Článek
V 9:35 pátečního rána 14. prosince 2012 přijala policie v Newtownu tísňové volání ze základní školy Sandy Hook. Ozývala se panika a střelba. Dvacetiletý Adam Lanza, místní rodák a bývalý žák školy, prorazil skleněné dveře u zamčeného vchodu a vnikl do budovy.
V krátkém čase zastřelil 20 dětí z první třídy a 6 dospělých zaměstnanců školy. Učitelky se snažily chránit žáky vlastním tělem nebo je ukrýt. Ředitelka a školní psycholožka vyběhly na chodbu a padly hned v prvních vteřinách útoku.
Když na místo dorazily první policejní hlídky, ozývaly se z právě ztichlé školy poplašné sirény a křik přeživších. Lanza na přibližující se policisty nečekal – obrátil jednu ze svých zbraní proti sobě a na místě spáchal sebevraždu.
Ještě před útokem ve škole stihl Adam Lanza zabít svou matku Nancy Lanza. Jednapadesátiletá žena ten den ráno ležela ve své ložnici v domě na adrese 36 Yogananda Street. Její syn ji zastřelil čtyřmi ranami z malorážní pušky ráže .22, pravděpodobně v době, kdy spala.
Teprve později téhož dne, po identifikaci útočníka, policie objevila i tělo Nancy Lanzaové v rodinném domě. Vyšetřování potvrdilo, že všechny vražedné zbraně patřily právě jí – v domě legálně uchovávala sbírku střelných zbraní, včetně poloautomatické pušky AR-15, se kterou její syn spáchal masakr ve škole.
Speciální péče od první třídy
Rodina Lanza se přistěhovala do poklidného města Newtown v americkém státě Connecticut, když byly Adamovi asi tři roky. Rodiče popsali Adama jako citlivého a inteligentního chlapce, který však od raného dětství vyžadoval zvláštní péči.
Trpěl smyslovými potížemi, opožděným vývojem řeči a extrémní úzkostí. Už jako batole absolvoval neurologická vyšetření. Ve druhé třídě mu lékaři oficiálně diagnostikovali poruchy autistického spektra (Aspergerův syndrom) společně s úzkostnou poruchou a obsedantně kompulzivními rysy.
Nancy Lanzaová byla odhodlaná svému mladšímu synovi pomoci překonat hendikepy. Během prvního stupně základní školy Sandy Hook docházela téměř denně do školy po vyučování a spolu s učiteli s Adamem individuálně procvičovala učivo.
Adam sice vynikal v matematice a dobře prospíval v testech, ale mezi vrstevníky působil zakřiknutě a nedokázal komunikovat. Podle školních záznamů se stranil kolektivních aktivit a často propadal úzkostem.
Ve čtvrté třídě se zdálo, že se jeho stav mírně lepší – zlepšila se řeč i školní výsledky a chlapec dokonce na čas přestal docházet do speciálních hodin nápravy řeči. Jenže doma zároveň prožíval epizody silných úzkostí a depresí.
Nancy tehdy v květnu 2001 psala vedení školy, že Adam se i přes pokroky trápí a nezvládá běžný školní den bez individuální pomoci. Už na prahu puberty tak bylo jasné, že jeho vývoj neprobíhá normálně. „Bylo zřejmé, že něco není v pořádku – ta sociální těžkopádnost, noční úzkosti, stres a neschopnost soustředění,“ vzpomínal později Adamův otec.
Na střední škole
V roce 2005, kdy měl Adam začít osmou třídu, se jeho potíže vystupňovaly. Doma špatně spal a odmítal jíst, ve škole se izoloval a komunikoval stále méně. Rodiče se o něj báli – existovala obava, že trpí i nějakou vážnější psychickou poruchou.
Lékaři proto zvažovali nasadit mu léky proti úzkostem. Adam Lanza ale jakoukoliv medikaci odmítal a Nancy v tomto ohledu stála na jeho straně. Jeden z předepsaných léků proti úzkosti u něj navíc vyvolal odmítavou reakci (stěžoval si, že necítí jednu ruku), takže matka další pokusy o léčbu ukončila.
