Článek
Co máme společného?
V sobotu to zaznělo na Letné, říkají to i příznivci současné vlády, a bohůmžel obě skupiny mají pravdu. Problém české politiky je dlouhodobě ten, že nenabízí směr do budoucnosti. Jedni nadávali na Fialu, druzí nadávají na Babiše, jedni vágně slibují, že „bude líp,“ ale neříkají jak, druzí rovnou doporučují utahování opasků. Ale pro co?
Pojďme si říct, co chceme snad všichni. Chceme se mít dobře. Chceme, aby Česko byla moderní, konkurenceschopná země s vysokými platy. Chceme žít svobodně. Protože k čemu je vám vysoký plat v nesvobodné zemi, kde vám můžou majetek zase vzít, nebo vás rovnou zavřít či vyprovodit oknem. Chceme žít v hezké zemi, ne v rozpadajících se ruinách, ne v mrtvé, otrávené krajině. Chceme žít bezpečně, ať už z hlediska kriminality nebo zahraničních hrozeb.
Zatím se shodneme, ne? Fakt doufám, že jo. Takže máme společný cíl! O čem se tedy hádáme? Jen o tom, jak toho cíle docílit.
Jak jsme na tom?
Dobře, teď mě prosím vyslechněte, i když vás zrovna budu rozčilovat, postupně asi všechny. Zaprvé, velkou část těchto výdobytků už máme. Já vím, taky platím hypotéku a necítím se bohatý. Taky mě štve, že támhle zas vykáceli kus lesa. Taky zažívám pocit ohrožení v čím dál bláznivějším světě. Ale pro začátek, jako takový základ domu, který chceme stavět, se zamysleme nad tím, kolik toho stále máme, a že bourat vše staré bez rozmyslu není dobré.
Stále máme krásnou přírodu, víceméně funkční zdravotnictví, nepohodlní lidé nepadají z oken, můžeme se scházet na demonstracích, maminky s kočárkem se vesměs nebojí projít parkem, otevřeně se u nás neválčí, a chudí jsme možná oproti západní Evropě, ale z hlediska postkomunistické Evropy i zbytku světa si vedeme dobře. To není málo.
Zadruhé, tyto výdobytky sice máme, ale přicházíme o ně. Náš stát, který nám zajišťuje většinu naší relativní pohody, krachuje. Chráněné oblasti se těží. Mladí lidé v poměru ke stárnoucím vymírají. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Nic nedělat už tudíž nelze. Nemůžeme se spokojit s prvním bodem a říct: „Mám se vlastně fajn, tak co řešit?“ Protože s tímto přístupem se budu mít míň a míň fajn, až už se vůbec nebudu mít fajn. A pak bude pozdě.
Zatřetí, jsou věci, se kterými jako Česko vůbec nic nezmůžeme. Nemohli jsme ovlivnit, když Putinovi nebo Trumpovi střelilo v hlavě a invazí nám zdražili energie. Jen velmi nepatrně možná ovlivníme, jestli v důsledku změn klimatu někde přestane pršet a jinde přijdou povodně. Nerozhodujeme, jestli v Silicon Valley doladí umělou inteligenci a z roku na rok přijdou o práci desítky procent lidí. To není ani Fialova, ani Babišova drahota, to jsou prostě svět a dějiny.
Začtvrté, co tedy můžeme ovlivnit? Můžeme ovlivnit naši schopnost přizpůsobit se realitě. V Česku se rádi ohlížíme do minulosti. Někdo adoruje osmdesátky, někdo devadesátky, já osobně považuji za zlatý věk samozřejmě éru 2000 až zhruba 2015, kdy jsem vyrůstal. Fakt je, že i kdybychom moc chtěli, do minulosti se vrátit nedá. Je pryč, dělat věci jako dřív už nejde a nikdy nepůjde, realita se změnila. Nevěřte tedy prodavačům starých dobrých časů. Nezachrání nás.
Co s tím
Jak se tedy dá přizpůsobit realitě? Laicky řečeno: „Neflusejte proti větru.“ Nemůžeme jít proti celému světu a proti všemu novému. Ano, bylo by super, kdybychom stále mohli věřit v ochranu Ameriky před vnějšími hrozbami. Ale nemůžeme, Trump nám to stále připomíná. Ano, bylo by super, kdyby nebyly sociální sítě, lidé spolu mluvili více tváří v tvář, děti si hrály víc v parku. Ale ony tu jsou. Pro někoho by bylo možná super, kdyby tu nebyla Evropská unie, ale jen národní státy. Ale ona tu je. Pro někoho by možná bylo dobré, kdyby tu nebyly menšiny a nechtěly svá práva. Ale ony tu jsou. Pro mě by bylo dobré, kdyby tu třetina národa nedůvěřovala Babišovi. Ale ona důvěřuje. Snad pro všechny krom exekutorů by bylo dobré, kdyby přes půl milionu lidí nebylo v exekuci. Ale oni jsou.
