Článek
Když onemocní dítě, je to zátěž pro celou rodinu a matky s malými dětmi se teprve učí, jak vlastně reagovat a kdy je důležité jít k doktorovi a kdy je to prostě „jen rýma.“ A to teď mluvím o banálních nemocech, které většinou stejně rychle jak přijdou, tak i odejdou.
Snažím se nebýt hysterická matka. Vážně se snažím. Řídím se selským rozumem a snad i nějakým instinktem, případně tím, co znám já nebo jak mě léčila moje rodina. Když už volám doktorce pro radu, očekávám, že i kdyby to skutečně nestálo za řeč a jednalo se jen o ujištění, že všechno děláme správně, tak očekávám nějaké pochopení ze strany dětské doktorky. Protože kde se to mám naučit? Nevystudovala jsem medicínu, na internetu je tolik informací, že v podstatě nemá smysl se snažit v tom vyznat a každá nemoc může na dítě působit jinak.
Proto jsem v poslední době celkem otrávená přístupem zejména sestřičky na dětském oddělení, která zvedá telefony. Jednou mi vynadala, že mě neslyší, když mi tam řve dítě. Ano. Řve dítě, protože mu není dobře a my potřebujeme pomoct, aby mu bylo lépe. To samé se pak opakovalo v ordinaci, kdy jsme na jejich pokyn přišli a opět nám vynadali, proč to dítě řve a ať si počkám v čekárně, že to ale asi bude i víc jak na hodinu. Tak jsme se vrátili domů, dali přípravek bez předpisu a syn se z toho naštěstí dostal.
Nedávno jsem volala znovu, tentokrát s podezřením, o jakou nemoc by mohlo jít. Od sestřičky jsem se opět nic nedozvěděla, na otázky typu co mu dát na zklidnění nebo jak dlouho bude syn infekční, odpověděla v podstatě stejně jako články na internetu, podle kterých jsme nemoc odhadli. V lékárně vám poradí, co mu dát. Žádná snaha o nějakou přidanou hodnotu, radu nebo napsání léku.
Jsem otrávená. A ve stresu už jen z pomyšlení, že tam zase příště budu muset volat a dostane se mi podobné reakce. Já vím, že toho mají hodně, ale já za to přeci nemohu. Pokud nemůžou v ten daný moment, mohou mě požádat, ať zavolám ve vhodnější dobu, nebo že se mi ozvou. Všechno se dá řešit, důležitá je komunikace.
Nechci si stěžovat na péči jako takovou. Jsem vděčná, že máme dětskou lékařku v naší blízkosti a zatím všechny problémy, co jsme měli, nám skutečně pomohla vyléčit. Ale je mi smutno z toho, že už od začátku se v podstatě přes matku buduje v dítěti odpor chodit k lékaři. Protože já po těchto zkušenostech se k lékaři nepohrnu.
