Článek
Je dopoledne 21. března 2026 a s otcem sedláme žlutý autobus do Prahy. Je vysloveně hnusně, prší, už se těším, jak se mi vrátí přechozená viróza. Jestli se mi něco nechce, tak trávit celý den cestováním a stáním v průtrži mračen. Ale už jsem to slíbil, ostatním a sobě, tak je třeba to dotáhnout.
Po troše četby a troše zevlování z okna se v jednu hodinu ocitáme na nádraží Na Knížecí, kde to vypadá poměrně stejně, jako když jsem tam dva roky pravidelně dojížděl. „Bude to vypadat hloupě, když tam budeme stát uprostřed pláně sami?“ Jakožto revolucionář-veterán se zkušenostmi táhnoucími se až k předrevolučnímu Gdaňsku a Solidaritě, otec nezklamal: „Tak tam budu stát klidně sám.“
Přebytek času nás vedl k mírné improvizaci a po troše zmateného přesedání a pěší turistiky jsme se octli v Dobré trafice, což je kavárna, ač by se to z názvu nezdálo, ale to je vlastně celkem jedno. Tehdy se cestou na ulici začaly objevovat skupinky ověšené podivnými roličkami nápadně připomínajícími nerozvinuté transparenty. Začal jsem se usmívat s pocitem, že jsem konečně mezi svými. Lidi, kterým to není jedno, a kteří se na vás při slovech jako „demokracie“ nebo „svoboda“ nepodívají s nechápavými zombie výrazy.
Jelikož jsem od přírody cynik, začal kromě dobré nálady narůstat i můj skepticismus k šanci dostat se do jakékoliv tramvaje. A jelikož cynismus je jen ošklivé slovo, kterým nepřející lidé pojmenovali způsob, jakým svět opravdu funguje, měl jsem pravdu. Do tramvaje se fyzicky nedalo nastoupit navzdory tomu, že od ukázněných pasažérů by se měly co učit i sardinky. Nuže, vzhůru na procházku. V Praze nepršelo, dokonce mezitím vysvitlo sluníčko, cestou jsme nabrali pár upovídaných stařenek, a bylo kouzelné sledovat, jak se potůčky lidí slévají v jeden velký tok vzdorující gravitaci a šplhající k Letenské pláni.
„No, sami tu nebudeme,“ zhodnotil jsem nahoře při pořizování fotografií (včetně té titulní).
Průběh demonstrace každý, koho to zajímá, mohl shlédnout v televizi nebo na internetu, nemá tudíž cenu vypisovat řečníky a proslovy - tu vtipný pan Svěrák („Děti, jak se jmenuje strom, ze kterého se vyrábí papírové kapesníky? No přece smrk!“), tu burcující pan Trojan, tu příklad udávající školačka, organizátorka školní mini-revoluce proti řediteli.
A teď ta nosná myšlenka, kvůli které celý tenhle text píšu. Jak jsem pravil, jsem od přírody cynik. Nečekal jsem, že by mi některý z proslovů něco přinesl, přišel jsem jen splnit svou povinnost a ukázat světu, že ne všichni jsme tu rusácké podržtašky jako naše vláda, a že nejsem jen internetový válečník.
Ale panu Mikuláši Minářovi se přesto podařilo pod můj cynický trojobal alespoň na chvíli proniknout. Říkal to, co doma v kuchyni už říkáme roky: Že problém není v Babišovi, vládě, v nějakém „oni.“ Problém je v nás, v lidech. My děláme málo. My čekáme, až nás zachrání prezident Pavel, Milion chvilek, Blaničtí rytíři, kdokoliv. To je furt jenom: Proč někdo něco neudělá?!
Ten, kdo musí něco udělat, jsme my. A když to říkáme doma v kuchyni, vede to jen k neproduktivnímu nadávání na ty zaprdlé, neangažované Čechy (a Moravany a Slezany, abych nikomu neupíral jejich národní zaprdnutost). Ale když to říká chlap z pódia čtvrt milionu lidí, kteří s ním všichni horlivě souhlasí, dává to jiný obrázek. Člověk si uvědomí… Že kolektivně vlastně něco skutečně udělat můžeme.
Samozřejmě je tu otázka za bambilion: Co přesně mám dělat? Já to vidím takhle: Až příště budete chtít nadávat, proč se něco konkrétního neděje, zamyslete se, jestli to nemůžete napravit sami, protože jste právě objevili to, co je pro vás důležité. Může to být triviální blbost jako: „Proč někdo sakra neuklidí ty vajgly před domem?“ Jako byste sami nevládli smetáčkem a lopatkou. Pokud myslíte, že by vláda měla více podporovat Ukrajinu, přispívejte více ze svého. Pokud vás trápí, že jsou lidé uzavření ve svých bublinách, zkuste se skamarádit s pár lidmi mimo ní. Chápeme se.
Každý jsme jiný, každý máme jiné schopnosti, i když si třeba většina z nás myslí, že ty jejich jsou mizivé. Nemáte-li nápad, ptejte se okolí, co můžete udělat. Ptejte se politických stran, neziskovek, lidí v nouzi, svých známých. Ale když se statisíce lidí společně rozhodnou, že už nechtějí být pasivní, a začnou něco tvořit, je těžší je zastavit než uspět.
