Článek
Jsou knihy, po jejichž dočtení se zavře obálka a život běží dál. I když jsou skvělé, zůstanou v paměti, ale nezanechají jizvy. A pak jsou knihy, které se dočítají pomalu, po menších dávkách – ne proto, že by nebyl čas, ale proto, že víc už člověk neunese. Duch Pankráce Petry Klabouchové patří k těm druhým.
Obvykle čtu desítky stran denně. U téhle knihy to nešlo. Ne proto, že by nebyla čtivá – právě naopak. Byla až příliš. Každá stránka bolela. Každý návrat do cel smrti znamenal další střet s něčím, co by se nikdy nemělo stát, a přesto se stalo. A co je možná ještě děsivější – s něčím, co se klidně může stát znovu. A možná je nyní za pár minut dvanáct, abychom se rozpomněli.
Duch Pankráce vypráví pravdivý příběh z vězení v době druhé světové války. Ukazuje příběhy lidí, které se dochovaly díky motákům. Příběhy těch, kteří se již nevrátili, přestože jediné, co od života chtěli bylo - ŽÍT. Popisuje každodenní život, vězeňskou lásku, sounáležitost, nelidskost, mládí i stáří, beznaděj, ale i naději, která se nepromění. Popisuje čiré zlo.
Autorka nepíše jen o hrůze samotné. Popisuje systém. Německou posedlost evidencí, pořádkem a čísly. Všechno zapsat. Všechno spočítat. I smrt. Jak dlouho trvá poprava, jak ji zkrátit, jak zefektivnit. A když se nepovede, vztek kata, že „přetáhl“.
Je to posedlé dodržování nastavených pravidel – a zároveň nelidská touha ublížit, mít moc, rozhodovat. Klidně i o životě. Člověk si při čtení klade otázku, zda museli tolik pít, aby přehlušili vlastní strach. Ne strach z trestu, ale strach ze sebe samých. Ze svědomí, které se nedá umlčet rozkazy.
Kniha není černobílá. Právě v tom je její síla. I mezi nacisty se objevují záblesky lidskosti – a o to jsou znepokojivější. Willy, přezdívaný „Prdel s ušima“, občas projeví lidskost a kus svědomí. Babička ho přece takhle nevychovala. A tak občas povolí - pustí k sobě Roberta a Annu, nechá Jarmilu rozloučit se s otcem, i když i jeho by to stálo hlavu. Zamiluje se do vězenkyně (nebo ne?). Omlouvá ho to? Nebo je právě tohle nejděsivější – že i člověk schopný citu je schopen systematického zla?
Petra Klabouchová nepíše o tom, že Němci jsou špatní a Češi dobří. Píše o lidech. O tom, kam až může člověk zajít, když se zodpovědnost rozpustí v systému a poslušnost se vydává za povinnost. O tom, kam až zajde touha po moci. O zlu, které je v každém z nás, ale právě to, že ho nepustíme ven, z nás dělá lidi. Nebo naopak?
A zároveň píše o hrdinech. O lidech, kteří šli na smrt zlomení – a přesto s hlavou vztyčenou. O lidech, kteří věděli, že prohrají, ale odmítli se ponížit. Z cel smrti se tehdy neozývalo jen ticho a pláč. Ozýval se zpěv. Ozývala se česká hymna, která se nesla celým vězením jako poslední vzdor.
Někteří dokázali odpor proměnit v humor. Kudrna vyprávěl vtipy ještě v posledních chvílích. Ne proto, že by se nebál, ale proto, že se nenechal zlomit. Nezemřel ponížený – naopak ponížil ty, kteří měli moc rozhodnout o jeho životě. A právě to je děsilo nejvíc. A o to byli krutější.
Karlíček– skutečný „Duch Pankráce“
Chodbami pankrácké věznice nechodil jen jako anonymní postava románu – byl to skutečný člověk. Karel Rameš (Praha 1911 – Praha 23. dubna 1981) byl za protektorátu vězněn v pankrácké věznici za tzv. hospodářský delikt, což mu paradoxně umožnilo stát se chodbařem – vězněm s relativně volnějším pohybem po celém objektu.
