byly prázdné. Ne vypuštěné ventilkem, to by byla jen klukovina. Byly proražené z boku šídlem. Škoda za osm tisíc, odtahovka, zpoždění do práce, stres. A o pár metrů dál, za pečlivě zastřiženým živým plotem, stál on. Pan Karas. Usmíval se. S hrnkem kávy v ruce sledoval, jak bezmocně obcházím svůj vůz. Věděla jsem, že to udělal on. On věděl, že já to vím. Ale oba jsme věděli, že mu to nedokážu.
„Tady stávám já!“
Bydlíme v řadové zástavbě na okraji města. Ulice jsou tu úzké, parkovacích míst málo. Většina domů má vjezd a garáž, ale znáte to – garáže jsou plné harampádí, kol a sekaček, takže auta stojí venku. Pan Karas je kapitola sama pro sebe. Je to důchodce, který má spoustu času a pocit, že je nekorunovaným králem ulice. Před svým plotem má na veřejné komunikaci (ověřovala jsem si to na katastru) asi pětimetrový úsek asfaltu. Není to vjezd. Není to vyhrazené stání. Je to prostě silnice. Ale pan Karas si myslí něco jiného.
Už když jsme se přistěhovali, dostala jsem školení. „Mladá paní, tady mi nestůjte,“ vyběhl na mě v teplákách, když jsem tam jednou zastavila, abych vyložila nákup. „Pane Karasi, já jen vyložím tašky,“ bránila jsem se. „Nezajímá mě to. Tady stávám já, nebo návštěvy. Je to před mým barákem, tak je to moje,“ odsekl a významně poklepal na svůj plot.
Aby svou dominanci potvrdil, začal tam dávat překážky. Nejdřív to byly dva staré dopravní kužely, které zřejmě někde ukradl. Když jsem je jednou posunula, abych zaparkovala, našla jsem ráno stěrače zvednuté nahoře a zapatlané vazelínou. Pak přešel na těžší kalibr. Dával tam popelnice. I ve dny, kdy se nevyváželo. Prostě tam stály dvě černé nádoby uprostřed silnice, aby nikdo nemohl zaparkovat na „jeho“ místě, zatímco jeho vlastní auto stálo v garáži.
Noc, kdy nebylo kam uhnout
Minulé pondělí jsem se vracela z práce pozdě večer. Byla tma, pršelo, byla jsem utahaná jako kotě. Projela jsem ulici třikrát. Nikde ani místečko. Sousedé měli návštěvy, všude plno. Jediné volné místo bylo „u Karase“. Popelnice tam tentokrát nebyly. Zaváhala jsem. Mám to risknout? Nechtěla jsem parkovat o tři ulice dál a jít v dešti pěšky s notebookem a taškou. „Je to veřejná ulice,“ řekla jsem si nahlas pro dodání odvahy. „Platím daně, mám právo tu stát.“Zaparkovala jsem tam. Pro jistotu jsem auto namáčkla co nejvíc k obrubníku, abych mu neblokovala ani centimetr vjezdu do vrat (který je o kus dál). Byla jsem pyšná, že jsem se nenechala zastrašit. Chyba lávky.
Ranní probuzení do reality
Ráno jsem spěchala. Vezla jsem syna do školy a měla důležitou poradu. Už z dálky jsem viděla, že je něco špatně. Auto vypadalo nějak… nižší. Když jsem přišla blíž, chtělo se mi brečet. Pravé přední kolo – prázdné. Levé přední – prázdné. Zadní to samé. V gumě zely malé, ale hluboké dírky z boku. Neopravitelné.
Rozhlédla jsem se. Ulice byla prázdná, jen v okně u Karasů se pohnula záclona. Zazvonila jsem na něj. Vylezl ven s tím svým arogantním úsměvem. „Co se děje, sousedko? Defekt? To je smůla,“ řekl sladce. „Vy moc dobře víte, co se stalo,“ třásl se mi hlas vztekem. „Vy jste mi propíchal gumy, protože jsem stála na tom vašem slavném fleku!“ „Já?“ chytil se teatrálně za srdce. „Proč bych to dělal? Já jsem celou noc spal. Ale víte, jak to je… v noci chodí různí vandalové. Možná to bylo znamení, že tam nemáte stát. Lidi jsou zlí.“ A pak se mi zasmál do očí.
Policie: „Máte kameru?“
Zavolala jsem policii. Přijeli, nafotili to, sepsali protokol. „Máte podezření na konkrétní osobu?“ zeptal se policista. „Samozřejmě! Soused Karas. Dlouhodobě mi vyhrožuje, že tam nesmím stát,“ vychrlila jsem na ně. Policista pokýval hlavou a podíval se na dům. „Máte kamerový záznam?“ „Nemám.“ „Máte svědka, který ho viděl, jak to v noci dělá?“ „Ne, všichni spali.“ Policista vzdychl a zaklapl desky. „Tak to je, paní, tvrzení proti tvrzení. My ho můžeme vyslechnout, ale pokud se nepřizná, nic s tím neuděláme. Je to přestupek proti majetku, pachatel neznámý. Pravděpodobně to odložíme.“
Byla jsem v šoku. „Takže on mi může zničit auto a projde mu to?“ „Bohužel. Bez důkazů nemůžeme nikoho obvinit. Pořiďte si do auta kameru,“ poradil mi a odjel.
Vítězství zla
Stálo mě to 8 400 Kč za nové pneumatiky a přezutí. Pojišťovna mi to neuznala celé kvůli spoluúčasti. Ale ty peníze mě neštvou tolik jako ten pocit bezmoci. Pan Karas vyhrál. Zase tam má své kužely. Když jdu kolem, zdraví mě s úšklebkem: „Tak co, sousedko, už máte opraveno?“ Vím, že když tam zaparkuju znova, stane se to zas. Nebo mi objede auto klíčem. Nebo mi tam hodí hřebíky. Mám chuť mu to oplatit. Mám chuť mu v noci nalít do zámku vteřinové lepidlo nebo mu vysypat popelnici na rohožku. Ale neudělám to. Jsem slušný člověk. A slušní lidé v tomhle státě, zdá se, tahají za kratší konec.
Teď parkuju o dvě ulice dál. Kolem Karasova domu chodím se sklopenou hlavou a cítím, jak mi v žilách pění krev. Ten kus asfaltu je veřejný. Je nás všech. Ale v praxi patří tomu, kdo je větší hulvát.
