Článek
Začnu tím, že přiznám barvu: Nolan je můj nejoblíbenější režisér, takže když jsem rozdýchal ahistorické kostýmy z trailerů (která americká produkce je nemá?) a přečetl si kladné recenze, na film jsem se maximálně těšil. Zároveň jsem nečetl Homérovu Odysseu. Příběh samozřejmě znám z odborné literatury, z dalších adaptací, z dětství ze školy a z Petišky, ale staré české překlady samotného díla, působící na mě svým jazykem spíš jako Jirásek či Němcová, mi přišly natolik archaické až směšné, že jsem se jimi nikdy neprokousal. Pro nápravu situace už mám objednaný mnohem čtivější anglický překlad od Emily Wilson, přijde za měsíc.
Říkám to hlavně proto, abych ukázal, že nejsem purista, pro kterého je původní text svatý, a po režisérovi jsem nevyžadoval maximální věrnost předloze, nýbrž kvalitní film. Pokud jste na tom jinak, snímku se obloukem vyhněte, protože s přímočarou adaptací původního příběhu má nová Odyssea společného jen překvapivě málo.
Co tedy Nolan nabízí místo toho? Z jedné části psychologické drama. Odysseus zde není arogantní náfuka a švindlíř, ale veterán stíhaný traumatem z války a pocitem viny za vyvraždění Tróji i ztrátu svých mužů. Tahle rovina mě lákala a není zpracovaná špatně, třeba scéna v Hádu, kde král mluví se svými padlými muži v záhrobí, je podle mě nejatmosféričtější a nejlepší v celém filmu. Šel mi z ní doslova mráz po zádech.
Překvapivější, a pro mě trochu hůře stravitelná, je pro mě linie uvažování, ve které osobně vidím pokus o aktualizaci tématu a jeho naroubování na současnou americkou (potažmo celozápadní) společenskou situaci. Celým filmem se velmi silně vine myšlenka neporušitelného zákonu pohostinství. Žebráka je třeba nakrmit, v domě svého hostitele jsi v bezpečí. Odkaz na problematiku chování k imigrantům? Možná. Tak či tak, když o Diově zákonu posloucháte po patnácté, začne vám z toho cukat oko.
Centrální myšlenka je pak tato: léčkou v podobě trojského koně jsme porušili zákon pohostinství a zmasakrovali jsme nevinné. Teď už není nic svaté, byla porušena společenská smlouva, a rozpadá se díky tomu celá civilizace, která se jako vzteklí psi obrací sama proti sobě, základní zákony vzájemného soužití už nikdo nerespektuje.
Dobře, přijde mi, že si pan Odysseus v násilné snaze o aktualizaci trošku fandí. Jedním nápadem při dobývání města měl rozvrátit celou středomořskou civilizaci, vážně? Naprosto to nedává smysl, než si na jeho místě představíte oranžového muže z 21. století s jeho nápady, kde itacký král působí jen jako alegorický figurant.
Ale film jde ještě dál. Scénář se opakovaně ohání plíživou, šířící se hrozbou takzvaných Mořských národů. Mořské národy jsou skutečná pohroma, o které nikdo neví nic víc, než že se přibližně kolem roku 1200 př. n. l. neznámo odkud vynořily a zlikvidovaly vše, nač přišly, a to tak důkladně, že středomořské civilizace de facto přestaly existovat a upadly do doby temna (částečně s výjimkou Egypta).
Závěrečná pointa filmu je, že žádné Mořské národy nejsou, že tou šířící se hrozbou jsou místní sami sobě díky narůstající amorálnosti a zločinu. Podle hesla člověk člověku vlkem – Mykéňan Mykéňanovi Mořským národem?
Zaprvé, film nic z tohohle nevysvětluje. Pro člověka, který nikdy o invazi Mořských národů neslyšel, musí náhodná vybafnutí postav o nich představovat nepochopitelné momenty. O čem to sakra mluví? Zadruhé, v kontextu doby bronzové je to prostě absurdní představa. Podívejte, mám rád aktualizace. Mám rád alegorie. Pokud Nolanovi podsouvám správnou myšlenku, i se s ním názorově shodnu. Ale sakra, alegorie má být o tom, že k doslovnému významu přidávám další význam. Tady ale ta základní vrstva vůbec nefunguje, působí přepjatě melodramaticky a vycucaná z prstu. Zničení Tróji rovnající se zničení světa, o čemž se ve filmu mimochodem přímo mluví, prostě jinak než symbolicky nefunguje.
Samozřejmě dostanete Kyklopa, Sirény, čarodějky, ale vše to působí jen jako letem světem prolétnutá úlitba názvu díla, zatímco příběh, který režisér chce doopravdy odvyprávět, jsem popsal výše. O zbytku filmu není třeba moc hovořit. Technicky je natočený excelentně, jak byste od Nolana čekali. Pokud Odysseu chcete vidět, doporučuji učinit tak v kině, v bouřce budete při hřmění vibrovat spolu s lodí hlavního hrdiny, užijete si překvapivě spíše minimalistickou, ale nádhernou podívanou. A děj samozřejmě není lineární, ale vyprávěný v klubku propletených časových linek, jak byste od Nolana rovněž čekali. Ten člověk by nedokázal natočit lineární příběh, ani kdyby mu drželi nůž u krku. Ale funguje to.
Výsledný dojem, který si z kina odnáším, je tak trochu smíšený. Možná jsem měl moc vysoká očekávání, doufal jsem v 9/10 a dostal jsem za mě spíš 7/10. Stále velice solidní film, který jsem rád viděl, který se pokouší něco říct, což se cení, ale činí tak překvapivě trochu neobratně. A proboha, ty kostýmy!
