Gibraltar: britský kousek Evropy s výhledem na Afriku

Ke vstupu stačí občanský průkaz

K hranicím přijíždíme okolo deváté hodiny ráno. Nad městem se drží hustá mlha a z Gibraltaru vidíme jen známé obrysy jeho slavné skály. Je nám jasné, že dnes se žádné velkolepé výhledy na Afriku nejspíš konat nebudou.

U hranic se nachází velká parkoviště, která jsou ideální volbou pro ty, kdo přijedou autem. Platí to zejména pro auta z půjčoven – pro vjezd na Gibraltar by totiž jinak bylo potřeba speciální povolení. Zaparkujeme tedy ještě na španělské straně a pokračujeme pěšky.

Od parkoviště je to jen pár kroků k hraniční kontrole. Stačí projít turnikety a během několika minut už stojíte na britském území – v Gibraltaru. A i když Velká Británie už není součástí Evropské unie, pro turisty unie to v praxi nic nemění. Na Gibraltar se dá bez problémů vstoupit jen s občanským průkazem.

Beztrestná procházka po letištní dráze

Naším cílem pro dnešní den je především historické centrum a výstup na skálu do Gibraltar Nature Reserve, chráněné oblasti, která zabírá velkou část slavného Rock of Gibraltar. Do centra jezdí autobus. Jenže kdo by jel autobusem, když může zažít jednu z nejzvláštnějších věcí, které Gibraltar nabízí a projít se po ranveji? Ano, opravdu přes tu samou dráhu, ze které startují a na kterou přistávají letadla.

Po přechodu hranice se před vámi otevře široká plocha letiště Gibraltar International Airport a přes ranvej vede normální silnice i chodník pro pěší. Tudy míří turisté s batohy, místní obyvatelé, cyklisté, koloběžkáři i auta. Všichni jednoduše přecházejí letiště jako obyčejnou ulici.

Jakmile se ale blíží letadlo, všechno se na chvíli zastaví. Závory se spustí podobně jako na železničním přejezdu, silnice i chodníky se uzavřou a lidé čekají, až letadlo přistane nebo odstartuje. Jakmile je dráha volná, závory se zvednou a provoz pokračuje dál.

Na Gibraltar létá přibližně pět až deset letů denně, většinou z britských měst, takže dráha není uzavřená příliš často. Nás tento zážitek bohužel minul.

Přecházíme přes ranvej a míříme dál do města, v tuhle chvíli je tedy cesta maličko komplikovanější, zrovna se tu staví nový stadión, ale během 15 minut jsme v historickém centru.

Gibraltar Nature Reserve - jak se sem dostat

Nejpohodlnější variantou je taxi. Nečekejte ale klasické taxíky. Po Gibraltaru jezdí hlavně bílé minibusy, které fungují jako malé turistické shuttle vans. V březnu 2026 vycházela cena přibližně na 50 euro za osobu, přičemž v ceně je i vstup do rezervace a dokonce přístup k místní wifi, což se může hodit – Gibraltar je totiž britské území a mobilní data zde spadají do roamingu.

Tyto taxi minibusy fungují trochu jako organizovaný výlet. Řidiči postupně zastavují na hlavních místech skály – například u vyhlídky Gibraltar Skywalk, u známých St Michael's Cave nebo u historických tunelů. Turisté vystoupí, projdou se, udělají pár fotek a pak se zase pokračuje dál. Na jednotlivých zastávkách tak často stojí dlouhé řady bílých minibusů, mezi kterými se proplétají pěší turisté a samozřejmě…poskakují opice, které přes veškeré zákazy a cedulky turisté opakovaně krmí nebo se s nimi z blízkosti fotí.

Další možností je lanovka na vrchol skály. Ta je od 18. listopadu mimo provoz a její rekonstrukce potrvá až do konce roku 2027.

A pak je tu třetí varianta – jít pěšky. V tom případě se platí pouze vstup do rezervace, který byl v březnu 2026 30 euro za osobu (v ceně jsou všechny vstupy, nic dalšího už neplatíte). A právě tuhle možnost volíme i my. Chceme Gibraltar zažít trochu pomaleji a projít si ho vlastním tempem.

