Článek
Když smícháte jednu obrovskou zapomenutou tragédii, špetku legend a dávné mystiky, sílu ženy a vlčice, přidáte nenávist, vinu a zlo, které se dědí z otce na syna, vznikne příběh, který se vám usadí pod kůží. Přisypte ženy, které v mužském světě nikdy neměly místo, ženy beze jména, jen obyčejné „vony“. Přidejte syrovou šumavskou přírodu, sníh, samotu, bylinky, víru, krev, strach a možná… opravdu jen možná… i odpuštění. A nakonec do toho všeho zamíchejte ticho hor, které nikdy nepřestanou šeptat.
Vznikne VONA.
Nový román Petry Klabouchové, který je fascinující, mrazivý, bolestivý, hypnotický a naprosto neopakovatelný.
Petra Klabouchová opět dokazuje, že umí psát příběhy, které ve Vás zůstanou. Její knihy člověk cítí. Bolí. Dusí. Zůstávají. Stejně jako v Duchu Pankráce, U severní zdi nebo Anglické zahradě otevírá témata temná, lidsky těžká a bolestivá. A znovu se vrací na svou magickou Šumavu — místo, které v jejích knihách není kulisou, ale živou bytostí. Šumava u ní není pohlednicově krásná. Je divoká, mlčenlivá, tajemná. Skrývá staré viny, zapomenuté tragédie a strach, který se plíží mezi stromy stejně tiše jako mlha.
A přesně taková je i VONA.
Už první stránky dávají tušit, že tohle nebude obyčejný příběh. „Jen jsme na to zapomněli. Nebo alespoň chtěli zapomenout…,“ píše autorka. Jenže některé věci v sobě krajina uchovává navždy. Stejně jako lidská duše. A některé šepoty nikdy neutichnou.
Román VONA se odehrává ve dvou časových rovinách. Jedna z nich patří nedávné současnosti, ta druhá je mnohem bolestivější, syrovější a tísnivější. Otevírá se krátce po válce, v době odsunu Němců, kdy jedna žena vypráví své dávno ztracené a nikdy nenalezené dceři Leně příběh starý téměř sto let. Příběh, který měl zůstat pohřbený hluboko pod sněhem šumavských hor.
Vracíme se do zimy roku 1853. Do vesnice Cimruky, kterou zasypal sníh tak hluboko, jako by zmizela ze světa. A spolu se sněhem přišla nemoc. Tichá, neúprosná, nakažlivá. Umírali lidé, mizely celé rodiny a ti, kteří přežili, už vlastně nikdy nežili doopravdy. Jako by v nich něco navždy prasklo. Něco lidského, něco měkkého. Zůstaly jen prázdné oči, strach, šílenství a ticho. Protože existují tragédie, které člověka nezabijí hned. Jen ho pomalu zevnitř rozežerou.
A právě tehdy žila Bréta.
Silná žena. Bylinkářka. Léčitelka. Žena, která se nikdy nesklonila před světem ani před mužem. Žena, která milovala život tak urputně, žena, jež chtěla zachránit vlčici. Nepodařilo se jí to. Zachránila ale její mládě. Vlčí dceru, kterou navzdory vůli celé vesnice vychovala a jednoho dne ji nechala jít zpátky do lesa. A možná právě tehdy začal příběh, který se už nikdy nedal zastavit.
Protože některé věci měly zůstat zapadlé pod sněhem.
Jenže Bréta chtěla léčit. Chtěla pomáhat. Chtěla zachránit to, co ostatní považovali za prokleté. A to se neodpouští. Nikdy ne ženě. Nikdy ženě, která se nebojí. Ženě, která má vlastní hlas. Ženě, která chrání vlky místo toho, aby se bála spolu s ostatními.
Možná tehdy někdo poprvé zašeptal, že za všechno může VONA.
A ten šepot už nikdy neutichl.
Další generace mužů z Brétovic stavení si nesly zvláštní, temnou nenávist. K ženám. K „VONÁM“. K bytostem, které pro ně nebyly rovnocenné, někdy ani dost důležité na to, aby měly jméno, natož důstojnost, lásku. Jen ženy určené k práci, rození, mlčení a snášení bolesti. Nenávist děděná z otce na syna, stejně jako vina, strach a zlo, které nikdo nikdy nepojmenoval nahlas.
Druhá dějová linka tak vypráví příběh vlčích synů, vnuků a pravnuků. Mužů, kteří byli zranění, krutí a prázdní. Mužů, kteří nenáviděli ženy, svět i sami sebe. A vedle nich stály jejich ženy. Jejich VONY. Tak neviditelné a nepotřebné, že mnohdy neměly ani právo žít vlastní život. Nebo ho dožít. A tak zemřely, nepovšimnuté.
