Článek
„Atentát“ na Babiše berlí je podobně absurdní česká záležitost, jako třeba střelba kuličkovkou na Klause, nebo nevydařená defenestrace z roku 1618, při které císařští úředníci skončili v hnoji. Na jednu stranu můžeme být hrdí na to, že v momentě, kdy se ve světě politicky vlivné osobnosti střílí, tráví a zavírají, u nás většinou zůstává u humorných anekdot. Na druhou stranu už nejpozději od ruské invaze roku 2022 nežijeme ve vůbec úsměvném světě, a i malé činy mohou mít nečekaný dopad. Ostatně i ta zpackaná defenestrace z roku 1618 rychle přerostla v třicetiletou válku, při které nikomu do smíchu nebylo.
Táhne mi na devětadvacet a mohu s klidem prohlásit, že byť politickou situaci aktivně sleduji od prvního stupně, naši republiku jsem v takto špatném stavu ještě neviděl. Pamatuji časy, kdy předávání moci mezi pravicí a levicí provázely hlavně debaty o dávkách a daních, kdy se největší skandály děly na technopárty, přenášely se v krabici od vína nebo fackou ve sněmovně. Dnes se bavíme o tom, na které straně pobublávajícího světového konfliktu budeme stát, jestli vůbec chceme být demokracií, jestli nás zajímá svoboda, jestli bránit vlastní nezávislost nebo kapitulovat, jakmile nás o to někdo požádá.
Vlastně se dá říct, že u nás už žádná politická debata vůbec neprobíhá. Dvě poloviny republiky žijí v úplně odlišných světech, mají svá „alternativní fakta“ a prostupnost mezi nimi je zcela minimální. Dělení na levici a pravici pozbylo smysl. Reálně máme na výběr pouze mezi dvěma uskupeními. Jedno se nás zuby nehty snaží udržet v táboře moderního světa, tedy světa zákona, práv, svobody. Světa, kde se nemusíte bát, jestli vám někdo zabaví majetek, jestli vás zase nezavřou za ostnatým drátem, a kde stát plní svůj první a nejdůležitější úkol, tedy obranu před vnějšími nepřáteli. Světa, kde je každý svého štěstí strůjcem.
Druhý tábor je tábor lidí, kteří se tímto systémem cítí opuštění, nerozumí mu, nedaří se jim a chtějí se mu za všechny zažívané útrapy pomstít - ať už za ně systém může nebo ne. To je pohled na svět, který přinese jen destrukci, bídu, ztrátu pro všechny, ale nabízí právě onen pocit pomsty „těm druhým.“ Pokud už teď nic nemáte (či alespoň zažíváte ten pocit), proč by měli mít jiní? Tito lidé i pak na šílené fašisty typu Putina nebo Trumpa nahlížejí jako na své šampiony, kteří jakoby jejich jménem vykonávali tuto odplatu za všechno a všem.
Pokud se nalézáte hluboko v jednom z těchto táborů, ani ten nejlepší a nejcharismatičtější řečník na světě vás nikdy o opaku nepřesvědčí. Andrej Babiš nemůže říct ani udělat nic, čím by mě někdy v životě přesvědčil jít ho volit. Petr Fiala nemůže nikdy v životě udělat ani říct nic, čím by získal hlas přesvědčeného zastánce Tomia Okamury. Neexistuje už žádný překryv zájmů, žádná společná věc, žádná „res publica,“ věc veřejná, kterou bychom mohli budovat bok po boku. Nejsme konstruktivně debatující oponenti pracující na společném díle, jsme nepřátelé.
Zlepšit tuto situaci je monumentální úkol na dlouhé dekády. Jenže tolik času nemáme. Těsně za našimi hranicemi kulminuje válka o duši současné Evropy, která se zároveň vede i u volebních uren napříč členskými státy. Pokud prohrajeme teď, nikde není psáno, že v blízké budoucnosti dostaneme možnost to napravit. Ze stok opět vystrkují hlavu komunisti i fašisti, kteří svými potřebnými hlasy snadno mohou přebarvit vcelku bezbarvého Andreje Babiše z ukníkaného nic na dalšího Fica či Orbána.
Vše, co už tady přes tři dekády se střídavým úspěchem budujeme, lze zničit během několika měsíců. Podívejme se, jak dlouho trvalo Trumpovi rozebrat staletí trvající americkou demokracii. Na to, abychom se stali nepřiznanou ruskou gubernií, Rusové nepotřebují drony ani tanky. Stačí sociální sítě a hlas vašeho souseda.
A odtud se konečně dostáváme k té proklaté berli. Chystám se vzít si ji s sebou k volbám, byť žádným problémem s končetinami netrpím. Hezky přes rameno. Proč?
Je to samozřejmě odkaz na incident invalidy peroucího se s Andrejem. Nechci tím říct: „Pojďme teď všichni zmlátit Babiše.“ Vnímám to jako výstrahu. Jako symbol moci lidu, na které moc politiků stojí, ti na to totiž rádi zapomínají. Jako výstrahu komunistům hrozícím lidovými milicemi. Jako výstrahu kolaborantům, kteří slibují předat nás do rukou Ruska. Jako připomínku, že tady stále jsme. Že jejich konání budeme sledovat. A že zatímco v roce 1989 získalo na popularitě heslo „máme holé ruce,“ zlu se nelze bránit pacifismem. Metaforicky i doslova, máme hole v ruce. Pokud to cítíte stejně, pořiďte si berli!