Gibraltar Nature Reserve - nezapomenutelná procházka

Počasí nám dnes úplně nepřeje. Nad skálou visí mlha, drobně poprchává a do toho fouká studený vítr od moře. Je to ten typ vlhké zimy, která se dostane až pod bundu. Přesto máme pocit, že jsme zvolili správně – jít nahoru po svých.

Většina turistů míří po tradiční trase, která vede přes dlouhé schody k Moorish Castle a poté vstupuje do rezervace nedaleko historických tunelů. My se ale rozhodneme pro jinou cestu. Začíná sice kratším výstupem, ale celkově je mnohem klidnější. Přicházíme totiž ze strany Devil's Gap Battery.

Schodů je tu výrazně méně a hlavně – většinu cesty nepotkáme skoro nikoho. Až k St Michael's Cave nepotkáme jediný taxík. V průvodcích často varují, že chodit po Gibraltarské skále pěšky není dobrý nápad, protože se člověk bude neustále vyhýbat projíždějícím minibusům. Měla jsem z toho trochu obavy, ale realita je úplně jiná. V rezervaci vede několik tras různých obtížností a jen ty nejnavštěvovanější části kolem hlavních turistických míst kopírují silnici, po které jezdí taxi. Jakmile se vydáte trochu jinudy, auta prakticky nepotkáte.

Díky tomu máme pro sebe celé části skály. Procházíme kolem starých vojenských opevnění, kamenných zdí a dělostřeleckých baterií, které připomínají, jak strategicky důležité místo Gibraltar vždy byl. Už od 18. století sloužila skála jako obrovská pevnost kontrolující vstup do Středozemního moře a během staletí tu vznikla síť tunelů, bunkrů a obranných stanovišť. Dnes mezi nimi vedou chodníčky, schody a malé vyhlídky s informačními tabulemi.

A pak jsou tu samozřejmě opice – slavní makakové bezocasí, kteří jsou symbolem Gibraltaru. Potkáváme jich opravdu hodně. Sedí na kamenných zdech, procházejí se po zábradlích nebo jen tak pozorují turisty. Na první pohled působí klidně a skoro přátelsky, ale rychle je jasné, že mají své vlastní tempo a pravidla. Jsou to jediní volně žijící primáti v Evropě a podle místní legendy prý Gibraltar zůstane britský tak dlouho, dokud budou na skále žít.

A tak pokračujeme vzhůru mlhou, mezi starými opevněními a opicemi, a máme pocit, že jsme na chvíli skoro sami na jednom z nejznámějších míst jižní Evropy.

Nejsou tu ale jen historické památky, v roce 2016 byl například otevřen Windsor Suspension Bridge, což je adrenalinový most dlouhý 71 metrů, který se při chůzi lehce pohupuje a spojuje dvě vyhlídky. Nachází se asi 50 metrů nad roklí a pokud nemáte rádi adrenalin, můžete jej obejít a nemusíte se ani nikam vracet.

Mezi nejznámější místa na skále patří bezesporu St Michael's Cave. Obrovská jeskynní síň plná krápníků působí téměř magicky. Každých sedm minut se tu rozzáří barevná světla a jeskyní se rozezní hudba, která promění celý prostor v krátkou světelnou a hudební show. Krápníky se postupně zabarvují do různých odstínů a atmosféra je opravdu emotivní. Je tu obrovský koncertní sál, v sezóně se tu konají kulturní akce. Možná i díky špatnému počasí a mimosezóně jsme tu téměř sami – jen pár návštěvníků, kteří stejně jako my tiše stojí a sledují tuhle nečekanou podívanou. A ještě jedna věc nás během dne překvapuje – pokud už někoho potkáme, velmi často jsou to Češi nebo Slováci.

