Článek
Trump v pátek v Oválné pracovně při setkání s prezidentem Zelenskym vrazil další kudlu do zad Ukrajině i evropským spojencům, a tentokrát už se zjevně někteří evropští politici začínají pomalu budit z mírového spánku. Klíčové slovo je ale pomalu, příliš pomalu.
Chápu, že vlády čelí problému v podobě neinformovanosti, pasivity a naivity značné části obyvatelstva, že pokud Fiala nebo Merz začnou jednat příliš radikálně, prohrají volby a moci se chopí proputinovské totalitní strany, což ničemu neprospěje. Kdo a kdy už by ovšem měl být k lidem upřímný, říkat jim pravdu a připravovat je na nastalou situaci? Evropa teď potřebuje lídry, ne uhlazené byrokraty.
Mír v Evropě od roku 1945 garantovala Amerika. Ta je nyní, alespoň po dobu panování Donalda Trumpa, pryč. Jsme sami, zavření na jednom kontinentě s vražedným šílencem jménem Putin. Pokud se nepodaří Ukrajinu dostatečně zásobovat zbraněmi a penězi, je možné, že ještě letos padne. Jak dlouho pak potrvá, než se začne vraždit před našimi domy - měsíce? Rok? Dva?
Putin je připraven bojovat minimálně o celý sovětský východní blok, jak už také před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu deklaroval. Sám v tomto úsilí nikdy nepoleví, musí být zastaven. Jediný, kdo ho může zastavit, jsme my. A bude to stát oběti.
V lepším případě oběti ekonomické - zvýšení daní, zadlužení, zvýšení investic do zbrojení, možná i škrty na ostatních ministerstvech. To se ministři svým lidem pochopitelně bojí říct. Alternativou ale je, že už brzy žádné ministerstvo mít nebudou. Pokud se totiž neubráníme, stanou se z nás Běloruska a předmajdanské Ukrajiny, země plné řádících ruských rozvědčíků, kde se politické pozice budou obsazovat sice možná místními kolaboranty, ale na pokyn Kremlu, zatímco ostatní budou padat z oken.
První problém pochopitelně je, abychom se vůbec bránili - není nemyslitelné, aby se země pod vedením mafiánských státníků typu Fica a Orbána prostě k Rusku přidaly. Pak už bude jen na nás obyvatelích, jestli budeme jednat a něco doma s takovou situací uděláme, jako to Ukrajinci dokázali v roce 2014.
Budeme-li počítat s tou lepší variantou, tedy že se k nepříteli nepřidáme dobrovolně, je ovšem třeba začít se připravovat už nyní (ne-li před deseti lety). Stále mluvíme jen o zachování míru. Je třeba, aby politikové lidem připomněli, že existuje i možnost, že se mír zachovat nepodaří. A připravili je na to, fyzicky i mentálně. Válka už není něco, co se děje kdesi daleko v cizině, válka si může přijít pro nás.
Navyšování výdajů na armádu je jistě nezbytné, ale ne samospasitelné. Je třeba aktivizovat běžného Čecha. Naučit ho, jak se má v případě vypuknutí konfliktu chovat. Vytvořit dostatečné rezervy zbraní a materiálu pro případ mobilizace. Přestat o přípravách mluvit a provádět je. A začít mluvit k občanům. Připravovat je na zkoušku, která nás čeká, připravit je převzít odpovědnost za vlastní stát a vlastní svobodu.
Cenou za selhání může být dalších čtyřicet let totality v ruské sféře vlivu.