Péče o psychicky křehkého syna se soustředila spíše na vytváření stabilního prostředí: Nancy se snažila minimalizovat vše, co u něj vyvolávalo stres nebo záchvaty paniky, i za cenu, že ustupovala jeho přáním.
V té době se rozpadlo manželství Lanzových. Otec Peter Lanza, manažer prestižní účetní firmy, odešel ze společné domácnosti. Rodiče žili odděleně od roku 2001 a po vleklé odluce se roku 2009 oficiálně rozvedli.
Starší syn Ryan odešel na vysokou školu a později za prací do New Yorku. Nancy tak zůstala s Adamem v prostorném rodinném domě prakticky sama. Finančně nouzí netrpěli – otec platil alimenty a Nancy kromě péče o syna měla čas na záliby jako zahradničení, cestování a střelecký sport.
Později však vyšlo najevo, že situace v rodině nebyla idylická: Adamův stav a chování postupně ovládly veškerý chod domácnosti.
Ve věku kolem 15 let se Adam Lanza pokusil o návrat mezi vrstevníky na střední škole Newtown High School. Díky intenzivní individuální výuce zvládal učivo a byl dokonce zapsán do několika pokročilých tříd včetně fyziky či historie.
Zapsal se také do školního technologického kroužku, kde mohl rozvíjet svůj zájem o počítače. Jenže docházku na střední škole dlouho neudržel. Ve větším kolektivu a běžném rozvrhu se jeho úzkostné stavy dramaticky zhoršily – vydržel jen pár měsíců.
Učitelé i školní psycholog brzy poznali, že potřebuje speciální režim. Nakonec mu škola schválila individuální plán: nemusel docházet na běžné hodiny a místo toho dostával deset hodin domácího doučování týdně.
I tento omezený kontakt se školou ale Lanza po čase přerušil. Střední školu formálně dokončil předčasně a maturitní zkoušky složil dálkově. Do maturitního ročníku už vůbec nenastoupil – poslední rok středoškolského studia (2008–2009) strávil uzavřený doma.
Krátce po ukončení střední školy se devatenáctiletý Adam pokusil o jediný krok směrem k samostatnosti – zapsal se na kurzy na Western Connecticut State University. Během roku 2009 docházel do kampusu na několik vysokoškolských předmětů včetně úvodu do filosofie.
Ani zde však dlouho nevydržel. Trpěl úzkostmi z neznámého prostředí a brzy studium zanechal. Tím se uzavřela jeho krátká zkušenost s vysokoškolským světem. Dál už žil zcela v ústraní v domě své matky.
Okolo roku 2010 přestal Adam Lanza komunikovat i se svým otcem. Peter Lanza se s ním od rozvodu vídal nepravidelně, zpočátku jednou měsíčně. Když však syn dospěl, kontakty řídly a Adam stále častěji setkání odmítal.
Nakonec na otcovy e-maily a telefonáty přestal reagovat úplně. Nancy Lanza musela bývalému manželovi sdělit, že Adam s ním nechce udržovat vztah. Peter Lanza zvažoval najmout si soukromého detektiva, aby zjistil, co syn celé dny dělá – tušil, že se jeho stav horší, ale neměl žádné informace.
Poslední osobní setkání otce a syna proběhlo někdy v roce 2010; poté už Adam jakýkoli kontakt s otcem a bratrem Ryanem odmítal. Ve dvoupatrovém domě v bohaté čtvrti Sandy Hook se tak odehrával nenápadný, ale znepokojivý život izolovaného mladíka. Matka a syn sice žili pod jednou střechou, avšak ke konci spolu komunikovali převážně e-mailem – Adam se zřídka nechal vidět mimo svůj pokoj.
Trpěl extrémní sociální fóbií; vyšetřovatelé později zjistili, že poslední roky téměř nevycházel z domu. Všechny okna ve svém pokoji měl zatemněné černými pytli na odpadky a denní rytmus si obrátil: většinu dne prospal a v noci bděl u počítače. Prakticky nejedl – v době smrti vážil při výšce okolo 180 cm pouhých 50 kilogramů.
