Článek
Štěpán Javůrek vydal poměrně nedávno novou knihu Léta sametová. Javůrek je dnes už poměrně známý a také velmi úspěšný autor. Jeho knihy jsou silně spojené s krajinou, kterou má rád – s Krušnými horami. Právě tady se odehrává většina jeho příběhů. Krušné hory nejsou v jeho knihách jen kulisou, ale důležitou součástí příběhů. Je z nich cítit autorův vztah k místu, historii i lidem, kteří zde žili a žijí.
Mezi jeho nejznámější knihy patří především trilogie Sudetský dům, která se věnuje složitým sudetským vztahům a historii regionu. Velmi pěkné a kvalitní jsou ale i další autorovy knihy, například Chaloupky nebo román Nebe nad Perninkem, který se opět vrací do prostředí Krušných hor.
Na Javůrkových knihách mám ráda především to, že nejsou jen čtivé. Při čtení se nad příběhem často zastavíte a přemýšlíte. Postavy jsou lidské, uvěřitelné a velmi snadno si k nim vytvoříte vztah. Některé máte rádi, s některými možná nesouhlasíte, ale rozhodně vám nejsou lhostejné. A právě to podle mě dělá z jeho knih něco víc než jen příjemné čtení.
Román Léta sametová, který vyšel v roce 2025 v nakladatelství MOBA, je ale přece jen jinou knihou, než na jaké jsme byli u Javůrka dosud zvyklí. Ostatně sám autor to v rozhovorech říká – tentokrát je to trochu jiný příběh.
Kniha je poměrně útlá a přečíst ji zvládnete klidně za jeden nebo dva večery. Z Krušných hor sice autor úplně neodchází – hlavní hrdinové se na ně alespoň občas dívají z okna – tentokrát ale nehrají tak zásadní roli jako v jeho předchozích knihách.
Pokud máte rádi Javůrkův styl a chystáte se na Léta sametová, zkuste tuhle knihu otevřít bez očekávání. Nečekejte velké téma, hluboké drama ani ten typický „srdcebol“, který známe třeba ze Sudetského domu. Tentokrát je to zdánlivě komornější a nenápadnější příběh.
Nebo…?
Jednou z věcí, která mě na knize Léta sametová bavila nejvíc, je způsob vyprávění. Příběh totiž vypráví malý Péťa. Ten do poloviny knihy ještě ani není na světě. Přesto je právě on tím, kdo nás provází příběhem a představuje nám svou rodinu – maminku, tatínka, oba budoucí dědečky i babičky.
Díky tomu se postupně seznamujeme se dvěma velmi odlišnými rodinami v posledních letech před revolucí.
Na jedné straně stojí děda Šimek, náměstek ředitele v továrně. Je to takový ten uvědomělý komunista, jakého známe z českých komedií – není zlý ani fanatický, jen prostě věří systému a trochu si myslí na místo ředitele. A i když je komunismus v pozadí příběhu přítomen, tahle kniha rozhodně není o jeho velkém rozebírání nebo o popisu režimních praktik. Spíš o drobných každodenních kulisách té doby.
Na druhé straně je děda Kučera. Dělník, který komunisty opravdu nemusí, ale miluje volejbal, pivo, legraci a svého kamaráda Fandu. A tihle dva by si v normálním životě pravděpodobně nikdy nesedli. Oni si teda nesedli ani v té knize. Nemohou si přijít na jméno a předtím než jejich děti odjedou na volejbalový turnaj, neopomenou před nimi okomentovat, co je ten druhý zač.
Jenže jak už to tak bývá – rodinu si člověk nevybírá.
Jeden volejbalový turnaj, trocha alkoholu, trocha odvahy a dítě je na cestě. A protože rodina je přece jen rodina, musí spolu všichni nějak vycházet.
A právě tady začíná část knihy, která je podle mě neskutečně zábavná a zároveň až podezřele povědomá. Čtenář si totiž s touhle rodinou užívá situace, které mnozí z nás buď sami zažili, nebo o nich alespoň slyšeli.
