Článek
Nikdy bych nevěřila, že kus vepřového masa může rozbít rodinné vztahy. Stojíme na parkovišti před hotelem, manžel Karel zuřivě kouří a já mám chuť se propadnout hanbou. Zevnitř se ještě ozývá pláč mojí neteře Lenky.
Všechno to začalo před dvěma měsíci, když přišlo pozvání. Lenka je „moderní děvče“. Žije ve městě, cvičí jógu a zachraňuje planetu. Na pozvánce stálo: „Svatba bude oslavou lásky a života, proto bude menu čistě rostlinné. Prosíme, respektujte naše rozhodnutí.“
Karel, který pracuje na stavbě a jehož představa zeleniny končí u kyselé okurky k buřtu, to nesl těžce. „To tam jako nebudou ani chlebíčky se šunkou?“ ptal se nevěřícně. „Ne, Karle. Bude to veganské. To jeden den vydržíš,“ uklidňovala jsem ho. Mýlila jsem se.
Hostina pro králíky
Obřad byl krásný, to musím uznat. Na louce, slunce svítilo. Pak ale přišla hostina. Všichni jsme usedli ke stolům vyzdobeným mechem a dřevem. Místo jmenovek byly kamínky. Karel si povolil kravatu a čekal na polévku.
Přinesli dýňový krém s kokosovým mlékem. Karel to snědl na dvě lžíce. „Dobrý, ale je to sladký jak dezert. Kde je vývar?“ šeptal mi. Hlavní chod? Žádná svíčková. Žádný guláš. Na talíři přistál grilovaný lilek s quinoou a tofu přelivem.
Kouknul na to smutně. „To je příloha?“ zeptal se číšníka. „To je hlavní chod, pane,“ odpověděl mladík s drdolem a soucitně se usmál. Karel do toho píchnul vidličkou. Tofu se rozpadlo na beztvarou hmotu. Snědl to, protože je slušně vychovaný. Ale viděla jsem, jak mu cuká oko. Hladový Karel je nevrlý Karel. A když do prázdného žaludku poslal dva panáky slivovice na přípitek, bylo zaděláno na problém.
„Já tady hlady neumřu“
Kolem páté odpoledne už hostům kručelo v břiše. Raut byl taky bezmasý. Hummus, tyčinky z mrkve, saláty z červené řepy, jednohubky s avokádem. Vypadalo to krásně, barevně, ale chlapa to nezasytí. Viděla jsem, jak se strýcové plíží k autům, aby si dali tajně cigáro a zanadávali si.
Karel ale nešel k autu. Karel je stratég. „Jdu si pro sako,“ řekl mi a mrknul. Když se vrátil, sako měl přehozené přes opěradlo židle. Seděli jsme u stolu trochu bokem, ale pořád jsme byli na očích. Lenka s novomanželem zrovna obcházeli hosty a děkovali za dary.
Karel se rozhlédl. Nikdo se nedíval. Sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl stříbrný balíček. Ten zvuk alobalu mi projel ušima jako skřípání křídy o tabuli. Chrrrast.„Karle, co to děláš?“ sykla jsem. „Mám hlad, Věrko. Mám hlad jako vlk. Tohle se nedá žrát,“ zamumlal a pod stolem rozbalil svůj poklad. Dva řízky mezi chleby. Domácí, poctivé, s kyselou okurkou. Vůně česneku a smaženého masa se okamžitě začala šířit prostorem. V té záplavě avokáda a cizrny to bylo jako rána pěstí.
Odhalení a slzy
Karel si zrovna ukousl pořádné sousto, když se u nás zastavila Lenka. „Teto, strejdo, doufám, že se baví…“ Zarazila se. Nasála vzduch. Podívala se na Karla, který měl plnou pusu a snažil se rychle polknout. Pak se její pohled stočil pod stůl, kde se v Karlově ruce leskl mastný alobal.
„Strejdo? To je maso?“ zeptala se tiše. Karel polkl. „No… Leni, nezlob se, ale já měl hlad.“ Lenka zrudla. Oči se jí zalily slzami. „Ty jíš na mojí veganské svatbě řízek?!“ vykřikla tak nahlas, že hudba zrovna přestala hrát, jako by to DJ vycítil. Všichni se otočili na nás.
„Leničko, neřvi,“ snažil se to zachránit Karel. „Vždyť o nic nejde. Já to jím pod stolem, nikdo to nevidí. Jen jsem si potřeboval dát něco pořádnýho.“ To byla poslední kapka. „Něco pořádnýho?“ zaječela Lenka. „Takže moje jídlo není dost dobré? My se tady snažíme o nějakou etiku, o to, aby žádné zvíře nemuselo trpět kvůli naší oslavě, a ty si sem propašuješ mrtvolu?“
Zkažený den
Začala hystericky plakat. „Zkazil jsi mi svatbu! Celý den mi tady smrdí česnek a vy se mi jen smějete! Je to neúcta! Absolutní neúcta!“ Přiběhla moje sestra (její matka) a začala Lenku utěšovat. Pak se otočila na mě. „Teda Věro, že se nestydíte. Nemohli jste to vydržet? To si ten řízek nemohl dát v autě? Musí ho žrát demonstrativně u stolu?“
Cítila jsem se hrozně. Na jednu stranu jsem chápala Karla – měl hlad. Na druhou stranu… bylo to trapné. „Omlouváme se,“ špitla jsem. „To si strčte někam,“ vzlykala nevěsta. „Jděte pryč. Prosím vás, jděte pryč.“
Cesta domů
Karel dojedl řízek v autě. „Jsou to blázni,“ ulevil si s plnou pusou. „Jsem snad nesvéprávnej? Pozvou mě na oslavu a nedají mi najíst. Mám právo jíst, co chci.“ „Karle, ale byla to její svatba. Měla svá pravidla,“ oponovala jsem mu slabě. „Pravidla, nepravidla. Hostitel se má postarat o hosty. Ne je trápit hlady a cpát jim zrní. A že brečela? Prosím tě, je to herečka.“
Teď jsme doma. Sestra mi nebere telefon. V rodinné skupině na WhatsAppu už se řeší, jací jsme nevychovanci. Já mám ale pocit, že chyba není jen na naší straně. Jistě, Karel to neměl jíst u stolu. Ale reakce neteře? Zhroutit se kvůli řízku? Vyhodit vlastní tetu a strýce? Mám pocit, že dnešní mladí si pletou toleranci s diktátem. Chtějí toleranci pro své názory, ale běda, jak někdo vybočí z jejich řady.
