Jeden den v Káhiře - městě kontrastů

Stejně jako spousta dalších lidí jsem měla před cestou do Káhiry určité předsudky. Říkala jsem si: Co tam vlastně budeme dělat? Nebude to jen o pyramidách? A hlavně – je to vůbec bezpečné? Člověk často slyší, že je lepší držet se hotelu, nikam moc nechodit a rozhodně „nevystrkovat nos“ mezi místní. V hlavě jsem měla představu chaotického města, kde turisty na každém kroku někdo oslovuje a snaží se jim něco prodat. Realita nás ale překvapila hned první den. Káhira má totiž mnohem víc co nabídnout než jen slavné pyramidy. A právě o tom bude tenhle článek — o tom, co všechno se dá v tomhle obrovském městě stihnout během jediného dne.

Bydleli jsme v hotelu kousek od letiště. Do Káhiry jsme přiletěli v noci a zpětně musím říct, že jsme měli obrovské štěstí, že jsme měli předem domluvený transfer. Když jsem totiž uviděla ty obrovské fronty u pasové kontroly, byla jsem přesvědčená, že tady strávíme minimálně několik hodin.

Ale nestalo se.

Kousek za výstupem z terminálu na nás čekal náš doprovod s cedulkou. Vzal si naše pasy, vyřídil víza (v tu dobu stála 30 dolarů, online se dají koupit asi za 25) a během pár minut bylo hotovo. Určitě doporučuji mít s sebou dolary - eura sice vezmou také, ale většinou za stejnou číselnou hodnotu, což se rozhodně nevyplatí.

Náš průvodce zvládl víza vyřídit během pěti minut a pak nás doslova protáhl kolem všech front a kontrol. Samozřejmě to bylo vykoupené menším úplatkem. Ano, Egypt je do určité míry o neustálém „podstrkování“ peněz - což během našeho výletu zjistíme ještě několikrát.

Během chvíle přijelo taxi a za necelých deset minut jsme byli u hotelu. Stejně jako téměř všude v Káhiře i tady proběhla rychlá bezpečnostní kontrola zavazadel. Následoval rychlý check-in a všechno šlo překvapivě hladce. V podstatě hodinu a půl po příletu jsem už ležela v posteli.

První ráno v Káhiře

Po snídani vyrážíme do města. Slunce už od rána praží a koncem dubna tady teploty snadno atakují třicet stupňů. Zároveň je tu ale velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami – v noci je překvapivě příjemně.

Objednáváme si Uber. Když ale přijede auto, chvíli si říkám, jestli to opravdu může být ono. Auto je staré, otlučené, místy skoro rozpadlé a řidič za volantem pálí jednu cigaretu za druhou. Ale ano, je to opravdu náš Uber.

Brzy zjišťujeme další věc – platí se jen hotově. My ale zatím žádné místní peníze nemáme. Řidič neumí anglicky, takže nás čeká krátká pantomima a pár gest. Nakonec se domlouváme, že nás do cíle odveze za dvě eura, což je na evropské poměry opravdu směšná částka. Souhlasíme a vyrážíme.

Doprava v Káhiře je kapitola sama pro sebe. Zdá se, že tady vlastně žádná pravidla neexistují. Auta přejíždějí z pruhu do pruhu, řidiči neustále troubí, gestikulují a většina aut nese stopy menších i větších střetů. Přesto všechno má ten chaos zvláštní řád a provoz kupodivu funguje. A již cestou nás Káhira fascinuje, projíždíme okolo obrovských bytových domů v různých stavech. Všude je vidět hodně odpadků, ona vůbec celá Káhira tak trochu smrdí kombinací odpadu, smogu a výparů z aut. Mezi auty běhají psi, ale proplétá se tady i spousta lidí. Když se přiblížíme k centru, vidíme již kusy starého města. Staré domy, budovy, které se postupně rozpadají. Mezitím sem tam vykoukne modernější budova.

Po zhruba dvaceti minutách vystupujeme u našeho prvního cíle – Citadely.

Saladin Citadel

Hned u vstupu do Citadely nás čeká první bezpečnostní kontrola. Podobné kontroly jsou v Káhiře u většiny významných památek úplně běžné. Vstupné se platí u pokladny – v době naší návštěvy stálo 550 egyptských liber (zhruba kolem 11 eur). Zaplatit se dá kartou i hotově, a pokud nemáte místní měnu, vezmou tu i eura nebo dolary.

Ještě je brzy ráno, takže tu není příliš turistů, a máme tak dost času si místo v klidu projít. Po vstupu stoupáme nahoru po kamenných cestách a první věc, které si všímáme, jsou všudypřítomní psi, kteří tu naprosto přirozeně patří ke každodennímu životu areálu. Jedna část Citadely je právě v rekonstrukci, ale ani to neubírá místu na jeho atmosféře.

Když dojdeme výš, otevře se před námi nádherný výhled na staré město. Panorama Káhiry se rozprostírá do všech stran a celé ho zahaluje typická smogová mlha, která tomu pohledu dodává trochu magickou atmosféru.

