Krimmelské vodopády: jeden z nejkrásnějších výletů v rakouských Alpách

Krimmelské vodopády jsme už jednou během našich pravidelných návratů do Tyrolska navštívili. Bylo to ale uprostřed zimy. Všude ležely metry sněhu, stezky byly zavřené a my tehdy viděli jen spodní část vodopádů. I tak to byl nádherný zážitek – hukot vody mezi zasněženými skalami měl svoje kouzlo. Už tehdy nám ale bylo jasné, že se sem jednou chceme vrátit a projít celé vodopády až nahoru.

A letos to konečně vyšlo.

Z našeho ubytování v Ried im Zillertal je to ke Krimmelským vodopádům přibližně hodina cesty. A jak to v Alpách bývá, i tentokrát je už samotná cesta zážitek plný výhledů.

Brzy ráno vyrážíme autem z Riedu a za Mayrhofenem odbočujeme směrem na Gerlos. Silnice se okamžitě začne zvedat a mění se v typickou alpskou horskou cestu plnou serpentin. Každou chvíli máme chuť zastavit. Kolem nás hluboké lesy, horské louky, dřevěné chalupy, pasoucí se krávy a v dálce zasněžené vrcholky hor. Silnice se vine vysoko nad údolím a výhledy jsou prostě nádherné.

Projíždíme horským městečkem Gerlos a pokračujeme dál směrem ke Krimmlu. Krátce před přejezdem Gerlos Alpenstraße se platí mýtné, které aktuálně stojí přibližně 12 euro za osobní auto. Po pár kilometrech začínáme serpentinami sjíždět dolů do údolí. A pak je konečně uvidíme.

Zastavujeme na jedné z vyhlídek u silnice a před námi se v celé své síle objevují Krimmelské vodopády. Tyhle vyhlídky jsou v podstatě jediným místem, odkud je uvidíte celé. Jsou totiž tak obrovské a stupňovité, že jejich plnou velikost člověk pořádně pochopí vlastně jen z dálky.

Pokračujeme dál dolů do údolí až do vesničky Krimml. Už při příjezdu je jasné, že v hlavní sezóně to tu musí být opravdu rušné místo. Kolem silnice je několik velkých parkovišť, informační centra, restaurace i obchody se suvenýry. Teď ráno a mimo hlavní sezónu je tu ale zatím příjemný klid. Aut je jen pár a celé místo působí skoro ospale.

Parkování je placené a počítá se většinou na celý den. Ceny se pohybují přibližně kolem 8 až 10 euro podle parkoviště a délky stání.

Hned u silnice se nachází známý WasserWelten Krimml – interaktivní „vodní svět“, který je věnovaný vodě, přírodě a samotným vodopádům. Uvnitř najdete různé expozice, interaktivní prvky, naučné části o síle vody, ledovcích nebo přírodě Národního parku Vysoké Taury. Součástí je i venkovní areál s vodními prvky a stezkami pro děti.

A co je sympatické – dovnitř mohou i psi.

My ale tentokrát muzeum vynecháváme. Přijeli jsme hlavně kvůli horám, vodě a přírodě samotné. Hukot vodopádů už slyšíme i odsud a nás to táhne nahoru mnohem víc než do interaktivní expozice.

Vstup k vodopádům je placený. Vstupenky se dají koupit online i přímo na místě u pokladen a základní vstup stojí přibližně 9 euro pro dospělého. Doplníme vodu a rozdělujeme se. Tatínek si není jistý, zda celou cestu ujde, jdu tedy sama. Tedy chvílemi, naše rozmazlená labradorka neví, ke komu se má připojit, takže si první dva kilometry měníme vodítko, nakonec zůstává u mě a pokračujeme ve stoupání.

A hned od začátku je jasné, že to nebude jen krátká procházka k nějakému „hezkému vodopádku“.

Podél Krimmelských vodopádů vede několik kilometrů dlouhá horská cesta, která postupně stoupá kolem celé kaskády až nahoru. Chodník je vybudovaný velmi dobře – široká štěrková cesta se střídá se serpentýnami, schody a lesními úseky. Celou trasu doplňuje řada vyhlídkových míst a odpočívadel, odkud člověk sleduje vodopády pokaždé z úplně jiné perspektivy.

A právě to je na Krimmlu nejkrásnější. Vodopády člověk nevidí jen jednou. Neustále se objevují mezi stromy, mizí ve skalách a znovu se otevírají v celé své síle.

První část cesty vede poměrně prudce do kopce. Už po několika minutách slyšíme ohlušující hukot vody a kolem nás se začíná objevovat jemná vodní mlha. Občas na nás zaprší sprška vody, jak se odráží od skal.

