Článek
Mobil znechuceně odložím s příslibem, že pro dnešek už stačilo, abych za pár minut opět vzala mobil do ruky a u snídaně si zase sítě zapnula.
Je to závislost. Nemůžu si pomoct, a i když vím, že mi to vlastně nic pozitivního do života nepřináší, dělám to už tak automaticky, že kolikrát mi trvá i několik minut, než si uvědomím, že už opět prohlížím stories cizích lidí, kteří se mají vždycky lépe než já.
Když mám lepší chvilku, obhajuji si své konání tím, že si říkám, jak tam sbírám inspiraci. Kam jít s dítětem, co uvařit, co uplést nebo co dělají moji přátelé. Realita je ale taková, že málokdy skutečně něco z „té inspirace“ udělám a mnohem častěji si jen zoufám (nebo závidím), kdo je zase na dovolené. Kdo má lépe uklizeno než já. Komu ty děti nezlobí. U koho je tráva zelenější a svět dokonalejší.
Vím, že na sociálních sítích každý ukazuje jen to, co sám chce a realita je kolikrát úplně jinde. Ale když hodiny sleduji šťastné a dokonalé lidi, leze mi to na mozek.
Přemýšlím i o úplném odpojení, ale zatím jsem k tomu nesebrala odvahu. Přeci jen, kam bych chodila pro tu inspiraci? Kdo by mi řekl, že vyšla nová knížka nebo že se otevřela nová herna pro děti? A mám na sociálních sítích i přátele, které ráda sleduji, když se s nimi nemohu setkat osobně.
Říká se, že prvním krokem řešení problému je uvědomění si, že nějaký problém vůbec existuje. Snad jsem na dobré cestě a do mobilu jsem si začala stahovat knihy. Snažím se soustředit na to, abych místo bezduchého sjíždění obsahu na sociálních sítích raději otevřela na mobilu knihu a když mám chvilku času „navíc“, třeba při čekání na autobus nebo u snídaně, abych pro sebe udělala alespoň to málo a četla něco hodnotnějšího.
