Z Káhiry k Suezskému průplavu a k Rudému moři

Tenhle výlet se odehrál druhý den našeho pětidenního pobytu v Egyptě, konkrétně v Káhiře. O tom, co vidět v Káhiře za jeden den se můžete dočíst v článku níže.

Rukama nohama jsme se den předtím domluvili s jedním místním řidičem taxíku, že bychom chtěli další den vyrazit mimo město, směrem k moři a k Suezskému průplavu. Dle něj to neměl být žádný problém a tvářil se tak, že k průplavu jezdí minimálně dvakrát týdně.

Nakonec jsme se dohodli i na ceně a plán byl jasný – ráno v 7:30 odjezd z hotelu. Večer se situace ještě trochu změnila, potřebovali jsme ještě druhé auto pro naše známé, které tento výlet také lákal. A tak jsme našemu řidiči ještě večer psali, jestli je to možné.

Domluva byla, mírně řečeno, trochu krkolomná. Kombinace jednoduché angličtiny, překladače a několika hlasových zpráv ale nakonec vedla k výsledku. Odjezd byl tedy naplánovaný na 7:30 ráno a my jsme jen doufali, že se opravdu objeví dvě auta a že tenhle plán nějak vyjde.

Začátek cesty

Začalo to vlastně docela dobře. V půl osmé ráno opravdu před hotelem čekaly dva taxíky – tedy rozuměj dvě starší, značně otlučená auta s nápisem taxi. Spousta věcí uvnitř byla přilepená izolepou nebo podepřená různými dřívky. Ale jsme v Egyptě, tak co už.

Druhý řidič neuměl anglicky ani slovíčko. Ale hezky se usmíval. My jsme byli odhodlaní, takže jsme si řekli, že to nějak zvládneme.

Oba řidiči se po celou dobu drželi doslova při sobě. Neustále za sebou přejížděli z jednoho pruhu do druhého, pokřikovali na sebe, občas si dokonce okénkem předávali cigarety. Přesně ten typ situace, který chcete zažívat na čtyřproudové dálnici.

A aby toho nebylo málo, museli jsme po cestě několikrát zastavit. Nejprve na benzince – vlastně asi na pěti benzinkách, protože ne všude měli plyn, na který auta jezdila. Pak jsme ještě měnili olej a někde po cestě dofukovali pneumatiky. Každé zastavení bylo doprovázeno výkřikem našeho řidiče: „Sorry, sorry… one minute!“

Chvílemi jsem měla pocit, že si řidič během cesty dává auto postupně dohromady, aby ho připravil na technickou kontrolu.

Cestou necestou

Cesta do Suezu měla podle mapy trvat necelé dvě hodiny. Ne však s našimi řidiči. Přestože na silnici občas zkoušeli různé odvážné manévry, rychlost jsme za celou dobu prakticky nepřekročili 60 km/h.

Poměrně rychle jsem také pochopila, že jsou oba řidiči nejspíš poprvé mimo Káhiru. Když náš řidič už potřetí minul odbočku na Suez Road, začala jsem ho přesvědčovat, že jedeme špatně. Chvíli jsme se snažili domluvit, až nakonec vyšlo najevo, že jeho telefon nemá dostatek dat, aby mohl používat navigaci.

Nezbylo tedy nic jiného, než mu půjčit můj telefon s GPS. Po téměř třech hodinách cesty jsme konečně dorazili do Suezu.

Bloudění po Suezu

Suez je město na severním konci Suezského průplavu, který spojuje Středozemní moře s Rudým mořem a patří mezi nejdůležitější námořní trasy na světě. Průplav byl otevřen v roce 1869 a jeho výstavba zásadně změnila světový obchod – lodě už nemusely obeplouvat celou Afriku, aby se dostaly z Evropy do Asie. Dnes tudy každý den proplouvají desítky obrovských nákladních lodí a tankerů.