Dominantou Citadely je Mešita Muhammada Alího, někdy přezdívaná také Alabastrová mešita. Byla postavena v první polovině 19. století na příkaz místodržitele Muhammada Alího, který je považován za zakladatele moderního Egypta. Stavba je inspirovaná osmanskou architekturou a svým stylem připomíná například istanbulské mešity.

U vstupu si můžete případně půjčit zahalovací oděv přes ramena a kolena, cena je jedno euro.

Jakmile vstoupíme dovnitř, je těžké se ubránit úžasu. Interiér je obrovský, světlý a zdobený desítkami lamp visících z vysoké kupole. Kombinace alabastrových stěn, koberců a měkkého světla vytváří klidnou, téměř majestátní atmosféru. Krásná je ale nejen samotná mešita, ale celý prostor Citadely – historické hradby, otevřená nádvoří i výhledy na nekonečné město pod námi.

V areálu strávíme asi hodinu, pak se pěšky chceme vydat do dalšího cíle. Cestou nás ještě zaujmou nádherné zahrady. Vypadají jako čerstvě upravené a zrekonstruované, ale dovnitř nás nepustili. Z dálky jsme viděli i moderní vyhlídkový „rám“, který trochu připomínal známý Dubai Frame, ale jak jsem si pak dohledala, tato místa jsou zatím turistům nepřístupná a slouží spíše oficiálním návštěvám a VIP akcím.

Tuktukem mezi místní

Dalším cílem je nedaleký park. Je vzdálený asi tři kilometry, takže si říkáme, že to zvládneme pěšky. A skutečně se i vydáme. Jenže realita je jiná – vedro je opravdu intenzivní, na některých úsecích chybí chodníky a většinu času dýcháme výpary z husté dopravy. Po chvíli je jasné, že pěší plán nebude nejlepší volbou.

Dostáváme se víc mezi místní a zastavujeme malý místní tuk-tuk. Řídí ho mladý kluk – odhadem mu není víc než patnáct let. Anglicky neumí, což je v Káhiře poměrně běžné.

Během chvíle se kolem nás objeví asi dvacet jeho kolegů a všichni se snaží rukama nohama pomoct s domluvou. Nakonec se domlouváme na ceně 100 egyptských liber. Ukazuji, že máme jen drobná eura. Kluk kývne a vyrážíme.

Řidič nás nevede hlavními ulicemi, ale úzkými místními uličkami. Najednou máme jedinečnou příležitost vidět části města, kam se běžný turista většinou nedostane, a které patří mezi nejchudší části. Vidíme praní prádla na ulici, malé místní obchody, slepice v klecích, rozebraná auta, kočky i krysy, bezdomovce, postižené a nemocné lidi. A odpadky. Všude. Necítím se tu dobře, chvílemi mám i trochu strach a srdce se mi nad tou chudobou svírá.

Nakonec ale dorazíme, kam potřebujeme. Jenže nastává další komplikace – náš mladý řidič nechce přijmout mince v eurech. Dáváme mu čtyři eura, což je víc, než odpovídá domluvené ceně, ale on je stále nespokojený. Nakonec zasahuje místní strážník, který částku zkontroluje a dá nám najevo, že je vše v pořádku. Snad ten mladý muž opravdu zjistil, že jsme ho neošidili, naopak.

Al-Azhar Park

S úlevou se vydáváme do parku. Máme obrovskou žízeň, ale ve stánku berou jen egyptské libry – ty stále nemáme, navíc angličtina tu opravdu není možná.

Samotný park je ale nádherný. Al-Azhar Park je jeden z nejkrásnějších zelených prostorů v celé Káhiře. Otevřen byl v roce 2005 a vznikl na místě bývalé skládky. Dnes je to moderní, pečlivě udržovaný park plný zeleně, fontán a vyhlídek na starou Káhiru.

Po krátké procházce si sedáme do restaurace s nádherným výhledem na Citadelu a dáváme si malou pozdní snídani. Okamžitě jsme si zamilovali místní chléb – je čerstvý, teplý a úplně jiný než ten, na který jsme zvyklí doma. Já si k tomu dávám své oblíbené jahodové smoothie, které tady chutná obzvlášť dobře, je totiž z čerstvých jahod.

V parku je poměrně dost lidí. Potkáváme skupiny místních školáků, rodiny na pikniku i páry, které si sem přišly odpočinout od ruchu města. Turistů tu ale moc není a je vidět, že na Evropany tu nejsou zvyklí. Mladé dívky mě několikrát zastavují a chtějí se se mnou vyfotit.

Parkem se procházíme více než dvě hodiny. Po tom, co jsme viděli cestou sem, působí tohle místo téměř jako jiný svět. Čistý, zelený a klidný.

U brány najdeme bankomat, vybíráme peníze, chytneme si místní taxi a čeká nás další kus Káhiry. Do jedné z nejznámějších ulic jedeme asi patnáct minut, až později si uvědomíme, že řidič s námi zbytečně objížděl několik ulic, ale cena je i tak celkem nízká (přesto je potřeba říci, že Uber je podstatně levnější).