Shánění podnikového bytu. Nábytek ze Svazarmu. Protivná domovnice. Prvomájové průvody. Společná kočárkárna.
A do toho všechny ty drobné rodinné epizody – zapomenuté dítě na fotbalovém hřišti, sázka dědečků o první Péťovo slovo, soutěžení o to, kdo mladým víc pomůže, nebo kapr vezoucí se domů v kočárku. S dítětem, pochopitelně.
Autor navíc krásně vykresluje rozdíly mezi oběma rodinami a jejich stylem života. Občas jsem měla pocit, jako bych sledovala jednu z těch povedených českých filmových komedií z téhle doby. A několikrát jsem se přistihla, že se nahlas směju – nebo že mi některá situace až podezřele připomíná něco z vlastního dětství.
Takže taková oddechová kniha?
To by ale asi nebyl Štěpán Javůrek.
Do příběhu totiž pomalu a nenápadně vstupuje revoluce. Styl vyprávění se přitom nijak zásadně nemění. Péťa pořád jen vypráví, co se kolem něj děje. Sám z toho nemá velký rozum, je mu sotva rok, takže jen pozoruje rodinu, dění kolem sebe a také změny ve fabrice, která hraje v příběhu poměrně důležitou roli.
A všechno popisuje pořád stejně – trochu úsměvně, trochu dětsky, trochu bezstarostně.
Jenže svět kolem něj se začíná měnit.
Role se obracejí. Z dědy Šimka nejspíš ředitel nebude. Dělníci najednou dostávají větší slovo a nové možnosti. Přichází Havel, Občanské fórum, nová doba. Svět je najednou nový, lepší a spravedlivější. Všichni špatní lidé zůstali v minulém režimu.
Jenže…
co když někteří z nich jen převlékli kabát?
V anotaci knihy Léta sametová se píše, že jde o hořkosladkou komedii. A myslím, že právě slovo hořkosladká ji vystihuje nejlépe.
Na první pohled se totiž může zdát, že jde o obyčejný rodinný příběh plný úsměvných situací, drobných každodenních radostí a absurdních momentů doby, na které dnes někdy vzpomínáme s pobavením a někdy raději vůbec. Jenže někde pod tím vším se skrývá ještě něco dalšího.
To velké téma, které jsme možná na začátku nečekali. Vlastně ani později, když jsme se začetli do rodinných eskapád téhle rodiny.
Přichází nenápadně. Schované mezi vtipnými scénami, rodinnými historkami a dětským pohledem malého Péti. A najednou se objeví. Třeba ve větě dědy Šimka, který si uvědomuje, že režim se sice změnil, ale lidé, kteří v téhle zemi žijí, jsou pořád ti stejní.
A tak ve světě bude vždycky nějaký ten referent Houžvička. A vlastně bude jedno, na které straně stojí. Protože nedobrý člověk zůstane nedobrým člověkem, bez ohledu na dobu nebo režim.
A právě v téhle nenápadnosti je podle mě síla té knihy.
Možná ji otevřete jako příjemnou, lehce nostalgickou knihu o jedné rodině a jedné době. A nakonec ji zavřete s pocitem, že jste četli něco mnohem hlubšího.
Je to skvělá kniha.
O autorovi
Štěpán Javůrek je český spisovatel, jehož knihy jsou úzce spojené s prostředím Krušných hor. Právě zde se odehrává většina jeho příběhů a region je pro jeho tvorbu důležitou kulisou i tématem. Čtenářům je známý především díky trilogii Sudetský dům, která se věnuje složitým osudům lidí v sudetském pohraničí. Velký ohlas získaly také jeho další knihy, například Chaloupky nebo Nebe nad Perninkem.
Vedle psaní se Javůrek věnuje také veřejné práci – je ředitelem Destinační agentura Krušnohoří, která se zabývá rozvojem cestovního ruchu v Krušných horách. I díky tomu je jeho vztah k tomuto regionu v jeho knihách tak silně cítit.
Zdroje
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/stepan-javurek-137779
Knihy Štěpána Javůrka