Samotné město Suez není typickou turistickou destinací. Je to spíše přístavní a průmyslové město, které žije hlavně díky lodní dopravě. Přesto tu najdete několik míst spojených s historií průplavu, například Suez Canal Authority Building nebo malé muzeum Suezského průplavu, které připomíná jeho vznik a význam. Turistických informací ale ve městě není mnoho a většina lidí sem přijíždí spíše ze zvědavosti než kvůli klasickým památkám. Na první pohled je také vidět, že je město modernější a není tu taková chudoba. Špína a odpadky tu jsou ale jako všude na každém rohu.

Naši řidiči samozřejmě netušili, kam přesně nás mají odvézt. Nechali jsme se tedy vysadit na promenádě u Rudého moře. Moře jsme měli po pravé straně a plán byl jednoduchý – projít kus po promenádě a někde přejít na druhou stranu směrem k průplavu.

Jak se ale brzy ukázalo, nebylo to tak jednoduché.

Podle mapy jsme se snažili dojít na místo, odkud by měl být průplav vidět. Jenže pokaždé jsme narazili na vysoké ploty, uzavřené cesty nebo na vojenské budovy, které v mapách vůbec nebyly zakreslené. Ve vedru jsme se po Suezu motali víc než hodinu a kromě jednoho krátkého pohledu přes náhodně otevřenou bránu jsme neviděli vůbec nic.

Byli jsme docela zklamaní. Internet ani různé vyhledávače nám moc nepomáhaly – informací o tom, odkud se dá průplav ve městě opravdu vidět, je překvapivě málo.

Nakonec jsme se vrátili zpátky k našim řidičům a snažili se je navigovat alespoň autem. Ani to se moc nedařilo. Domluva byla složitá, překladač moc nepomáhal a náš řidič už začínal být docela podrážděný.

Nakonec jsme dojeli až do přístavu. Jenže tam na nás opět čekal vysoký, téměř neprůhledný plot. Ale místy bylo vidět, že místní se na druhé straně procházejí.

Tentokrát jsme ale měli štěstí. Stál tam místní strážník, který pochopil, co hledáme. Promluvil s našimi řidiči arabsky a vysvětlil jim, kam mají jet dál.

Průplav dobyt

A tak se to nakonec přece jen podařilo. Dojeli jsme k malému památníku u průplavu, kde nás po poměrně přísné a důkladné kontrole pustili pěšmo dovnitř. Celou dobu nás doprovázel policista. Fotografování je tu ale přísně zakázané.

Uvnitř se procházelo několik místních lidí. Je tu několik památníků, informačních tabulí a také výhled na vodní plochu, kde už je vidět samotný průplav a moře. Dokonce se dá projít ještě několik set metrů podél průplavu směrem dovnitř, což jsme samozřejmě hned využili.

Po více než hodině hledání, bloudění po městě a narážení na ploty jsme měli obrovskou radost. Podařilo se to. Cíl dobyt.

Odpoledne na pláži

Po tomhle malém vítězství nás čekala další část dne – přejezd k Rudému moři. Nedaleko Suezu se nachází oblast Ain Sokhna, která patří mezi nejoblíbenější přímořská letoviska pro obyvatele Káhiry. Právě sem mnoho Egypťanů z hlavního města vyráží na víkend k moři. Cesta z Káhiry sem ani ne dvě hodiny, takže o víkendech tu bývá opravdu rušno.

Podél pobřeží stojí desítky hotelů a resortů, které často nabízejí možnost takzvaného day passu. To znamená, že si můžete zaplatit jednodenní vstup do hotelu a využívat jeho zázemí, aniž byste tam museli být ubytovaní. Ceny i typy balíčků jsou různé – někde je v ceně jen vstup na pláž a k bazénu, jinde i oběd nebo nápoje. Některé hotely dokonce umožňují pronajmout si pokoj jen na několik hodin. Tyto výlety se dají také objednat jako organizovaný jednodenní zájezd přímo z Káhiry.