A nad tím vším se stále vznáší Šumava. Těžká, mlčenlivá, divoká. Krajina, která si pamatuje úplně všechno. I to, na co lidé dávno chtěli zapomenout.
A právě ten poslední mužský potomek s vlčí tváří, na začátku příběhu jen malý, bolavý chlapec, který v den svých narozenin toužil po po maminčině náruči, po ženské něze, po pocitu bezpečí (aby mohl začít ženy nenávidět stejně jako všichni v jeho rodině), se ve stáří vrací do Brétovic stavení. Zdědil ho, protože některá místa si člověka nakonec stejně zavolají zpátky.
Vrací se, aby našel začátek celého příběhu. Aby pochopil, odkud se vzala ta dědičná nenávist, bolest a prázdnota, kterou si muži včetně jeho samotného v jeho rodě předávali z generace na generaci. Možná hledá sám sebe. Možná odpuštění. Možná jen touží po tom, aby to všechno konečně skončilo.
A čtenář mezitím prochází celou tou strašlivou rodinnou historií s ním.
O to děsivější ten příběh je, že velká část hrůz je vyprávěna očima malého a posléze dospívajícího chlapce. Dítěte, které ještě neumí pojmenovat lidskou krutost, násilí ani zlo. Jen popisuje svět tak, jak ho vidí. Obyčejně. Prostě. Bez velkých slov. A právě v tom je ukrytá největší síla celé knihy. Protože to, co dítě vypráví téměř nevinně, čtenář čte s narůstající hrůzou.
Příběhové linie se pomalu prolínají, vrství, přibližují jedna druhé, až do sebe nakonec všechno bolestivě zapadne. Každý šepot, každá vina, každé zmizení, každá smrt.
Petra Klabouchová má navíc naprosto specifický styl psaní. Krátké věty. Strohost. Málo emocí v samotném textu — a právě proto tolik emocí ve čtenáři. Nejsou to emoce krásné. Jsou těžké, mrazivé, tísnivé. Člověk při čtení cítí neklid, strach a občas až fyzickou bolest. A přesto nedokáže přestat číst.
Protože tam někde pořád čeká odpověď.
Je tu magie. Je tu horor. Je tu syrová šumavská příroda, která jako by byla živou bytostí. Je tu všudypřítomná Gabréta. Vlčí královna. Matka vlčice. Staré křivdy. Staré hříchy. A otázka, jestli se dá vůbec něco takového někdy odpustit.
VONA není jen román.
Je to příběh o ženách, které nikdy nesměly být skutečně vidět. O těch, kterým muži vzali hlas, jméno i právo existovat jinak než ve stínu. Je to příběh vo ní. Vo nich. Vo těch, které byly jen VONY. Tak málo důležité, že si ani nezasloužily vlastní jméno.
Je to silná kniha o příběu, který nikdy neskončil a žije v nás dál. Volá Brétu, Gabrétu. Pořád existují místa, kde je ve sněhu a tichu ukrytý šepot minulosti. Petra Klabouchová se navíc znovu inspiruje skutečnými událostmi, šumavskými legendami, starými kronikami i vyprávěním lidí, kteří v těch drsných horách žili. A právě to dodává celé knize autentičnost. Člověk má pocit, že Bréta, vlčí královna i všechny ty umlčené ženy tam někde pořád jsou. Schované mezi mlhou, hlubokými lesy a starými samotami.
Z doslovu knihy:
„V tomto odlehlém světě samot izolovaných po staletí od všech a všeho měli odjakživa Češi a Němci jeden společný úděl. Tvrdý boj o přežití uprostřed nelítostné, ale magické přírody, jediné vládkyně nad jejich osudem.“
A přesně taková je i VONA.
Nelítostná. Magická. Bolavá.
Kniha o ženách, které nikdy nesměly být skutečně vidět. O těch, kterým vzali hlas, jméno i právo existovat jinak než ve stínu. Jen „VONY“.
VONA ve vás zůstane. Jako mráz pod kůží. Jako šepot v lese. Jako něco, co bylo dlouho zapadlé pod sněhem — a přesto se to znovu vynořilo, protože některé příběhy nikdy neumřou.
A možná se na Šumavu vrátí matka vlčice. Nebo ne? Přečtěte si to a možná ji potkáte.
Zdroje:
Petra Klabouchová, Vona, Host, 2026
