Loďkou uvnitř ledovce - návštěva rakouského ledovce Hintertux

Každý rok začátkem května utíkáme na pár dní do tyrolských Alp. Vracíme se sem pravidelně – kvůli klidu, horám, dlouhým procházkám i tomu zvláštnímu období mezi zimou a létem, kdy jsou Alpy úplně jiné než během hlavní sezóny.

Jezdíme sem i s naší labradorkou a právě tohle období máme nejraději. Lanovky jsou sice často ještě zavřené, některé horské chaty teprve čekají na první hosty, na druhou stranu v údolích panuje neuvěřitelný klid. Nikde téměř nikdo. Jen první jarní slunce, zelenající se louky, zasněžené vrcholky hor a nekonečné procházky.

Pravidelně se vracíme do oblasti Zillertal a už několik let bydlíme v našem oblíbeném psím hotelu v Ried im Zillertal, který se stal tak trochu naším jarním několikadenním domovem.

A i když je květen v Alpách považován za mimosezónu, rozhodně to neznamená, že tu není co dělat. Právě naopak. Každý rok vyrážíme i na delší výlety po okolí. Tentokrát jsme si vybrali jedno z nejznámějších míst celého Tyrolska – ledovec Hintertux.

Po skvělé hotelové snídani vyrážíme po osmé hodině na cestu. Z našeho hotelu v Ried im Zillertal je to k ledovci Hintertux přibližně hodina jízdy, ale v Tyrolsku je cesta často stejně krásná jako samotný cíl.

Silnice se vine širokým údolím Zillertal, projíždíme malými rakouskými vesničkami s upravenými domy a dřevěnými balkony plnými květin. Kolem nás zelené louky, pasoucí se krávy, kozy i ovce, horské potoky a říčky s kříšťálově čistou vodou, sem tam nějaký vodopád a nad tím vším majestátní vrcholky Alp, na kterých ještě zůstávají zbytky sněhu. Provoz je minimální, turistů tu zatím moc není.

Po zhruba hodině přijíždíme do Hintertuxu. Tady už je to trochu jinak. Lidí výrazně přibývá, parkoviště pod lanovkou je plné aut a je jasné, že jsme dorazili na jedno z nejznámějších horských míst v Rakousku.

Hintertux Glacier, neboli ledovec Hintertux, je totiž výjimečný tím, že se zde lyžuje prakticky celoročně. Jde o jediné celoroční lyžařské středisko v Rakousku a jedno z mála míst v Evropě, kde je možné lyžovat i uprostřed léta. V zimě sem míří tisíce lyžařů z celé Evropy, ale oblíbené je místo i mimo hlavní sezónu – kvůli výhledům, ledovci, turistickým trasám a vysokohorskému prostředí.

Velkým plusem je, že parkování pod lanovkou je zdarma, parkoviště jsou tu velká a je jich tu několik.

Vydáváme se k pokladnám a kupujeme si lístky až nahoru na samotný vrchol ledovce. Tady už to rozhodně zdarma není, ceny jsou vysoké. Hintertux rozhodně nepatří mezi levné výlety. Celodenní jízdenka na lanovky nás vychází na více než 50 euro za dospělého, což už není zas tak daleko od ceny klasického skipasu. Ten se v hlavní zimní sezóně pohybuje přibližně mezi 70 až 100 eury podle délky platnosti a období.

Příjemné ale je to, že pes jede zdarma a navíc nemusí mít náhubek. To je v Alpách poměrně neobvyklé, protože na většině lanovek bývá náhubek povinný. Pro nás obrovské plus, protože naše labradorka jede lanovkou úplně poprvé a nasazování náhubku ji stresuje už tak.

Nasedáme do první kabinkové lanovky. Ta je velká, moderní a pojme více jak deset lidí. Společně s námi nastupují turisté, lyžaři i několik dalších psů. Dole v údolí je kolem dvaceti stupňů, slunce svítí a člověk má pocit skoro letního dne.

Jakmile se lanovka rozjede, začínají se před námi otevírat nádherné výhledy na celé údolí Zillertal.

První mezistanicí je Sommerbergalm (přibližně 2 100 m n. m.). Tady už jsou kolem cesty první zbytky sněhu, ale pořád převládají kameny, horské louky a jarní krajina.