My jsme si vybrali jeden z hotelů u moře a rozhodli se tady strávit příjemné, trochu líné odpoledne. Zvolili jsme jednoduchý day pass bez jídla – stačily nám ručníky, lehátka, sluníčko, moře a bazén. Oběd jsme si přece jen na pláži ale dali.

Nebyla sezóna, takže tu bylo jen minimum lidí. Hotel měl krásný infinity bazén přímo u moře, odkud byl výhled na nekonečnou modrou hladinu Rudého moře. Střídali jsme koupání v bazénu a v moři - obojí tedy bylo dost ledové, leželi na lehátkách a jen si užívali klid a slunce.

Po chaotické Káhiře a dobrodružném hledání Suezského průplavu to byl dokonalý kontrast – tiché, pomalé a opravdu odpočinkové odpoledne.

Dobrodružný návrat zpět

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se chystáme na cestu zpět. Naši řidiči přijíždějí sice o něco později, ale nijak nám to nevadí. GPS ukazuje, že bychom mohli být v hotelu kolem půl šesté. Paráda. Ještě bych stihla zaplavat si v bazénu a dát si klidnou sprchu před večeří.

Jak jsem se mýlila.

Hned za hotelem z auta něco vypadne. Řidič jen mávne rukou – no problem. Auto začne hrkat a brzy stojíme na první benzince. Pak na druhé. A na třetí. Vždycky se seběhne asi deset místních chlapů, koukají do motoru, mudrují, něco zkoušejí. Auto pak zase chrčí dál. Náš řidič se při tom všem modlí. Asi ne dost.

Auto s sebou občas škubne, jedeme sotva padesátkou. Pak se nějakým zázrakem rozjede – jako by nabralo poslední dech – a pokračujeme dál. Uff. Sice pořád pomalu, ale jedeme.

Jenže nechval dne před večerem! Asi po třiceti kilometrech zjišťujeme, že druhé auto nikde. Zastavujeme – stále na dálnici. Náš řidič se snaží dovolat tomu druhému, ale dlouho bez úspěchu. Začínáme mít trochu strach. Řidič se znovu modlí. Nakonec se dovolá, ale z rozhovoru stejně nic nepochopíme. Čekáme.

Po více než půl hodině se druhé auto konečně objeví. No… objeví. Spíš se pomalinku připlouží. Řidiči na sebe začnou pokřikovat, gestikulovat a pokračujeme dál. Už se stmívá.

Jedeme za nimi a rychle pochopíme, že asi nemohou zastavit, protože by už znovu nenastartovali. Obě auta přejíždějí z pruhu do pruhu, řidiči na sebe mávají a pokřikují. Kolem nás všichni troubí. My jedeme sotva dvacítkou. Přemýšlím, zda se také nemám začít modlit.

Nakonec odbočujeme k další benzince. Tentokrát už ani neslyšíme klasické „one minute“. Znovu se seběhne skupina asi deseti místních mužů, kteří koukají do motoru. My mezitím pozorujeme západ slunce a zjišťujeme, jestli by pro nás náhodou nepřijel Uber.

Přijel. Jenže na druhou stranu dálnice. A až za hodinu.

Snažíme se našeho řidiče přesvědčit, aby nás všechny nacpal do jednoho auta a prostě jel. On ale pořád trvá na tom, že musí druhé auto opravit. Nakonec ale souhlasí a opravdu nás všechny naloží do jednoho. Znovu vyrážíme.

Jedeme sice pořád jen padesátkou, ale alespoň se blížíme ke Káhiře. Jenže ani tentokrát to není bez komplikací. Po chvíli z auta upadne přední světlo. Zastavujeme a řidič ho začíná přidělávat zpátky. Je tma. Máme hlad. Řidič neustále kouří a telefonuje.A modlí se, pochopitelně.

Ale nakonec se přece jen dočkáme. Kolem půl deváté večer konečně přijíždíme zpět do hotelu.

Řidič by si rád řekl o dýško. Musí přece opravit to auto.

I to je Egypt.

Zdroje: vlastní oči a nohy