Stejně silný dojem na nás ale udělají i tunely vytesané přímo do skály. Na Gibraltaru jsou totiž dvě velké soustavy tunelů, které vznikaly v různých obdobích. Ty starší, Great Siege Tunnels, pocházejí z doby Velkého obléhání v 18. století. Britští vojáci tehdy začali do vápencové skály razit chodby, ze kterých mohli umístit děla a bránit pevnost před španělskými a francouzskými vojsky. Dodnes je fascinující, že většina těchto chodeb vznikla ručně s pomocí jednoduchých nástrojů. Druhou, ještě rozsáhlejší síť tvoří World War II Tunnels, vybudované během druhé světové války. Ty už nepůsobí jen jako obranné chodby, ale spíš jako celé podzemní město – s místnostmi, sklady, velitelskými stanovišti i nemocnicí. V době války se dokonce počítalo s tím, že by zde mohlo být ukryto až 16 000 vojáků.

Modernější atrakcí je pak Gibraltar Skywalk, prosklená vyhlídková plošina vystupující ze skály vysoko nad mořem. Za jasného počasí je odsud vidět Gibraltarský průliv, španělské pobřeží a často i sever Afriky. My jsme ale dnes takové štěstí neměli – mlha byla tak hustá, že jsme ze Skywalku neviděli téměř nic. Přesto má to místo zvláštní atmosféru. Stojíte vysoko nad mořem, vítr se opírá do skály a někde za tou šedou stěnou mlhy víte, že leží další kontinent.

Návrat zpět

Když se pomalu a unavení vracíme dolů ze skály, máme v nohách skoro dvacet kilometrů. Scházíme tentokrát cestou, odkud většina turistů svůj výstup na Gibraltar začíná. A čím víc se blížíme k městu, tím víc jsme přesvědčení, že jsme zvolili správně. Naše trasa byla klidnější, viděli jsme víc míst a většinu dne jsme měli skálu téměř sami pro sebe. Navíc a to je hodně důležité, nebyl první výstup tak náročný, bylo méně schodů a druhá strana skály je celkově méně strmá.

Unavení, ale spokojení se vracíme do města. V jedné z restaurací si konečně dáme pozdní oběd a teprve tady si uvědomíme jednu drobnost – platí se tu librami. Vstup do rezervace jsme totiž nahoře zaplatili v eurech, takže jsme na chvíli zapomněli, že jsme vlastně na britském území.

Po jídle znovu přecházíme přes letištní ranvej, závory jsou otevřené a lidé, auta i cyklisté proudí mezi oběma stranami letiště. Za pár minut jsme zpátky na parkovišti a tím i znovu ve Španělsku.

Gibraltar je zvláštní místo. Kus Británie přilepený k jižnímu cípu Evropy, skála plná vojenské historie, opic a výhledů na moře. A i když jsme dnes kvůli mlze Afriku vlastně neviděli, ten pocit, že stojíte na místě, kde se Evropa dívá na jiný kontinent, zůstává.

Možná právě proto Gibraltar vždy přitahoval nejen vojáky a námořníky, ale i umělce. V roce 1969 se zde například vzali John Lennon a Yoko Ono. Vybrali si ho mimo jiné proto, že šlo o britské území blízko Evropy, kde bylo možné uzavřít sňatek poměrně jednoduše.

A tak odjíždíme zpátky do Andalusie s pocitem, že jsme strávili den na jednom z nejzvláštnějších míst Evropy – na skále, která už po staletí spojuje dva kontinenty. A když se nyní ohlédneme, uvědomíme si množství oken vedoucích z tunelů, kterých bychom si ještě ráno ani nevšimli.

Něco málo z historie

Gibraltar má mimořádně dlouhou a strategicky důležitou historii. Už ve starověku byl znám jako jeden ze sloupů Héraklových – symbolického vstupu do Středozemního moře. V roce 711 zde přistál arabský vojevůdce Tárik ibn Zijád, podle kterého dostala skála své jméno – Jabal Tárik, tedy „Tárikova hora“. Od roku 1704 je Gibraltar britským územím, které získala Velká Británie během války o španělské dědictví. Díky své poloze u vstupu do Středozemního moře se stal jednou z nejdůležitějších vojenských pevností Britského impéria a jeho skála je dodnes protkána desítkami kilometrů tunelů.

Zdroje

https://www.visitgibraltar.gi
https://www.gibraltar.gov.gi

Informační cedule a vlastní oči a nohy