Článek
Petra Soukupová vydala začátkem loňského prosince novou knihu. Těšila jsem se. Její knihy mě baví, otevírá zajímavá témata, necpe čtenáři jednoduchý a plytký text a dává mu spoustu vlastního prostoru. Navíc se jedná o volné pokračování knihy Marta v roce Vetřelce, kterou jsem kdysi četla a byla pro mě hodně silná a důležitá. Zajímalo mě, kam se Marta za těch třináct let v životě dostala a kudy se ubíral její osud. Navíc Martu čeká v nové knize cesta do Santiaga de Compostella, což je mým vlastním snem. Tedy od knihy jsem měla velká očekávání a ta byla naplněna. Krásný literární zážitek.
Někteří čtenáři si možná vzpomenou na předchozí knihu, kdy Martě bylo pouhých devatenáct let, otěhotněla s ženatým mužem, rodina na ni tlačila, aby si dítě nechala, nakonec o něj přišla. Přišly deprese, malé i větší vzpoury, alkoholismus. Tenhle příběh psaný formou deníku opouštíme ve chvíli, kdy se Marta po smrti babičky pomalu staví na vlastní nohy a zůstává na čtenářově fantazii, jak to dopadne.
Dnes je Martě třicet čtyři, žije s o dost starším lékařem Hynkem a společně se starají o dvě Hynkovy děti z předchozího manželství, které má ve střídavé péči. Poměrně dlouho pracuje v reklamce, kde jí to baví. Po dlouhé době se opět začala stýkat se svými dlouholetými kamarádkami a v podstatě je spokojená. Teda měla by být. Nebo ne?
Marta je hodná holka. V práci udělá, co je potřeba, dost často mimo svou pracovní dobu a pracovní povinnost. Těší jí, že má přátelský vztah se svojí šéfovou. A tak jí dost zarazí, že ve chvíli, kdy se šéfová chystá na mateřskou, nedostane její místo právě ona. Ani se nestane zástupcem nového šéfa.
Marta je hodná holka. Její partner je lékař. To je o dost víc než nějaké vymýšlení reklam a sloganů. Hynek je mnohem unavenější, však má náročnější práci a celkově se o všechno stará. Marta to chápe. A ví, že občas se chová sobecky, když chce třeba mluvit o tom, proč vznikla nějaká hádka. A tak se vždycky omluví.
Marta je hodná holka. Poctivě se stará o dvě děti, které nejsou její. Dělá jim svačiny, jezdí s nimi na dovolené, zná jejich rozvrhy a kroužky, všude je vozí a vyzvedává. Hynek má hodně práce, nemůže se starat o všechno.
Martě netikají biologické hodiny. Nechce mít děti. Možná psa, toho brala. Jenže toho nechce Hynek. Martino okolí však ví naprosto přesně, že Marta by děti mít měla. Dokonce vědí, že Marta je mít chce, ale nemá je kvůli Hynkovi. Vědí to Martiny rodiče, její kamarádky, dokonce i její šéfová. Oni vůbec všichni kolem Marty vědí nejlépe, co by Marta měla a chtěla.
A tahle Marta, která samozřejmě není jen hodná, ale má spoustu chyb jako my všichni, navíc je přece jen uvnitř tak malinko labilní (kdo ne?), se jednoho dne rozhodne, že namísto společné dovolené s Hynkem a jeho dětmi, vyrazí na Svatojakubskou cestu. Možná se jen chce vymanit z obvyklého stereotypu, možná chce najít sebe sama, možná chce zjistit, zda je tahle cesta opravdu tak zázračná. Zvládne Hynkův nesouhlas a nenápadnou manipulaci, údiv a mnohdy nepochopení rodiny i okolí a prostě odletí do Porta a vydá se na cestu. Čtenář pak s Martou stráví celou tuhle její pouť, je s ní v jejích myšlenkových pochodech i útrapách nezkušeného turisty a přes všechny překážky s ní dojde až do Santiaga. A taky zpátky domů. A možná se něco změní a Marta už nebude jen hodná holka a dá jasně najevo, co chce a co nechce. Možná taky ne.
Petra Soukupová opět nezklamala a ukázala, že umí dokonale popsat své postavy, které rozhodně nejsou černobílé. Na nic si nehraje a popisuje situace, jaké jsou. Nehodnotí. Ukazuje, že i skvělý holky jsou občas pěkný - doplňte si sami. Mluví o životě. Neslibuje, že všechno dobře dopadne, nepopisuje tu mnohdy zidealizovanou pouť do Santiaga jako naprosté prozření a obrácení života vzhůru nohama ze dne na den. Mluví o pocitech, o kterých chceme mluvit málokdy, protože si myslíme, že nejsou správné a vlastně nezapadáme do tabulek života. Toho správného. Nabízí čtenáři, aby se zamyslel. Možná i nad sebou, ale hlavně na životem. Žijeme život svůj? Nebo svého okolí? Musíme naplnit očekávání okolí? A ta svoje? Můžeme si vůbec dovolit žít po svém? Alespoň někdy?
Styl psaní mě hodně bavil. Část, kde mluví Marta, je psána du-formou. Tedy stylem, kdy vypravěč mluví přímo k vám a oslovuje Vás. Tak trochu to působí, že je to váš vlastní příběh. Asi je to moje první kniha psaná tímto způsobem a bylo to příjemné čtení.
A tak koukáš na Hynka, jak tam kliká ty údaje a pak se tě zeptá: Máš někde uložený čísla pasů dětí? Máš, najdeš mu to, už myslíš, že neřekneš nic, a najednou se slyšíš, jak říkáš: Víš… já jsem přemýšlela, že bych letos nejela. Cože? dívá se na tebe překvapeně. Proč? I ty sama jsi překvapená, opravdu jsi to řekla? Kvůli tomu, že se s ním nechceš dohadovat o penězích? Je tohle správnej důvod pro to, abys šla někde v cizí zemi dva týdny s batohem na zádech? Jistěže není, je to úplná blbost. Ale znovu si v tý chvíli vzpomeneš na ty nadšený komenty lidí, co jim tahle cesta dala, skoro se tím sama pobavíš, možná že po týhle cestě budeš umět říct: Hele, mojí kartou to prostě neplať a pak nemusíš myslet na to, že mi to máš poslat. A tak to poprvý řekneš nahlas: Šla bych na pouť do Santiaga. Kouká se na tebe úplně šokovaně: Co to je za nápad?
Celý román je rozdělen do jednotlivých dnů, vznikají tak kapitoly. Po každé této kapitole následuje monolog další postavy, ten už je psaný obvyklejší er-formou. Díky tomu román získává další vrstvy.
Jazyk je současný, spisovná čeština se střídá s nespisovnou, převažuje vnitřní monolog, autorka si s jazykem pohrává, používá metafory i personifikaci, dokáže použít jazykové prostředky typické pro postavy různého věku i pohlaví. Text plyne a dobře se čte.
Román Marta děti nechce stojí za přečtení, určitě v něm každý najdete kousek sebe. A určitě si udělejte čas i na další díla této autorky.
Zdroje:
Petra Soukupová, Marta v roce vetřelce, nakladatelství HOST, 2011
Petra Soukupová, Marta děti nechce, nakladatelství HOST, 2024
