Článek
Mauro Prosperi dobíhal ke třetímu kontrolnímu stanovišti závodu Marathon des Sables. Bylo odpoledne 14. dubna 1994, saharské slunce rozpálilo vzduch na bezmála 50 °C a italský běžec se držel na sedmém místě průběžného pořadí. Krátce se zastavil, aby si obvázal puchýř na chodidle, a doplnil povinný příděl vody – dva litry na další úsek závodu. Potom znovu vyběhl do čtvrté, nejdelší etapy pouštního ultramaratonu.
Devětatřicetiletý Prosperi, povoláním policista a někdejší reprezentant v moderním pětiboji, se výzvy v poušti nezalekl. Marathon des Sables je šestidenní běh dlouhý přes 250 kilometrů, ověnčený pověstí nejdrsnějšího závodu světa.
Běžci nesou veškerou výbavu na zádech, v poledne teploty v dunách stoupají ke čtyřiceti či padesáti stupňům Celsia a všichni dobře vědí, proč museli před startem podepsat formulář s adresou pro případ, že by v poušti zahynuli. Prosperi na něj vyplnil kontakt na svou manželku v sicilské Katánii – a Cinzii raději optimisticky ujišťoval, že se vrátí nanejvýš trochu spálený od slunce.
Nad saharskou plání se mezitím začalo zvedat silné větrné chvění. Krátce po jedné hodině odpoledne se obzor náhle zatáhl žlutým příkrovem a závodníky pohltila písečná bouře. Prudký vichr bičoval běžcům tváře ostrým pískem, který ve vzduchu tvořil neproniknutelnou stěnu. „Písek mi šlehal do tváře, bylo to jako bouře jehel,“ popsal později Prosperi pocit, když se ocitl uprostřed živlu.
Běžel dál instinktivně jedním směrem, přestože neviděl na krok před sebe – podvědomě se bál zastavit, aby ho písek nezahrabal na místě. Bouře řádila celých osm hodin. Teprve večer se vichr utišil a písek pozvolna sedl; Sahara se ponořila do ticha. Když se Prosperi rozhlédl kolem sebe, nikoho dalšího nezahlédl. Zůstal sám uprostřed nekonečných dun.
V chladné noci přenocoval pod širým nebem. K ránu se pokusil zorientovat a najít cestu zpět k závodní trase, ale kamkoli dohlédl, rozprostírala se jen jednolitá poušť bez jediného orientačního bodu. Ze dvou litrů vody mu zbývalo jen pár posledních loků a drobná zásoba potravin rychle mizela. Podle bezpečnostních instrukcí, které měli účastníci nastudované, se v takové situaci doporučuje zůstat na místě a čekat na záchranu. Prosperi se rozhodl šetřit síly a vyčkávat. Vylezl na nejvyšší písečnou dunu v okolí a doufal, že ho záchranáři zpozorují ze vzduchu.
Marné čekání na pomoc
Mezitím už organizátoři závodu vyhlásili pátrání. Do hledání ztraceného běžce se zapojila marocká armáda, pouštní průvodci i helikoptéra křižující trať maratonu. Po Prosperim však nebylo ani stopy. Až druhý den odpoledne zahlédl samotný závodník siluetu vrtulníku, který se blížil k jeho stanovišti na duně.
Vysoko nad rozpáleným pískem kroužil stroj záchranné služby a Prosperi neváhal – vypálil do vzduchu signální světlici, kterou měl v povinné výbavě, aby na sebe upozornil. Helikoptéra se skutečně stočila směrem k němu a na okamžik svitla naděje. „Letěli tak nízko, že jsem viděl pilotovu přilbu,“ líčil Prosperi. Jenže posádka ho nakonec stejně nezahlédla. Vrtulník zamířil jinam a zmizel za obzorem, aniž by osamělého běžce zaregistroval.
Prosperi se musel vyrovnat s dalším zklamáním. Uběhly dva dny od chvíle, kdy se ztratil, a pomoc stále nepřicházela. Zbylou vodu už dopil a začínalo mu být jasné, že jen s čekáním přežít nemusí. Ráno třetího dne spatřil nad hlavou kroužit dvojici supů – trpělivých mrchožroutů, kteří jako by už vycítili snadnou kořist. V tu chvíli se italský vytrvalec rozhodl, že nebude dál pasivně sedět na místě. Sebral svůj batoh a vydal se napospas poušti hledat cestu k lidem.
Útočiště ve svatyni
Prosperi klopýtal přes písečné duny a orientoval se podle slunce a kompasu. Na obzoru před sebou po nějaké době zahlédl nejasný obrys trčící z písku. Zamířil tím směrem a postupně se mu vynořila malá stavba z vepřovic. Uprostřed pustiny stála opuštěná kamenná svatyně – hrobka muslimského světce, které místní říkají marabout.