Lékaře nevyhledával a jakoukoli léčbu psychických potíží odmítal. Nancy se snažila jeho uzavřenost zmírňovat aspoň malými výlety: občas spolu chodili na střelnici zacvičit si střelbu, někdy ho brala s sebou na večeři do restaurace.
Jedinou Adamovou výraznější aktivitou mimo domov však zůstávaly počítačové hry. V suterénu domu na Yogananda Street strávil nekonečné hodiny u stříleček a válečných simulátorů, často online proti anonymním hráčům z internetu.
Podle známých rodiny se Nancy sice snažila syna občas zapojit i do jiných činností, ale zároveň přijala jeho zálibu v počítačových hrách jako realitu a příliš mu meze nekladla. K Vánocům mu v předchozích letech dokonce pořídila některé špičkové herní vybavení a zbraně pro volnočasovou střelbu.
Adam Lanza trávil většinu času online nejen hraním, ale i studováním mnohem temnějších zákoutí internetu. Už od mládí ho zajímaly zprávy o masových vraždách a sériových střelcích – zpočátku snad ze zvědavosti, později téměř obsesivně.
Pod přezdívkami publikoval v internetových fórech příspěvky, z nichž čišel pesimismus a nenávist k lidstvu. Jako téma ho fascinovala myšlenka antisociálnosti a „antinatalismu“, tedy přesvědčení, že přivést na svět další děti je kruté a zbytečné.
V debatách na webu zmiňoval, že „nenávidí společnost“ a že lidská civilizace by si zasloužila zaniknout. Zároveň do detailu zkoumal příběhy masových střelců z historie: v jeho počítači se našly uložené články o nechvalně proslulých masakrech, od střelby na univerzitě Virginia Tech po útok na norském ostrově Utøya.
Pod svým účtem na Wikipedii dokonce upravoval hesla o pachatelích starších případů, například o chladnokrevném střelci Richardu Farleym. Vyšetřovatelé později zjistili, že si Adam vedl i jakýsi „skóre sheet“ – tabulku, v níž porovnával počty obětí různých masových vrahů. Jedním z nejsilnějších vzorů se pro něj stal čin dvou středoškoláků z Columbine v roce 1999.
Matka a syn
Pro okolí byla Nancy Lanzaová známá jako milá žena, která po rozvodu žila z velkorysého vyrovnání a pečovala o nemocného syna. Měla zálibu ve sběratelství historických zbraní a běžně doma držela několik pušek i krátkých střelných zbraní.
Sousedé ji znali také jako nadšenou střelkyni – několikrát měsíčně si chodila zastřílet na střelnici v okolí a podle instruktorů střílela poměrně dobře. Tuto svou zálibu sdílela i s Adamem: už jako teenager se s matkou účastnil lekcí střelby a znal zacházení s řadou zbraní.
Nancy ovšem současně věděla, že její syn má vážné psychické problémy. Podle pozdějších zjištění vyšetřovatelů lékaři opakovaně navrhovali hlubší psychiatrické vyšetření Adama, zejména když po přerušení školy zůstal zavřený doma.
Nancy Lanzaová však svému synovi jakoukoli nepříjemnou léčbu nechtěla nutit. Odmítla i myšlenku, aby byl Adam umístěn do ústavní péče nebo pod dohled specialistů mimo domov – věřila, že nejlépe mu je v klidném prostředí doma s ní.
Postupem času tak došlo na to, před čím odborníci varují: rodina se uzavřela před světem a Adamův stav se za dveřmi zdánlivě poklidného domu dál zhoršoval, aniž by do toho kdokoli zvenčí viděl.
Nancy pravděpodobně netušila, jak nebezpečnou kombinaci představuje synův psychický stav a její volný přístup ke zbraním. V domě Lanzaových se nacházelo nejméně šest střelných zbraní včetně armádní varianty pušky Bushmaster XM15-E2S (typ AR-15) a dvou pistolí ráže 10mm a 9mm.
Nancy je legálně zakoupila a udržovala v domě. Přístup k nim Adamovi nezakazovala – vždyť spolu na střelnici trávili čas. Ono ráno se jí však právě jedna z jejich vlastních zbraní stala osudnou.