Krimmelské vodopády patří mezi nejvyšší vodopády v Evropě. Celkově voda padá ve třech hlavních stupních z výšky přibližně 380 metrů. Voda pochází z ledovců v oblasti Vysokých Taur a během jarního tání nebo po deštích bývá průtok opravdu obrovský.

Turistická cesta podél vodopádů vznikla už v 19. století, kdy se Krimml začal stávat oblíbeným cílem cestovatelů a lázeňských hostů. Postupně zde vznikly vyhlídky, zábradlí, odpočinková místa i první horské hostince. A i dnes je vidět, že celé místo je vybudované tak, aby si člověk mohl sílu vodopádů opravdu vychutnat.

Cesta nahoru je ale rozhodně náročnější, než možná zespodu vypadá. Stoupání je místy prudké a člověk rychle zjistí, že to není výlet „v teniskách na hodinku“. Na druhou stranu – téměř každých pár minut vás čeká další vyhlídka, další výhled a další důvod zastavit se a jen chvíli stát a poslouchat tu obrovskou masu vody.

My se s nadšením blížíme k chatě Schönangerl, kde si chvíli odpočineme. Vlastně si trochu myslíme, že se blížíme do cíle (to je tím, že všude chodím bez mapy a věřím, že cíl je za další zatáčkou). Přicházíme k chatě a hned jsme vyvedeni, vlastně vyvedeny z omylu, před námi je ještě jedna kaskáda. Ale přece jen si chvíli odpočineme, necelý kilometr se jde po rovině, podél řeky Krimmler Ache s neuvěřitelně čistou ledovcovou vodou. Nádhera. Nabíráme tedy síly, chviličku koketujeme s myšlenkou, že nám stačí pohled zespoda. No, nestačí, vyšlápneme to. Sice s jazykem na vestě, ale dáme to, i když kopec je to náročný.

A pokud máte dost sil, můžete pokračovat dál po červeně značené trase hluboko do údolí Krimmler Achental. Ta vede podél ledovcové řeky dál směrem k horským chatám a vysokohorským túrám v oblasti Vysokých Taur. Pokračovat lze například až k chatě Krimmler Tauernhaus, která je oblíbeným cílem turistů a dálkových treků. Tahle část už ale rozhodně není krátká procházka k vodopádům, spíš celodenní horská túra. Navíc horské chaty jsou teď mimo sezónu ještě zavřené.

Nechávám naši Mášu pořádně se vykoupat v ledové horské řece, chvíli sedíme na kamenech a jen posloucháme šumění vody. Pak volám tatínkovi, který na nás čeká dole u spodní chaty, a vyrážíme zpátky.

Jenže přece nepůjdeme stejnou cestou. Tentokrát dokonce vytahuji mapu a zjišťujeme, že dolů vede i druhá trasa po opačné straně vodopádů. Je to jasné, přece nepůjdeme stejnou cestou, která je už v tuto chvíli plná turistů.

Stezka na druhé straně je mnohem divočejší. Vede převážně lesem, je úzká, kamenitá a poměrně prudká. Místy působí skoro jako stará horská obchodní cesta nebo lesní stezka, kterou člověk používá už stovky let. A vlastně není daleko od pravdy. Tudy totiž kdysi vedla původní stará Tauernská cesta, která spojovala oblast Salzburgu s dnešní Itálií přes horské průsmyky Vysokých Taur. Obchodníci, poutníci i pastevci tudy po staletí překonávali Alpy. Dnes už cesta samozřejmě slouží hlavně turistům, ale pořád má zvláštní atmosféru starých horských stezek.

Nahoru bych tudy ale jít opravdu nechtěla. Dolů je to náročné samo o sobě, natož stoupat vzhůru po kamenech a kořenech. Přesto potkáváme několik odvážlivců, kteří si to šlapou opačně. Celá cesta lesem působí úplně jinak než hlavní vyhlídková trasa. Je tu ticho, chladněji a vodopády zahlédneme jen minimálně. Vede tu i tzv. andělská stezka, která není oficiální a ani informace o ní jsem nikde nedohledala, ale na většině cesty jsou ukrytí andílci a dole je takto cesta i na cedulce označena, vzniknout měla v roce 2021.

Pomalu se vracíme dolů do údolí. Ještě jednou se zastavíme u spodní části vodopádů. Tady je hukot vody nejsilnější. Jemná vodní mlha se vznáší ve vzduchu, slunce se občas opře do kapek vody a kolem nás posedávají další turisté, kteří stejně jako my jen mlčky pozorují tu obrovskou sílu přírody.

Pak už nás čeká jen krátké stoupání zpět k parkovišti. Sundáváme batohy, naše labradorka okamžitě usíná na zadním sedadle auta a my vyrážíme zpátky směrem do Tyrolska.

Tak zase příště.

Zdroje:

vlastní oči, uši a nohy