Staré město

Další zastávkou je asi nejznámější historická ulice v Káhiře – Al-Muizz li-Din Allah Street, často zkráceně nazývaná jen Al-Muizz. Je to jedna z nejstarších ulic ve městě a zároveň takové živé muzeum pod širým nebem. Táhne se srdcem staré islámské Káhiry a lemují ji mešity, madrasy, historické paláce i staré městské brány.

My ji krátce procházíme. Stačí pár minut a člověk pochopí, proč je tohle místo tak výjimečné. Ulice je plná malých obchodů, stánků a dílen, kde řemeslníci stále pracují tradičními způsoby. Ve výlohách visí barevné lampy, měděné nádoby, šperky nebo ručně tkané látky. Překvapivě ale ani tady po nás nikdo nepokřikuje a nepřemlouvá nás.

Vzduch je směsicí vůní koření, jídla a prachu z rozpálených ulic. Do toho se ozývá volání prodavačů, troubení skútrů a všudypřítomný ruch města.

Jen kousek odtud se nachází také slavný bazar Khan el-Khalili, jeden z nejstarších trhů na Blízkém východě. Úzké uličky jsou tu plné obchodů se suvenýry, kořením, šperky nebo tradičními lampami. Je tu úplně narváno a prodíráme se mezi místními, dojdeme k silnici a tady obchody pokračují, prodíráme se mezi auty i lidmi, směřujeme k Nilu. Nakonec si stavíme taxi. Cena už není tak přívětivá, jsme přece jen v centru. Náš řidič překvapivě umí asi deset anglických slov. K promenádě ho ale musím navigovat.

Nil Corniche Promenade

Další zastávkou našeho dne je Nil Corniche Promenade, nová promenáda podél řeky Nil. Vstup do areálu je zpoplatněný, ale částka je symbolická – v době naší návštěvy to bylo jen několik desítek egyptských liber. Za tu cenu se dostanete na moderní, nově upravenou promenádu, která vede přímo podél řeky.

Po celém dni v rušných ulicích Káhiry je to příjemná změna. Promenáda je čistá, upravená a poměrně široká. Na několika místech jsou malé kavárny, stánky s občerstvením i místa, odkud se dá nastoupit na vyhlídkové lodě.

Lodě (feluky) jezdí po řece většinou od pozdního odpoledne, většinou od 16 hodin. Sdílená loď stojí kolem 100 egyptských liber na osobu, ale je možné si zaplatit i soukromou. My jsme už docela unavení a nechce se nám čekat na čtvrtou hodinu, takže nakonec volíme druhou možnost.

Za 30 eur máme celou loď jen pro sebe. Vyplouváme na Nil a na chvíli se všechno zklidní. Po celodenním hluku města je to vítaný klidný moment. Z vody se otevírá úplně jiný pohled na Káhiru – na jedné straně moderní budovy, na druhé historické části města. Sedím na přídi a obličej si nechávám hřát slunečními paprsky. Je mi krásně.

Cesta není dlouhá, trvá něco přes půl hodiny, takže moc velké poznávání nečekejte, ale užili jsme to maximálně.

Nyní poslední bod dnešního dne Káhirská věž.

Cairo Tower

Jedna z dominant moderní Káhiry – Káhirská věž stojí na ostrově Gezira uprostřed Nilu a je nepřehlédnutelnou součástí panoramatu města. Byla postavena v roce 1961 a se svou výškou 187 metrů byla dlouho nejvyšší stavbou v Egyptě.

U vstupu kupujeme lístky a dostáváme číslo. Pak už nezbývá než čekat, až na nás přijde řada. Systém je tu poměrně jednoduchý – postupně se posouváte dovnitř, kde si sednete na židli a postupně se dokola na židlích posouváte, až vás personál pošle dál k výtahu.

Čekání ale není úplně komfortní. Je opravdu velké horko a venku prakticky nejsou žádné lavičky. Jediné oficiální sezení je v restauraci, takže většina lidí jen postává kolem. My si na chvíli sedneme na kamenný patník u schodiště. Vydržíme tam ani ne dvě minuty, než k nám přijde pán z ostrahy a vysvětlí nám, že v Egyptě se na takových místech sedět nesmí.

Stoupneme si. O pár minut později si tam zase sedne někdo jiný. Během těch zhruba dvaceti minut, co čekáme venku, přijde strážník podobnou situaci řešit jedenáctkrát. Je to trochu absurdní a zároveň docela zábavné sledovat.

Konečně přicházíme na řadu. Nastupujeme do výtahu, který nás během chvíle vyveze nahoru na vyhlídku. A výhled opravdu stojí za to. Z vrcholu věže je vidět téměř celá Káhira – řeka Nil, mosty, staré části města i nekonečné moře domů, které se rozprostírá až k horizontu. O patro níž je také restaurace, ale tu vynecháme. Po dlouhém dni jsme už docela unavení a začínáme se těšíme zpátky do hotelu.

Venku stále čeká stejné taxi, které nás přivezlo sem. Domlouváme se s řidičem, že ho využijeme i následující den. Máme totiž plán – chtěli bychom se podívat k moři a k Suezskému průplavu. Podle něj to prý není žádný problém.

No… uvidíme.

Zdroje:

Vlastní oči a nohy