Článek
Četl jsem takhle jednoho odpoledne Dějiny Japonska a zaobíral se řadou buddhistických sekt, které do země vycházejícího slunce přicházely ve vlnách z kontinentální Číny. Jedna požaduje, abyste uctívali výhradně buddhu Amidu (jednoho z mnoha buddhů, čili osvícenců), jinak budete potrestáni. Jiná je pro změnu posedlá Lotosovou sútrou, jednou z mnoha orientálních svatých knih. Nepotřebné kláštery a mnichy, kteří se v nich modlí zase za svoji pravdu, je třeba zničit.
Samozřejmě se nabízí srovnání s naším křesťanstvím, které je potíráním konkurenčních výkladů nadpřirozené boží vůle, ať už písemným či násilným způsobem, vyhlášené od prvních století své existence. Ostatně domácí husité a katolíci by mohli vyprávět.
Pojďme se ale pro jednou zaměřit na onen boj ideový, ne fyzický. Biblí počínaje, přes slavné středověké učence jako Tomáš Akvinský, přes inkviziční tribunály až po moderní diplomové práce na teologických fakultách, kolik lidského intelektu a úsilí bylo tak „bohapustě“ či „zbůhdarma“ vyplýtváno? Tisíce let usilovné argumentace točící se v kruhu okolo jednoho velkého prázdného, dutého, zbytečného, neexistujícího nic. Větší smysl (a upřímně záživnost) než studium Koránu či Bible člověku přinese i studium katalogu minerálů.
A přece tímto šílenstvím trpěla dosud snad každá lidská civilizace, protože nehledě na „příchuť“, nějaké to nadpřirozeno, osud, vyšší smysl vyhledávala každá mně známá společnost, komentujte, pokud se mýlím. Aztékové si možná vykrajovali srdce, Keltové se modlili k duchům posvátného háje, Římané krom standardního pantheonu třeba k duším zemřelých předků, křesťané k tatínkovi ukřižovaného židovského kazatele, ale všichni tuto potřebu sdíleli. Proč?
Je to lidská arogance a potřeba zdůvodnit svoji existenci a výjimečnost? Ale ne, třeba různí šamanisté se nevyvyšovali nad zvěř a okolní přírodu. Je to strach z naší smrtelnosti? Ale třeba původní buddhismus nebo komunismus posmrtný život vůbec nezajímá, a přece měla tato náboženství úspěch. Na prostou otázku „Jak to celé začalo?“ jsem nakonec nejlépe odpověděl takto: Nadějí a útěchou.
Představme si křesťana prvního století, který právě podlehl novému šířícímu se východnímu kultu. Kdo to pravděpodobně bude? Bezprávný otrok, chudý a nemocný venkovan, lidé vymykající se společnosti kolem nich, která uctívala jiné bohy. Proč? Co jim nový bůh nabízel?
Spravedlnost. Naději. Útěchu. Vědomí, že i když na tomto světě neprávem přišli o všechno, i když žili jako dobří a ctnostní lidé, někdy a někde budou po zásluze odměněni a jejich trýznitelé potrestáni. Tady na tom světě už to nevypadá, tak tedy alespoň ve světě příštím. Vstupuje do toho samozřejmě i psychologická potřeba někam patřit, alespoň do skupiny podobně nespravedlivě utlačovaných jako jste vy.
To je pravé jádro náboženství. Vyrovnání se s vlastním nedostatečným životem. Ať už dosažením zenového osvícenství, jednotou s duchy rodné krajiny, spasení Ježíšem Kristem. Zkrátka iracionální víra, že ano, bude líp.
Žijeme v zemi, která se pyšní svým ateismem. Jak jste asi z textu už poznali, platí to i pro mě, myšlenka z podstaty nedokázatelného nadpřirozena řídícího mé kroky hluboce uráží mě, můj intelekt i mé lidství, a naprosto se mi hnusí. Ale představa, že jsme se osvobodili od samotného způsobu myšlení, který nás k náboženství dovedl, je naneštěstí naivní.
Mainstreamové je dnes věřit ve spásu penězi a statky („až budu mít tohle, všechno bude dobré“), osobním růstem („naučím se meditovat a budu docházet na psychoterapii, pak dosáhnu osvícení“), řada lidí podobné otázky účinně utopí v alkoholu a drogách, ale v neposlední řadě tu zůstávají i sociální hnutí ve stylu církví, které prostě a jednoduše slibují, že ano, bude líp - není nutno šťouchat takto jen do Babiše, stačí se podívat na neskutečný kult trpící náboženským zanícením kolem Donalda Trumpa.
Tito prorokové buď vůbec nevysvětlují, jak, v čem, komu a hlavně za jak dlouho má být líp, a nebo to vysvětlují v jejich ovečkám zcela neuchopitelných pojmech, ať už jsou to ochranná cla a růst domácího průmyslu nebo „návrat k tradičním hodnotám.“ Ale to nevadí. Kolik křesťanů si myslíte, že rozumělo v latině kázajícímu biskupovi, když vysvětloval teologické rozdíly mezi pravoslavnou a katolickou církví? Jenže to věřící nikdy nezajímalo a nezajímá je to ani dnes. Mají svoji víru, že pouze poklonkováním této skupině - nějak, nevysvětlitelně, neuchopitelně, nesmyslně - i jim bude líp.