Tím, že se uraženě otočíme, založíme ruce na hrudi a zamračeně budeme brblat, že takhle my to nechceme, si nepomůžeme. Realita tu prostě je, musíme hrát s rozdanými kartami. Abychom se jako společnost dokázali přizpůsobovat realitě, potřebujeme několik věcí.
Potřebujeme vzdělání. Možná je nejlepší strategií pro budoucnost naučit se plně využívat AI, možná naopak už brzy všechna digitální práce zmizí a nejlepší je učit se instalatérem, možná AI už žádné valné pokroky neudělá, akorát masám vymyje mozek a ze schopnosti přečíst složitější knížku se stane superschopnost. Nevím. Na všechny tyto varianty ale potřebujete vzdělání. A ne nutně formální ve škole. Potřebujeme chytré a šikovné lidi, potřebujeme je motivovat, aby neodcházeli, potřebujeme je vychovávat. A hlavně jim, proboha, nezáviďme úspěchy a nepomlouvejme je, jak je neblahým zvykem. Dělník nadává na učitele, učitel na dělníka, přitom proč? Oba se potřebují.
Vzdělání si každý zajišťujeme sami po celý život. Já třeba takovými drobnostmi, jako když váhavě zkoumám využití AI v práci, když na Youtube koukám, jak se opravuje žaluzie, když si přepnu hru do němčiny, abych trénoval jazyk. Snažme se být vždycky o trochu lepší než vloni, ať už v práci nebo v životě.
Potřebujeme svobodu. Když ztratíme svobodu, dostane se k vládě další mocichtivý, amorální geront, se kterým rozhodně díru do světa neuděláme (leda po atomovém hřibu). Žádná vláda není tak geniální, aby rozuměla všemu. Potřebujeme, aby výzkum dělali vědci, aby lidé zakládali malé firmy, aby spolu lidé sami navazovali spolupráci. Nepotřebujeme, aby nám centrálně někdo nařizoval nesmysly ve věcech, kterým nerozumí.
Svobodu si zajišťujeme jako kolektiv. O svobodu je třeba se pravidelně hlásit, nikdy nedat politikům „klid na práci,“ který tolik chtějí. Koukat jim přes rameno, protestovat, kandidovat proti nim osobně, když je potřeba. Zajímat se o svou obec a okolí, o chod státu. Svobody máme tolik, kolik si sami vyřveme, vystávkujeme, odhlasujeme, bohužel často i se zbraní v ruce vybojujeme. Mocipáni jí zdarma nedávají.
Potřebujeme spravedlnost. Jasně, potřebujeme, aby fungovala justice, ale to teď nemyslím. Myslím takzvanou sociální spravedlnost, neprotáčejte oči. Sám v zásadě věřím v kapitalismus a v trh. Věřím, že není-li člověk nemocný, měl by si pomoct hlavně sám. Jenže co když se to milionům lidí nedaří? Vylidňující se oblasti, kde není ani vzdělání, ani práce. Na jiných místech je naopak problém nedostupnost bydlení. Někdo může i tak říct, že si za to lidi tonoucí v beznaději a dluzích můžou sami, ale i kdyby ano, pořád tady jsou. A hlasují, a v zoufalství se uchylují ke kriminalitě, logicky nenávidí celý svět. To je problém nás všech, ani nemusíte mít empatii.
Spravedlnost si zajišťujeme jako stát. A stát většinou, naneštěstí, limitují peníze. Bylo by dobré postavit sociální byty, školu v Horní Dolní, další ústav péče o seniory. To odkývou všichni. Jenže kde na to vzít, rozhodí rukama a nepostaví nic.
Proč nemáme peníze, když jsme nejvyspělejší společnost s nejlepšími technologiemi, co tu kdy byla? Tak jednak se samozřejmě krade a optimalizuje, ale to je jen okraj problému, který tu byl vždy. Problém je, a nerad to říkám, v samé podstatě kapitalismu. Než se do mě pustíte, komunisti jsou fuj, nechceme komunisty. Já taky ne. Ale co potřebujeme jsou daně. A daně postavené jinak, než jsou teď.
