Proces století s Oscarem Wildem a těžký trest za homosexualitu

Pokud by žil Oscar Wilde v dnešní době, je velmi pravděpodobné, že by byl celebritou s miliony sledovatelů na Instagramu, která by neustále poutala pozornost médií svými skandály. Velmi podobným životem (pouze bez sociálních sítí) totiž dokázal žít v Anglii ve 2. polovině 19. století, tedy v zemi, která na podobné výstřelky nebyla zvyklá, a v době, která svojí přepjatou prudérností jakékoli přečiny proti konvencím nejen zavrhovala, ale často i trestala.

Oscar Wilde se narodil v roce 1854 v Dublinu do rodiny věhlasného očního chirurga a poněkud extravagantní básnířky. Oscar byl skvělý student, vynikal v latině a řečtině, takže se rozhodl studovat klasickou filologii. Po studiu na Trinity College doma v Dublinu přešel na slavnou Magdalen College v Oxfordu. Již během studií na sebe poutal pozornost jak svým intelektem, skvělým prospěchem a řečnickým nadáním, tak i odvahou a velkou mírou extravagance ve vystupování, oblékání i stylu života obecně.

Bylo to právě během studií na Oxfordu, kdy Wilde potkal svého pozdějšího mentora Waltera Patera. Paterovy názory a zejména jeho dílo Studies in the History of the Renaissance (česky vyšlo v roce 1913) měly na mladého irského studenta ohromný vliv. Pater zde mimo jiné vyslovuje názor, že každý člověk by měl po celý život pěstovat smysl pro krásu, každý den a okamžik žít naplno a realizovat své touhy (včetně těch sexuálních). Oxfordský profesor tímto apelem ve své době zároveň šokoval i inspiroval tisíce lidí a Oscar Wilde jeho filozofii později razil jak ve svých literárních dílech, tak i ve svém osobním životě.

Po skončení univerzity se Wilde usadil v Londýně, kde psal básně a přispíval do různých časopisů. Ve svých 28 letech se pak oženil s Constance Lloydovou a v roce 1885 a 1886 se jim narodili synové Cyril a Vyvyan. Wilde si byl dobře vědom své odlišné sexuální orientace již dlouho před svatbou s Constance. Homosexualita však tehdy nebyla považována za sexuální orientaci v dnešním slova smyslu, nýbrž za sexuální úchylku, nehledě na to, že byla trestným činem, a to i pokud se jednalo o sexuální styk mezi dospělými.

Přestože byl Wilde milujícím otcem svých dvou synů, jeho manželství s Constance nebylo (a ani nemohlo být) šťastné. Podobně jako hrdina výše zmíněného románu Roberta L. Stevensona tak Oscar Wilde začal vést dvojí život. Navenek milující manžel a otec dvou synů začal trávit více a více času po hotelech se svými milenci. Do toho všeho nicméně zvládal dál psát. V roce 1890 sklidil úspěch i pohoršení románem Obraz Doriana Graye a v následujících pár letech se prosadil i jako dramatik (Vějíř lady Windermerové, Bezvýznamná žena, Ideální manžel, Jak je důležité míti Filipa).

Do jisté míry osudným se Oscaru Wildeovi stal jeho vztah s mladým a velmi pohledným lordem Alfredem Douglasem, se kterým se seznámil v roce 1891. Wilde se do o 16 let mladšího Douglase vášnivě zamiloval a jeho city byly opětovány. Místo s manželkou tak začal trávit většinu času právě s Douglasem a spekulace o jejich vztahu se pomalu začaly šířit Londýnem.

Douglasův otec, markýz Queensberry, zkoušel možné i nemožné, aby zabránil synovi vídat se s Wildem, ale všechny jeho pokusy ztroskotaly. Vše vyvrcholilo 18. února 1895, kdy Queensberry zanechal Wildeovi v klubu Albermale ručně psaný vzkaz, ve kterém ho označil za homosexuála. Douglas, který svého otce nenáviděl, přesvědčil Wildea, aby Queensberryho zažaloval pro urážku na cti, což Wilde (přes naléhání všech svých přátel, kteří ho od toho zrazovali), nakonec udělal. Queensberry nijak nezapíral, že pomlouvačný vzkaz napsal vlastní rukou a byl okamžitě zatčen. Právě to byla ovšem součást jeho plánu.

