Článek
Slovník Čeština 2.0 praví, že flastenec je „jedinec, který si myslí, že je opravdový vlastenec, když poslouchá Ortel, papouškuje zprávy z Aeronetu, nedokáže napsat jedinou větu bez pravopisných chyb, jeho znalost české historie je mizivá a plná lží z dob ruské okupace, zato má na svých profilech na sociálních sítích vždy spoustu českých vlaječek.“
Není náhoda, že takový pojem vznikl. V pokojných letech někdy do roku 2014, než Putin znovu rozhýbal dějiny, exprezident Zeman dokonale rozdělil společnost, a o rok později začala velká migrační krize, bylo pramálo důvodů mávat vlajkami. V poklidném, prosperujícím a globalizovaném světě řada lidí začala považovat národy za překonanou myšlenku.
Když ovšem začalo jít do tuhého, první ze všeho vlastenectví jako svoji standartu vylovila ta nejpochybnější část společnosti, která za ní jen schovávala rasismus, nenávist k současnému světu a vlastní životní prázdnotu a zklamání.
Často se jednalo o spoluobčany hůře vzdělané, proto se ujalo jejich pózu zesměšňovat, zejména, když údajní vlastenci opravdu většinou nedokázali dát dohromady větu česky, a místo našich národních zájmů hájili především ty ruské. Odtud pojem flastenec.
Jenže problémy od té doby jen přibývají, ukazuje se, že idylické soužití všeho lidstva ve svobodě a demokracii se nekoná, a že bez opravdových vlastenců se těžko buduje silný stát. Kdo že to ten vlastenec tedy je a kde ho najít?
Osobně si pod tímto pojmem představím člověka, kterému nejsou ukradené věci veřejné, a který aktivně vyvíjí úsilí o to, život ve své zemi zlepšit. Nezáleží při tom, kolik (českých!) piv vypil na posledním zápasu nároďáku, a jak hlasitě a falešně u toho hulákal hymnu. Vlastenectví pro mě může nabírat mnoho podob.
Může se jednat o úspěšného podnikatele, který dál sídlí v Česku, i když by snadno mohl shodit kotvy v daňovém ráji. Může se jednat o aktivistu, který ve svém volném čase bojuje za záchranu naší přírody. O člověka, co vstoupí do politiky, i když ví, že na něj budou kydat špínu. O investigativního novináře, který odhaluje mafiánské praktiky a zlepšuje život nás kolem. Samozřejmě jde i o všechny hasiče, záchranáře či vojáky, kteří pro naši společnost doslova nasazují své životy.
Zkrátka a jednoduše, vlastenec si váží své země, ale je vůči ní i kritický a snaží se ji měnit k lepšímu, a nehledí při tom jen na sebe. Jeho cílem není shazovat ostatní národy, ale pozvedat ten vlastní. Takových lidí potřebujeme více, musíme si jich vážit, a musíme s nimi znovu dát pojmu vlastenectví původní, neironický význam.
