Článek
Přiznám se, že Petru Klabouchovou jsem objevila poměrně nedávno. Vlastně až letos.
Začalo to knihou Duch Pankráce, kterou jsem četla v lednu. A pak už to šlo rychle. Další kniha. A další. A další.
Postupně jsem zjistila, že Petra Klabouchová je přesně ten typ autorky, který si vás buď získá, nebo úplně mine. U mě nastala první varianta.
Její knihy jsou drsné, syrové, temné a často až nepříjemně bolestivé. Jdou na samotnou dřeň lidské podstaty. Ukazují lidi v situacích, kdy z nich opadávají všechny společenské vrstvy a zůstávají jen strach, vina, nenávist, touha přežít nebo potřeba odpuštění.
Přestože se v jejích příbězích občas objeví záblesk naděje nebo lidskosti, celkový dojem bývá spíše mrazivý. Petra Klabouchová si totiž nevybírá jednoduchá témata. Naopak. Píše o věcech, které bolí. O křivdách, násilí, totalitě, lidské krutosti i vinách, které si neseme napříč generacemi.
A právě to mě na jejích knihách fascinuje nejvíc.
Přestože jsou její příběhy románové a z velké části smyšlené, vždy vycházejí z reálných událostí, skutečných míst, historických souvislostí nebo zapomenutých lidských osudů. Člověk po dočtení knihy nemá pocit, že příběh skončil. Naopak. Má chuť hledat další informace, číst dobové materiály, pátrat v historii a dozvědět se víc.
A přesně takové jsou i Prameny Vltavy, román, který Petra Klabouchová vydala v roce 2021 v nakladatelství Host.
Když jsem knihu otevírala, měla jsem pocit, že mě čeká dobře napsaná šumavská detektivka.
Mrtvá dívka nalezená ve sněhu. Policista, který má vyšetřit případ, jenž nedává smysl. Tajemství ukryté někde v šumavských lesích. A v pozadí druhá světová válka.
Jenže Petra Klabouchová velmi rychle ukáže, že o vraždu tady vlastně vůbec nejde.
Nebo alespoň ne primárně.
Detektivní zápletka je jen vstupní branou do mnohem většího příběhu. Do příběhu o tom, jak hluboko se mohou lidské křivdy zapsat do krajiny i do lidských životů. Jak dlouho dokáže přežívat vina. Jak snadno se dědí nedůvěra. A jak často si namlouváme, že minulost je uzavřená kapitola.
Není.
Právě naopak.
Klabouchová znovu otevírá jedno ze svých oblíbených témat. To, že minulost nikdy nezmizí. Jen se o ní přestane mluvit.
A pak stačí jedna mrtvá dívka, jedno staré tajemství nebo jeden člověk, který začne pokládat nepříjemné otázky, a všechno se znovu vynoří na povrch.
Děj se odehrává na Šumavě, v krajině, kterou autorka důvěrně zná a kterou umí popsat tak, že se stává jednou z hlavních postav příběhu. Šumava u ní nikdy není jen kulisa. Je živá. Pamatuje si. Skrývá tajemství a odmítá je vydat.
Pod současným vyšetřováním se postupně otevírá příběh nacistické podzemní továrny, válečných událostí, poválečných křivd a lidských osudů, které se navzájem proplétají přes několik generací. Autorka přitom vychází ze skutečných historických reálií a právě proto působí celý příběh tak znepokojivě.
Člověk si během čtení stále častěji klade otázku, kolik z toho se skutečně mohlo stát.
A možná ještě důležitější otázku.
Víme vůbec, s kým žijeme?
Na začátku máte pocit, že víte, kdo je oběť a kdo viník. Jenže postupně zjistíte, že v tomhle příběhu jsou téměř všichni zároveň obojím.
Někde kolem poloviny knihy jsem si uvědomila, že už vlastně vůbec neřeším, kdo dívku zabil.
A to je možná největší síla Pramenů Vltavy.
Detektivní zápletka mě na začátku vtáhla do děje. Chtěla jsem vědět, co se stalo, kdo za tím stojí a jak spolu jednotlivé postavy souvisejí. Jenže postupně začaly být důležitější úplně jiné otázky.
Jak daleko sahá vina?
Dá se vůbec zdědit nenávist?
Kolik lidských životů dokáže ovlivnit jedno rozhodnutí udělané před desítkami let?
A především – kolik zla v sobě dokáže člověk nosit, aniž by si to sám připustil?
Tak jsem si totiž říkala, že už mě Petra Klabouchová nedokáže rozhodit ani rozbít.
Vydrželo mi to přesně do poloviny knihy.
Protože Prameny Vltavy nejsou knihou o jedné vraždě.
Jsou knihou o tom, jak snadno se zlo stává součástí každodennosti. Jak rychle si na něj lidé zvyknou. Jak ochotně odvracejí zrak, když se děje někomu jinému.
A právě proto jsou tak nepříjemně uvěřitelné.
Po dočtení jsem měla potřebu znovu si vyhledávat informace o místech, která se v knize objevují. Číst o historii Šumavy. Zjišťovat, co je skutečnost a co už literární fikce.
A myslím, že právě to je jedna z největších předností Petry Klabouchové.
Nejenže vypráví silné příběhy. Nutí čtenáře přemýšlet i po poslední stránce.
A možná právě proto se k jejím knihám pořád vracím. Ne proto, že by byly příjemné. Naopak.
Ale protože připomínají, že minulost není něco, co zůstalo za námi.
Často jen čeká, až ji někdo znovu objeví.
Prameny Vltavy pro mě nejsou nejlepší knihou Petry Klabouchové. Ale možná jsou tou, která ve mně po dočtení zanechala nejvíc otázek. A právě proto na ni jen tak nezapomenu.
Zdroje:
Prameny Vltavy, Petra Klabouchová, 2021, Host