Pak přestupujeme na druhou lanovku, která už je výrazně menší – kabinky jsou jen pro několik lidí. A odtud už pokračujeme téměř sami. Turistů výrazně ubývá a naše fenka začíná být čím dál klidnější. Ve třetí lanovce už nastupuje úplně automaticky, lehne si na podlahu kabinky a tváří se, jako by takhle cestovala celý život.

Další zastávkou je Tuxer Fernerhaus ve výšce přibližně 2 660 metrů nad mořem. A tady už je všechno úplně jiné. Sněhu je najednou obrovské množství. Naše labradorka okamžitě ožívá. Sotva ji udržíme na vodítku. Běhá ve sněhu dokolečka, válí se v něm, skáče a vypadá naprosto šťastně. Miluje sníh.

Poslední úsek vede až nahoru do ledovcového světa. Tato třetí část je nejvýše položenou dvoulanovou cirkulující kabinovou lanovkou na světě. Tady už je plno sněhu opravdu všude kolem nás. Máme obrovské štěstí na počasí – svítí slunce, obloha je téměř bez mráčku a i když je kolem nuly, vůbec to nevnímáme. Naopak. Na slunci je nádherně.

Vystupujeme úplně nahoře. Ve výšce přes 3 200 metrů nad mořem se najednou ocitáme v úplně jiném světě. Všude kolem jen sníh, led, ostré horské vrcholky a neuvěřitelné ticho přerušované jen větrem a zvuky lanovek a vleků.

Nejvyšší přístupný bod celého areálu se nachází přibližně ve výšce 3 250 metrů nad mořem a nabízí panoramatické výhledy na desítky třítisícových vrcholů rakouských Alp. Pokud vyjde počasí tak jako nám, je to naprosto nádhera.

Jen pár kroků od horní stanice stojí velký vrcholový kříž, u kterého se samozřejmě fotí téměř každý. A není divu. Výhled odsud je dechberoucí. Bílé ledovcové pláně se táhnou do dálky a člověk si najednou připadá maličký oproti obrovským horám kolem sebe.

Hintertux ale není o výhledech. Celý ledovec funguje jako plnohodnotné lyžařské středisko prakticky po celý rok. I teď v květnu je kolem nás překvapivě hodně lyžařů. Celkem je zde více než 60 kilometrů sjezdovek a právě díky nadmořské výšce a ledovci je možné lyžovat téměř 365 dní v roce.

Najdeme tu dokonce solnou jeskyni. Jde o nejvýše položenou zpřístupněnou jeskyni svého druhu v Evropě a celý systém měří přibližně 12,5 kilometru. Pro návštěvníky je otevřeno asi 500 metrů chodeb, ale i tak trvá komentovaná prohlídka více než hodinu. Uvnitř jeskyně se nachází množství krasových útvarů, krápníků, stalaktitů, krystalů, vodopádů i zajímavých erozních jevů. Prohlídky probíhají se zkušeným průvodcem a před vstupem každý dostane helmu, pláštěnku a případně i gumové boty. Návštěva je možná po celý rok, takže jde o skvělý tip i při horším počasí. Pro odvážnější návštěvníky existují dokonce speciální několikahodinové expedice hluboko do jeskynního systému, které zahrnují i krátké lezení po zajištěných úsecích.

Velkým lákadlem je i tzv. Nature Ice Palace – Ledový palác ukrytý přímo uvnitř ledovce. Mám štěstí. Skupinka do ledového paláce právě odchází, rychle si tedy kupuji vstupenku (cca 40 euro) a téměř dobíhám ostatní návštěvníky. Sice jsem si po klaustrofobickém zážitku uvnitř Cheopsovy pyramidy v Egyptě slíbila, že už nikam pod zem lézt nebudu, ale když už jsem tady… A upřímně? Asi bych litovala, kdybych to nezkusila.

Než vstoupíme dovnitř, sympatický průvodce nás krátce proškolí a vypráví něco o historii tohoto neobvyklého místa. Nature Ice Palace vznikl vlastně náhodou – při výzkumu ledovce objevili průzkumníci dutiny ukryté hluboko pod ledem. Postupně zde vznikl zpřístupněný systém chodeb a síní, který dnes umožňuje návštěvníkům nahlédnout přímo do nitra živého ledovce. A to mě teda fascinuje.