A právě tady se zrodil Duch Pankráce. Člověk, který viděl tváře těch, kteří už věděli, že ráno nepřijde. Člověk, který slyšel jejich poslední věty, jejich prosby, jejich snahu zanechat po sobě alespoň stopu.
Rameš vynášel motáky. Útržky papíru popsané třesoucí se rukou. Poslední vzkazy manželkám, dětem, rodičům. Věty, které neměly přežít spolu s jejich autory. A přesto přežily – jen proto, že jeden člověk byl ochoten riskovat. Tedy ne jeden. Bylo jich mnohem víc. Přežilo jich jen pár.
Nešlo jen o odvahu. Šlo o vědomé rozhodnutí nést cizí paměť. Uvědomoval si, že když selže, zmizí nejen on, ale i svědectví stovek dalších. Přesto pokračoval. Den za dnem. Poprava za popravou.
Po válce se zdálo, že by takový čin měl být oceněn. Místo toho přišel další režim a další vězení. Komunistický stát Rameše znovu umlčel. A když byl konečně propuštěn, žil dlouhé roky osamělý, zapomenutý.
Člověk, který pomohl uchovat paměť tisíců, zemřel jako prodavač zmrzliny. Bez poct. Bez vděku. Téměř beze jména.
František Suchý - jedno jméno, dva stateční „zbojníci“
František Suchý (1899–1982) byl ředitelem strašnického krematoria. Mužem, jehož práce se dotýkala smrti každý den – a přesto se rozhodl, že smrt nesmí být anonymní.
Když nacisté nařídili, aby byl popel popravených vysypáván na kompost nebo používán jako posyp na silnice, Suchý se rozhodl neuposlechnout. Ne vzdorem, ne hlasitým protestem. Ale tichým, systematickým odporem.
František mladší byl v době války malým klukem, zbojníkem, co viděl, co nikdy vidět neměl a dětskou rukou začal psát seznamy těch, na které se mělo zapomenout.
Spolu se svým synem ukládal popel více než 2 200 žen, mužů a dětí do samostatných uren. Po nocích opisovali jména mrtvých. Pečlivě. Trpělivě. S vědomím, že kdyby byli odhaleni, zaplatí za to vším.
Nebyla to hrdinská gesta. Byla to každodenní práce. Stejná, jakou vyžadoval systém – jen obrácená proti němu. Tam, kde režim chtěl zapomnění, oni uchovávali paměť. Tam, kde chtěl čísla, oni zapisovali jména.
Po válce přišla další ironie dějin. Stejní lidé, kteří vzdorovali nacistům, byli označeni za nepřátele nového režimu. Suchý i jeho syn byli uvězněni. Rodina zničena. Mlčení vynuceno.
Jejich čin však přežil. Urny zůstaly. Jména zůstala. A s nimi i důkaz, že i v systému postaveném na smrti může existovat klidná, lidská odpovědnost.
Zničený život celé rodiny se tak stal cenou za to, že paměť nezmizela. Stejně jako u Rameše – pomoc a odvaha nebyly odměněny, ale potrestány.
Zpátky ke knize
Duch Pankráce je knihou, která ve čtenáři vyvolává otázky. O vině a trestu. O tom, kde končí poslušnost a kde začíná odpovědnost. O tom, zda je „jen“ vykonávat svou práci polehčující okolností.
A také o mlčení. O tom, co se stane, když se díváme jinam.
Nečte se lehce. Ale číst se musí.
Paměť je křehká. A právě proto ji musíme chránit.
Trochu se bojím, že teď o něco víc než kdykoliv jindy.
Zdroje
Klabouchová Petra, Duch Pankráce, HOST 2025
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Such%C3%BD_(%C5%99editel_krematoria)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Rame%C5%A1