Poté, co Adam zastřelil matku v její ložnici, naložil do matčina auta pistole Glock a Sig Sauer, samonabíjecí pušku Bushmaster a stovky nábojů. Na sedadle nechal i brokovnici ráže 12 (tu později nechal v závěru masakru v autě a nepoužil ji).
Vyjel z garáže a zamířil známou silnicí k Sandy Hook Elementary. Podle pozdější analýzy kamer objel školu už den předem, 13. prosince dopoledne – možná aby zkontroloval, jak se lze dostat dovnitř.
14. prosince 2012 krátce po půl desáté dopoledne pak Adam Lanza vstoupil hlavním vchodem do své někdejší základní školy. Nemusel hledat třídu – hned v přízemí chodby zahájil palbu na kohokoli, kdo se objevil.
Po čtvrt hodině bylo po všem. V jedné ze tříd leželi na zemi postřílení prvňáčci ve věku šest až sedm let. Ve druhé přišli o život učitelé i většina jejich malých žáků. Celkem 26 nevinných obětí za sebou zanechal mladík, kterého z této školy kdysi znali jako tichého chlapce s plachým úsměvem.
Otazníky po tragédii
Motivaci Adama Lanzy k tak hrůznému činu už nebylo možné vyslechnout – zabil se sám na místě masakru. Zanechal po sobě jen spoušť, zdrceného otce a bratra a řadu složek v počítači, které se kriminalisté pokusili analyzovat.
Ani to však nešlo snadno: ve svém pokoji Lanza před útokem zničil pevný disk počítače, rozbil ho na kousky a polil chemikáliemi. Zdá se, že záměrně zahladil mnohé stopy po své komunikaci a plánech.
Přesto vyšetřování během následujících let odhalilo značné množství informací o jeho osobnosti a možných varovných signálech. Zpráva vydaná v roce 2014 Kanceláří dětského ombudsmana státu Connecticut detailně zmapovala Adamův život od útlého věku.
Autoři zprávy došli k závěru, že Lanza dlouhodobě trpěl závažnými vývojovými a duševními poruchami, které se v posledních letech před činem dále zhoršovaly.
Zpráva kritizovala zdravotnický i školský systém, že neuměl s podobným případem naložit – podle vyšetřovatelů školní docházka a individuální péče sice Adamovi pomáhaly do té doby, než školu opustil, ale zároveň „nevědomky umožnily“ Nancy Lanzaové pokračovat v chování, kdy syna spíše izolovala a podvolovala se jeho úzkostem, místo aby prosadila důslednou léčbu.
Zároveň však zpráva přiznává, že jednoznačná příčinná linka mezi Adamovou nemocí a masakrem neexistuje. Aspergerův syndrom ani jiná vývojová porucha sama o sobě nevede k násilí – k tak extrémnímu činu se pojilo spíše jeho utajené zaujetí zločiny, patologická izolace a snad i nešťastná souhra náhod, že měl doma volný přístup ke smrtícím zbraním.
Otec Peter Lanza v únoru 2013 v tichosti navštívil rodiny několika dětských obětí a osobně se jim omluvil. Později poskytl médiím otevřený rozhovor, ve kterém se snažil rozebrat, co se s jeho synem stalo.
Neváhal použít nejtvrdší slova: „Nemohlo to být zlejší, to co udělal je absolutní zlo. Často si teď přeju, aby se Adam nikdy nenarodil,“ prohlásil zdrcený muž.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sandy_Hook_Elementary_School_shooting
https://www.newyorker.com/magazine/2014/03/17/the-reckoning
https://abcnews.com/Blotter/connecticut-school-shooting-adam-lanza-mother-visited-gun/story?id=17992396
https://edition.cnn.com/interactive/2012/12/us/sandy-hook-timeline/index.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/lanza-byl-posedly-strelbou-v-columbine-a-od-detstvi-se-vyzival-v-nasili-323294
https://www.britannica.com/event/Sandy-Hook-Elementary-School-shooting