Ze školních let si vzpomínám, že jsme se učili, že ledovec se neustále pohybuje a pomalu mění tvar. Jak je tedy možné, že se tady můžeme normálně pohybovat? Průvodce vysvětluje, že ledovec se opravdu stále hýbe, ale velmi pomalu – jen několik metrů za rok. Navíc právě v této části je led pevně přimrzlý ke skalnímu podloží, takže působí téměř nehybně a mění se hlavně tlakem nového sněhu a ledu na povrchu. I tak se ale celý systém pravidelně kontroluje a některé části se průběžně upravují, protože ledovec je stále živý přírodní útvar. Průvodce dodává i zajímavosti o samotném ledovci. V jednotlivých vrstvách ledu jsou podle něj dodnes uložené stopy písku ze Sahary nebo popela z erupce Pompejí. Ledovec tak vlastně funguje jako obrovský přírodní archiv minulosti.

Sestupujeme několik set metrů níž a malými dřevěnými dveřmo vstupujeme dovnitř. Jo, jdeme do ledovce. Uvnitř je sice kolem minus dvou stupňů, ale díky teplému oblečení je to úplně v pohodě. Chodby mají zábradlí, kovové schody a žebříky, na ledě jsou gumové podložky, takže nic neklouže a člověk se cítí bezpečně. Většina lidí je tu v lyžařských botách.

Postupně procházíme nádhernými ledovými chodbami. Všude kolem modravý led, rampouchy, ledové útvary a místnosti, které vypadají skoro nereálně. Jedna část připomíná malou ledovou kapličku, jinde jsou dokonce vystavené fotografie a krátké expozice věnované historii ledovce, mezi rampouchy jsou instalovány i vyčnívající zbytky těla obra Tuxe, který tady údajně zamrzl.

A pozor! Uvnitř ledovce se nachází malé podzemní jezírko. A po něm se návštěvníci mohou projet na nafukovacím člunu. Tedy… projet. Člun si vlastně musíte sami odrážet od stěn a pohybovat se po ledové vodě vlastní silou, což samozřejmě všichni děláme s nadšením. Ještě ráno jsem si myslela, že se jen projdu po sněhu, podívám se na pár krásných výhledů a zase sjedu dolů. Rozhodně mě nenapadlo, že budu několik hodin později sedět v gumovém člunu uvnitř ledovce. Komu by to připadalo málo, tak je tu možnost připlatit si i za projžďku paddleboardem.

Samozřejmě nechybí ani jedna menší klaustrofobická pasáž. Během prohlídky procházíme úzkou ledovou chodbičkou, kde se člověk musí téměř plazit po čtyřech. Naštěstí jen krátce. A pokud se někdo bojí, průvodce nabízí alternativní cestu kolem. No a pro děti (i pro ty, které jsou v každém z nás) si můžete užít jednu krátkou ledovou skluzavku. A jen tak si trochu zavýsknout.

Zhruba po hodině se vracíme zpátky. Úžasný zážitek. Vracím se za tatínkem, který zatím na panoramatické terasy chytal jarní sluníčko a vyrážíme dolů. Ještě se zastavíme „o patro níž“, kde si dáme čaj a kávu na terase a užíváme si krásného počasí. Je tu obrovská samoobslužná restaurace s velkým výběrem, infocentrum, obchůdek a toalety.

Po krátké pauze se vracíme dolů, chvíli zvažujeme, že poslední úsek půjdeme pěšky, není tu sníh, cesta vypadá moc pěkně, ale lenost zvítězí, sjíždíme k parkovišti. Ani dole ale náš výlet ještě nekončí.

Jen kousek od dolní stanice lanovky se nachází známý Hintertuxský vodopád (Schraubenfall). Voda tady padá z velké výšky přímo mezi skály a díky tajícímu sněhu z ledovce má na jaře opravdu sílu. Už z dálky slyšíme hučení vody a kolem vodopádu je příjemně chladný a vlhký vzduch, který po dni na slunci působí skoro osvěžujícím dojmem.

K vodopádu vede krátká nenáročná cesta, takže sem míří téměř každý, kdo přijede k lanovce. A není divu. Výhled na padající vodu s horskými štíty v pozadí je nádherný.

Celá oblast kolem Hintertuxu je navíc doslova rájem pro turistiku. Najdete tu desítky tras všech obtížností – od krátkých pohodových procházek kolem horských chat až po náročné vysokohorské túry. Právě proto je Hintertux oblíbený nejen mezi lyžaři, ale i mezi turisty a milovníky hor během léta a mezisezóny.

Tak zase někdy.

Zdroje:

vlastní oči, nohy a uši

http://www.hintertuxgletscher.cz/