Unavený běžec vstoupil dovnitř a na chvíli si oddechl ve vytouženém stínu kamenných zdí. Úlevu však brzy vystřídal neméně naléhavý pocit: žízeň a hlad se každou hodinou stupňovaly. Ve výbavě mu zbývalo pár vlhčených ubrousků, které vysával pro kapku tekutiny, a když došla voda úplně, uchýlil se i k poslední nouzové možnosti – začal pít vlastní moč.
Z potravy už mu nezbylo nic. Aby doplnil energii, snědl syrová ptačí vejce, která objevil poblíž svatyně, a několik brouků nalezených pod kameny. Ani to ale nestačilo. Když vyschly i poslední drobné zdroje, nezbylo mu než získat obživu přímo z toho, co poušť nabízela. V šeru uvnitř maraboutu si všiml, že pod klenbou hrobky visí shluk spících netopýrů.
Prosperi vytáhl kapesní nůž a v krajní zoufalosti se odhodlal k drastickému kroku. Podařilo se mu chytit jednoho netopýra za křídla, odříznout mu hlavu a napít se jeho teplé krve. Postupně takto pozabíjel a zkonzumoval přibližně dvacet netopýrů, jednoho po druhém, a získal z nich aspoň nějaké tekutiny a bílkoviny.
„Každý pohyb těla jsem podřídil jedinému cíli: přežít. Opakoval jsem si pořád dokola: Nevzdávej se,“ vzpomínal později na svůj přechod do čistě instinktivního režimu přežití. Z někdejšího sportovce se během několika dní izolace stal člověk živící se syrovou kořistí – jako zvíře zahnané do kouta nehostinnou přírodou.
V dalších dnech Prosperi pobýval převážně ve svatyni a střídavě se vydával na krátké pochůzky do okolí, jestli nenarazí na pomoc. Fyzicky strádal a byl čím dál zesláblejší, stále ho však neopouštěla naděje, že se objeví záchrana. Čtvrtého dne od chvíle, kdy ho bouře vychýlila z trasy, uslyšel vzdálený zvuk motoru.
Na obloze se objevilo malé letadlo mířící přes poušť. Prosperi už neměl žádnou světlici, a tak rychle nasbíral hrst suchých větví a zapálil svůj batoh, aby kouřem vyslal nouzový signál SOS. Letadlo skutečně proletělo poblíž. Zoufalý muž mával rukama a pokoušel se upoutat pozornost posádky černým dýmem z hořícího batohu. Marně – pilot letounu pokračoval dál, aniž by si osamělého člověka dole všiml.
Tato poslední rána vzala Prosperimu i zbytky víry. Necítil už téměř nic, jen vyčerpání a rezignaci. Rozhodl se, že své trápení ukončí přímo na místě, v opuštěné hrobce uprostřed dun. Na kamennou podlahu napsal vzkaz na rozloučenou pro svou ženu a děti. Poté vzal do ruky kapesní nůž, přiložil ostří k levému zápěstí a jedním tahem si podřezal žíly.
Lehl si a pokojně čekal, až vykrvácí. Jenže smrt nepřicházela. Krev dehydrovaného muže byla tak hustá, že z ran téměř nevytékala. Prosperi upadl do polovědomého spánku a noc přežil. K ránu se probral – stále naživu. Pokus o sebevraždu selhal. Ital pochopil, že ani smrt o něj nestojí, a v hloubi se v něm probudilo nové odhodlání. „Došlo mi, že závod někde daleko pokračuje dál beze mě a že nemůžu čekat, až mě někdo zachrání,“ popsal moment prozření. „Musel jsem se zvednout a jít dál.“
Záchrana v Alžírsku
Z mizerných zbytků výbavy si Prosperi připravil balíček a vydal se znovu na cestu. Opustil definitivně svůj úkryt ve svatyni, zamířil podle kompasu na severovýchod a kráčel dunami, jak nejrychleji dokázal. Na obzoru viděl vzdálené siluety hor a ty mu dodávaly směr i naději. Po dalších desítkách kilometrů se krajina začala mírně měnit – písek vystřídaly kamenité pláně a v jednom vyschlém vádí (říčním korytě) se zaleskla vytoužená voda.
Prosperi narazil na malou kaluž, zřejmě zbytek někdejšího pramene nebo deště. Vrhl se k ní a hltavě pil. Po tolika dnech strádání měl stažené hrdlo a žaludek se mu bránil – první doušky nedokázal polknout a okamžitě je vyzvrátil. Napodruhé už vodu udržel a začal opatrně svlažovat své vysušené tělo. Doplnil také čutoru, kterou měl u sebe, a s obnovenými silami pokračoval dál.
Brzy si všiml prvních známek civilizace: na zemi byly v prachu otisky kopýtek a exkrementy od koz nebo velbloudů. Prosperi pochopil, že musí být poblíž pastevců. Následoval stopu a zanedlouho skutečně v dálce uviděl lidskou postavu.
