Článek
Pokud vezmeme v potaz, že masarykovská první republika měla pouze dvacetiletou historii, potom v souvislosti s 34. výročím listopadu 1989 můžeme konstatovat, že jsme od pádu komunismu ušli už pořádný kus cesty. Pro nás pamětníky nastala letos určitá paralela s rokem 1989. 17. listopadu bylo rovněž v pátek, pouze letos se s ohledem na historický vývoj jednalo o státní svátek. A 20. listopadu je letos v pondělí stejně jako v roce 1989. V případě, že se dožiji příštího 17. listopadu, dostanu se do bodu zlomu. Budu mít za sebou 35 let života pod vládou bolševického režimu a 35 let života v demokracii.
Dnes lze obtížně říci, zda z tehdejšího patnáctimilionového Československa mělo v roce 1989 více lidí ucelené a pravdivé informace o událostech na Národní třídě ihned v pátek 17. listopadu, či až v pondělí 20. listopadu, anebo k nim dospělo přes víkend, kdy se v neděli 19. listopadu 1989 začalo formovat Občanské fórum. Tehdejší vývoj byl velmi turbulentní. A to nejen v Československu.
První zprávy o událostech 17. listopadu pro široké vrstvy obyvatelstva byly podány 18. listopadu tendenčně a poplatně komunistické propagandě v televizních zprávách. V rámci nich nám byla naservírována obvyklá verze o řádění protisocialistických sil s tím, že v pátek 17. 11. 1989 byl ve 22 hodin obnoven pořádek. Pro mne osobně, jakožto i řadu dalších tak začala sametová revoluce až v pondělí 20. listopadu. A děly se věci nevídané. Jeden zámečník vztekle mrskl hned v pondělí předsedkyni ZO KSČ stranickou průkazkou na stůl, jelikož mu esenbáci zmlátili syna.
Především pak ti, co získali informace již předtím, iniciovali v našem závodě vytvoření stávkového výboru. Nějak se to vyvinulo tak, že si mě vybrali za předsedu stávkového výboru. Nebudu ze sebe dělat hrdinu. I když jsem si uvědomoval odpovědnost za budoucí vývoj, zároveň jsem byl tak trochu podělaný z toho, jak to dopadne. Doma jsme tehdy měli dvě malé děti, a tak mě zpočátku v hlavě strašila jejich budoucnost, pokud se to zvrtne jako v roce 1968.
Pravdou je, že minimálně do čtvrtka 23. listopadu StB usilovalo o to, aby zjistila jména členů nejen našeho stávkového výboru, ale všech stávkových výborů v okolí. Pravdou je, že ministr národní obrany ČSSR Milán Václavík společně s dalšími stranickými funkcionáři nabízel silové řešení včetně nasazení armády a Lidových milicí. Pravdou taky je, že se ve středu 22. listopadu sjelo do Prahy několik tisíc ozbrojených příslušníku Lidových milic, kteří nakonec v listopadu nebyli nasazeni k potlačení sametové revoluce. To by byl začátek občanské války a krveprolití, přičemž je nutno mít na paměti, že u vojenských útvarů měli pod palcem zbraně vojáci základní služby více než komunističtí důstojníci. Ti případně mohli vydávat pouze rozkazy.
Obavy z případného špatného vývoje tak ustupovaly u všech členů našeho stávkového výboru, jakož i většiny dalších spolupracovníků do pozadí a revoluční kvas a nadšení nabíraly na obrátkách. Hltali jsme veškeré nové informace o aktivitách Občanského fóra a VPN. Navíc vše se zlomilo v pátek 24. listopadu, kdy na mimořádném zasedání ÚV KSČ se vzdali svých stranických funkcí Miloš Jakeš a ostatní členové ÚV KSČ. Od tohoto dne začala Československá televize vysílat necenzurované zprávy včetně záběrů z brutálního zásahu ze dne 17. listopadu.
I když to stranické špičky zabalily, střední a nižší nomenklaturní pracovníci zoufale usilovali o udržení moci KSČ jako nadále jediné vládnoucí strany. V tomto jsme měli v našem závodě určité specifikum, jelikož ředitel byl členem OV KSČ. V sobotu 25. listopadu jsem byl na pracovišti a on se odpoledne vrátil z mimořádného zasedání OV KSČ. Bylo na něm vidět, že si nomenklaturní pracovníci chtějí podmanit další vývoj.
Ředitel závodu totiž vyrukoval s iniciativou, že ihned v pondělí 27. listopadu, tj. v den generální stávky, se musí sejít všechny stávkové výbory z okolí, aby pod taktovkou OV KSČ koordinovaly svoji činnost. Jelikož tehdy bylo zahájeno připojování místních závodů na nově vybudovaný centrální zdroj tepla, odůvodnil svůj návrh přímo geniálně: „Vždyť jsme přece všichni na jedné páře!“
Nejenže jsme ho s jeho návrhem jaksi vypoklonkovali, ale na podnikovém ředitelství jsme opakovaně usilovali o jeho odvolání z funkce ředitele závodu. Čtyřikrát marně. Potom nám jaksi došla trpělivost, a tak jsem jako předseda stávkového výboru v září 1990 vypsal celozávodní referendum. Zhruba 86 % spolupracovníků se vyslovilo pro jeho odvolání. Výsledek referenda jsem neprodleně předal podnikovému řediteli. A za dvě hodiny jsme měli nového ředitele. Toliko malý náhled, jak probíhala sametová revoluce na periférii Česka mimo centrum. Další vývoj je znám nebo informace o něm si lze vygooglit.
I když nemusím být se vším vývojem po listopadu 1989 spokojen, získal jsem nejen já svobodu říkat a psát o tom, co se mi nelíbí a proč. A když na misky vah na jednu stranu položím země, které jsem navštívil za prvních 35 let v podmínkách socialistického Československa: NDR, Maďarsko a Bulharsko a na druhou stranu pak země, které jsem navštívil po listopadu 1989: západní část tehdy již znovusjednoceného Německa, Rakousko, Slovinsko, Černou Horu, Rumunsko, Chorvatsko, Srbsko, Řecko, Itálii, Švédsko, Finsko, Litvu, Lotyšsko, Belgii, Irsko, Island a Galapágy, jakož i Polsko a několikrát Slovensko a Bulharsko, je přínos demokratického vývoje odstartovaný 17. listopadu 1989 na Národní třídě bez jakýchkoliv pochybností očividný.
Je tedy na studentech a všech mladých lidech, aby i do budoucna právě oni uchovávali odkaz 17. listopadu a nenechali si ho odcizit politiky pro jejich snahy získat co nejvíce politických bodů. A je tedy na studentech a všech mladých lidech, aby v rámci odkazu 17. listopadu dbali v zájmu svých životů, které mají ještě před sebou, na ochranu demokracie a eliminaci nepříznivých klimatických změn, jakož i usilovali o spravedlivé řešení války na Ukrajině. Přitom by neměli zapomenout na slova, která v listopadu 1989 křičeli dělníci ČKD na Miroslava Štěpána: „Nejsme malé děti, nejsme malé děti!“
