Článek
Stand up komik a spisovatel Pavel Tomeš vydal svůj první román v roce 2021 a v roce 2022 za něj získal Magnesiu Literu - cenu čtenářů. Za mě rozhodně právem.
Autor fejetonistu nezapře, jeho první tlustá kniha má ucelený příběh sestavený z mnoha malých fejetonů a každý tenhle mikropříběh sem sedí jako ten zadek na hrnci. To, že to bude hodně dobrý, zjistíte už v anotaci, která není žádnou anotací, ale cynickým komentářem, který si v podstatě utahuje ze všech knižních anotací. Trefně. Nezapomeňte před četbou nebo po ní mrknout i na druhou stranu přebalu, na místo, kam se každý čtenář běžně nedívá. Samozřejmě nemusíte, na druhou stranu, pokud to uděláte, dostanete skvělý návod, „jak si vyrobit pěkný parte“. A to se bude dřív nebo později hodit.
Jak vyrobit parte
Víte, co je to „háelpéčko“? Ne? Je to slangový výraz vycházející ze zkratky HLP - hluboký lidský příběh. A ten v téhle knize rozhodně najdeme a prožijeme.
Postav je tu dost, ale celý děj se točí kolem tří, vlastně čtyř, nesmíme zapomenout na Urana, psa neurčitého původu a rasy, který si vlastně celou dobu žije svůj vlastní smradlavý proprděný život a má všechny a všechno docela na háku a stejně Vás napadne, že tohohle psího parťáka chcete ve svém životě mít. No a pak je tu novinářka Konečná, která má na starosti černou kroniku a její život zrovna nemá úplně směr a řád, osiřelá jedenáctiletá Luna, od které bychom se všichni mohli učit, jak být dospělí a dědek, bývalý ředitel hvězdárny a věčný lovec nejen hvězd. Tihle tři se postupně střídají ve vyprávění, protínají se a předkládají nám pohledy tří různých generací, jejichž životní období jsou naprosto rozdílná, přesto se protínají, protože jsme všichni jenom lidi a míříme od začátku ke konci.
Celý ten děj je v podstatě nepodstatný. Čtenář prožívá s postavami každodenní záležitosti, které však autor dokáže humorně dovést k naprosté absurdnosti, ze které ale krásně vybruslí a nikdy (ani na půl stránky) se nedostane k trapnosti.
Autorova práce s českým jazykem je skvostná. Skvěle mu funguje propojení spisovné a nespisovné češtiny, žargonu, sem tam nějaké vulgarity a všechno dohromady se to dobře čte. Autor si nehraje na přílišnou korektnost, je vtipný, ale zároveň dojemný, klidně i mírně kýčovitý a patetický a cynický. Možná si řeknete, že s ním chcete jít na kafe a zjistit, jestli je takový i mimo svoje knihy a jestli je, tak se s ním chcete dlouho bavit.
Za geniální považuji propracovanost postav, zejména bezelstné Luny a cynického dědka. Přistihla jsem se, že se u vnitřních monologů nahlas směji, a že i ze sebe více tragické situace může vzniknout skvělá a zábavná historka. Dědka a Lunu dělí dvě generace, přesto se krásně ukazuje, že tam někde uvnitř jsme všichni pořád stejné mladé duše, i když v určitém věku ještě nevíme, že svět není černobílý a v tom pokročilém už proud moči není co býval. A tihle dva si od začátku do konce dovolili být takoví, jací jsou, bez přetvářky, bez lhaní, prostě zůstávali opravdovými lidmi.
Humoristický román (nejen) o smrti, takové odpočinkové čtení na jeden dva dny. Ale nakonec zjistíte, že je to má hloubku, a že nad tím vším přemýšlíte ještě dávno po přečtení. A že je to dobrý i s tím koncem. S každým koncem. A že možná ta smrt bude mít pěkný zadek.
No a přidanou hodnotu kniha taky má. Pokud se probudíte uprostřed noci, zjistíte, že Vám posvítí na cestu a já za sebe jsem ráda, že už vím, proč se říká, že někdo brečí jako želva.
A pokud neradi čtete a nemáte chuť ani na audio knihu, za necelý rok se budete moct vydat do Brna, protože Městské divadlo Brno chystá na 1. 2. 2025 adaptaci tohoto románu. Určitě to bude dobrý.
Zdroje:
Až na ten konec dobrý, Pavel Tomeš, OTOČ, 2021
https://www.mdb.cz/inscenace/662-az-na-ten-konec-dobry