Byla to asi dvanáctiletá dívka – příslušnice kočovného kmene Tuaregů, která právě v poušti popoháněla stádo velbloudů. Když zbědovaného cizince spatřila, zarazila se. Hubený muž v roztrhaném oblečení a s propadlýma očima nemohl budit důvěru. Dívka neváhala a rozběhla se pryč, aby přivolala pomoc.
Za několik minut se objevila celá skupina tuaregských nomádů a opatrně obklopila vyčerpaného Prosperiho. Cizince se ujali s pouštní pohostinností – napojili ho kozím mlékem a dali mu napít silný mátový čaj, aby ho zahřáli a probral se. Poté ho posadili na velblouda a odvezli do svého tábora.
Pro Prosperiho tím po devíti dnech skončilo strastiplné bloudění. Zpráva o pohřešovaném závodníkovi se mezitím roznesla i za marocké hranice, a tak nomádi brzy pochopili, koho zachránili. Nacházeli se však hluboko na alžírském území – pouštní bouře zanesla Itala až do Alžírska, asi 290 kilometrů od místa, kde z trasy zmizel.
Místní pohraniční hlídka ho nejprve zadržela k výslechu, protože oblast byla v té době střežena kvůli napjatým vztahům mezi Alžírskem a Marokem. Jakmile se ale ověřila jeho identita, proměnilo se podezření v ohromenou starost. Běžce okamžitě převezli do nejbližší nemocnice.
Lékaři konstatovali, že Prosperi přežil jen o vlásek. Za devět dní v poušti zhubl zhruba o 16 kilogramů – na váze měl pouhých 45 kg. Jeho játra selhávala a organismus byl na hranici kolapsu. V nemocnici mu pomalu doplňovali tekutiny nitrožilní infuzí. Trvalo to celé hodiny; celkem do něj dostali kolem 16 litrů tekutin, než se jeho stav stabilizoval.
Zprávu o zázračné záchraně italského běžce mezitím převzala světová média. Do Alžírska za ním přiletěla manželka Cinzia. Když byl Prosperi po několika dnech schopen převozu, putoval vojenským letadlem zpět do vlasti. Doma ho čekalo vřelé uvítání a veliký zájem novinářů. Italská média překřtila vytrvalce na „Robinsona Crusoa ze Sahary“ – trosečníka, který se z pouště vrátil mezi živé navzdory všem předpokladům.
Pochybnosti a návrat
Z Prosperiho se takřka přes noc stala živoucí legenda. Ne všichni však jeho příběhu uvěřili. Jen pár let po události se začaly ozývat hlasy, které o pravdivosti líčení devíti dnů v poušti pochybovaly. Patrně nejhlasitější kritika zazněla od pořadatele samotného maratonu.
Francouz Patrick Bauer, zakladatel Marathon des Sables, veřejně prohlásil, že Prosperiho historka je smyšlená. „Je fyzicky nemožné, aby člověk vydržel devět dní v poušti a ušel přes dvě stě kilometrů bez vody. To by nebyl člověk, ale Superman,“ řekl Bauer později novinářům. Naznačil, že Prosperi možná ve skutečnosti narazil na pomoc už po pár dnech bloudění a zbytek svého dobrodružství zveličil kvůli publicitě.
Italský běžec se proti takovým tvrzením ostře ohradil. Zvažoval i žalobu na pomluvu, ale nakonec od právních kroků upustil. „Vím, co jsem prožil a nikomu nic dokazovat nemusím,“ reagoval v tisku na Bauerova slova. Na svou podporu měl i lékařské autority.
Americký odborník na přežití Kenneth Kamler po prostudování záznamů uvedl, že Prosperiho stav po záchraně odpovídal extrémnímu strádání. „Mauro Prosperi nelhal – jeho tělo samo o sobě podává nevyvratitelný důkaz o tom, čím prošel,“ napsal doktor Kamler ve své knize o mezních situacích.
Mauro Prosperi se po zotavení postupně vrátil k běhání a extrémním sportovním výzvám. Už dva roky po oné nešťastné události se opět postavil na start Marathon des Sables – odhodlaný dokončit závod, který ho málem připravil o život. A uspěl. V dalších letech se do saharského ultramaratonu vrátil ještě několikrát. Celkem ho úspěšně absolvoval šestkrát.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mauro_Prosperi
https://www.abc.net.au/news/2022-01-01/marathon-des-sables-mauro-prosperi/100726892
https://www.bbc.com/news/magazine-30046426
https://www.mensjournal.com/travel/crazy-in-the-desert-w474055
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/jul/04/how-we-survive-mauro-prosperi-lost-desert-raw-bats-urine
https://www.offgridweb.com/survival/alone-in-the-sahara-the-survival-story-of-mauro-prosperi/