Queensberrymu hrozily za veřejnou urážku na cti až 2 roky vězení. Osvobozen mohl být pouze v případě, že by prokázal, že jeho veřejné obvinění bylo pravdivé a že navíc jednal ve veřejném zájmu. Wilde ani Douglas bohužel netušili, že Queensberry si již několik měsíců před svým zatčením (se kterým počítal) najal několik soukromých detektivů, kteří společně s jeho právníky vystopovali více než tucet prostitutů z londýnského podsvětí, jejichž služeb Wilde i Douglas hojně využívali. Queensberryho detektivové od nich (často za peníze) získali svědectví a ochotu zopakovat jejich výpověď před soudem.

Samotný proces začal 3. dubna 1895 a pro noviny byl událostí číslo jedna. Wilde, který zatím netušil, jakou zbraň mají Queensberryho obhájci k dispozici, se rozhodl udělat z procesu svojí vlastní show a jeho vtipné repliky a slovní přestřelky s Edwardem Carsonem, který zastupoval Queensberryho, plnily první strany novin a bavily všechny přítomné. To vše jen do chvíle, kdy Carson uvedl, že obhajoba má k dispozici svědectví několika mužů, kteří jsou připraveni dosvědčit, že měli s Wildem sexuální styk. V ten moment Wilde věděl, že je zle a na radu svého obhájce žalobu proti Queensberrymu stáhnul. Markýz byl shledán nevinným, jeho veřejné obvinění bylo uznáno jako pravdivé a Wilde musel zaplatit všechny náklady řízení, což znamenalo jeho osobní bankrot.

Bylo to však ještě horší. Proces století, jak ho některé noviny nazvaly, osvobozením Queensberryho neskončil. Důkazy, které shromáždili Queensberryho právníci, automaticky založily dostatečnou skutkovou podstatu pro nový proces. Prakticky ihned po propuštění Queensberryho byl tak vydán na Oscara Wildea zatykač, slavný dramatik byl zatčen a za pár dní stanul v novém procesu, tentokrát v roli obviněného. Porota se nicméně na první pokus nebyla schopna shodnout na verdiktu, a tak byl Wilde propuštěn na kauci 5.000 liber (asi 600.000 liber v dnešních cenách).

Dokladem důležitosti celého procesu, jakož i tlaku na to, aby byl Oscar Wilde odsouzen, je fakt, že ve třetím a posledním procesu zastupoval obžalobu sám nejvyšší státní zástupce (Solicitor General) sir Frank Lockwood. Oscar Wilde byl odsouzen na 2 roky těžkého žaláře za „gross indecency“ (eufemismus pro homosexuální styky). O tom, jak tehdejší viktoriánská společnost vnímala homosexualitu, svědčí i slova soudce, sira Alfreda Willse, který si při vynesení rozsudku neodpustil poznámku, že trest dvou let těžkého žaláře (maximální možný) považuje za naprosto neadekvátní a že to byl nejhorší případ, jaký kdy soudil.

Těžký žalář, který mimo jiné obnášel šlapat několik hodin denně na tzv. šlapacím kole, měl za následek podlomení Wildeova zdraví. Propuštěn byl 19. května 1897, a ještě téhož dne odplul do Francie, kde žil ve velmi nuzných podmínkách pod jménem Sebastian Melmoth, utápěl se v alkoholu a za 2 roky, 30. listopadu 1900 zde zemřel.

Zajímavostí je, že tehdejší komunistické Československo uzákonilo homosexuální styk mezi dospělými muži v roce 1962, zatímco ve „svobodné“ Anglii zůstal trestným činem až do roku 1967.