V kapitalismu se bohatství přirozeně koncentruje. Úspěšné firmy požírají menší, až nakonec teoreticky vše bude vlastnit jedna velká superkorporace. Takže trh je třeba regulovat a část, zdůrazňuji část zisků, je třeba přerozdělovat. Přerozdělte toho moc, podnik zkrachuje, trh se zhroutí, gratuluji, právě jste zabili slepici, co snášela zlatá vejce. Přerozdělujte ale málo, a zabijete lidskou společnost, vytvoříte oligarchii, kde spodních 90 % nemá nic.
Potřebujeme tudíž vyšší daně cílené ne na ty nejchudší, jak je u nás zvykem, ale na ty nejbohatší. Zběžně: progresivní zdanění (nejbohatší dávají o něco větší díl příjmu), daň z pozemků a nemovitostí (vysoká dost na to, aby odrazovala spekulace s nimi, lidi měli kde bydlet a všechnu obživu země neobstarával jeden agrobaron), dostatečnou dědickou daň (abychom se nedostali do nového dědičného feudalismu, kdy nám i Kellner XVIII. bude vládnout z titulu svých předků), a potřebujeme i něco ve stylu těch proklínaných emisních povolenek - proč my máme dýchat jedy z chemičky, na které vydělává jeden člověk? Dostatečně vysoké platby firmy přimějí snažit se svou ekologickou stopu snižovat doopravdy, samy od sebe, ne jenom v reklamě.
Potřebujeme bezpečí. Bomba zabije stejně vzdělaného i nevzdělaného, chudého i bohatého, demokrata i fašistu, vlastníka domu i nájemníka. Žijeme v mnohem nebezpečnějším světě, než do kterého jsem se roku 1997 narodil, což je holý fakt. Nemusí jít jen o Rusko, starý řád se otřásá v základech, nikdo neví, co bude za pět let. Potřebujeme silnou armádu, potřebujeme vůli a sounáležitost, ne s vládou, ale spolu navzájem, a potřebujeme spojence.
Připravte si klidně kříž a hřebíky, ale řeknu to, protože se to u nás furt málo nahlas a veřejně říká: Potřebujeme Evropskou unii, a potřebujeme se do ní integrovat co nejhlouběji. Jsme desetimilionový stát. Pokud se i do Evropy vrátí Trumpova a Putinova myšlenka práva silnějšího, je po nás, a nezáleží, jak jsme vzdělaní, ani jestli dáváme pět procent na obranu. Jediná věc, která zajišťuje naši pokračující existenci jako svobodného státu, je Evropská unie a poválečná myšlenka, že věci se už neřeší silou. A v důsledku toho, že Putin proměnil Slovensko i Maďarsko v trojské koně, Evropa se rozpadá na takzvaně dvojrychlostní - země, které opravdu chtějí spolupracovat, a obstruující vyžírkové. My jsme momentálně obstruující vyžírkové. A ty zbytek kontinentu brzy kopne do zadku.
Potřebujeme se zbavit vlády, která nám tuto nálepku získala, potřebujeme euro, potřebujeme plnit vojenské závazky a ukázat, že jsme platný spojenec, a to všechno tak, že včera. Protože na tom záleží doslova naše existence. Dost keců o tom, že Evropská unie nám umožňuje jet lyžovat do Alp bez pasu. Bez Unie je vyřízený český byznys, česká kultura, česká věda, jsme napříč Evropou propojeni do té míry, že úvahy o Czexitu jsou ekvivalentní pokusu léčit pacienta tím, že z něj v nemocnici vyrvete všechny hadičky.
EU je také přístav chránící před ambicemi Ruska, Číny, Ameriky, před nejhoršími manýry sebestředných multimiliardářů a jejich korporátů, a představuje i určitou oporu při vnitrostátních bojích proti autoritářům.
Je EU dokonalá? Není. Máme k ní momentálně alternativu? Nemáme. O EU platí všechno, co jsem dosud napsal. EU také nejsou nějací vzdálení oni, EU je zrovna tak „my“ jako Česká republika. Zrovna tak v ní máme hlas, zrovna tak ji musíme hlídat. Ale problémy České republiky u nás v Budějcích taky neřešíme tak, že řekneme: „Pojďme vystoupit z ČR a zavést místo koruny jihočeský groš.“ Nechovejme se tak ani k Evropě.
Tak jo. Vzdělání, svoboda, spravedlnost, bezpečí. Za mě k tomu, aby bylo líp, víc nepotřebujem. Co byste přidali vy?
