Článek
Před operací
V srpnu bylo rozhodnuto. Operaci se nevyhnu. O tom, jaký bude rozsah, se mělo rozhodnout až v polovině ledna, což pro mě bylo dobré, nemusela jsem nad tím zbytečně přemýšlet a mohla jsem zkusit ještě jiné možnosti. Hormony ani fyzioterapie bohužel na bolesti nezabraly, rozhodlo se tedy, že musí ven i děloha. Bála jsem se strašně, v nemocnici jsem v podstatě nikdy nebyla. Ač se to nedoporučuje, hledala jsem i na internetu. Musím říct, že mi to pomohlo, protože jsem hodně čerpala ze sociálních sítích, kde svoje zkušenosti psaly ženy se stejnou diagnózou. Samozřejmě jsem musela hodně filtrovat.
Již týden před operací jsem držela bezezbytkovou dietu, poslední dva dny před nástupem už jen tekutiny. Den před operací jsem vypila nápoj na vyprázdnění střev a noc v podstatě strávila na toaletě.
Nástup
Jsem trochu asociál, žádala jsem si tedy o nadstandardní pokoj. Bohužel v den příjmu volný nebyl, ale pokoje v nemocnici jsou po dvou, toalet je na oddělení dostatek a měla jsem štěstí na spolubydlící. Nástup byl trochu zdlouhavý, sedělo nás několik i s partnery, hlasitě nám kručelo v břiše a střeva taky dávala hlasitě najevo svou přítomnost a potřebu. Na pokoj jsem se dostala po třech hodinách a pak už jen čekat a čekat. Moje spolubydlící byla nemluvná jako já, v pokoji se tedy ozývaly pouze zvuky našich vnitřností. Odpoledne jsem dostala druhý nápoj a celý večer pak opět strávila na toaletě. Jídlo už jsme pochopitelně nedostaly. Všichni byli milí, příjemní, přišel se na nás podívat i lékař. Nezapomenu ale na sestru, která v osm hodin rozrazila dveře a se slovy - „Děvčata, kontrola kočiček!“ - nám odhodila peřinu a prohlížela intimní místa. Šokem jsme se nezmohly ani slovo. Trapněji mi dlouho nebylo. Po hodině zřejmě zapomněla, že u nás již byla, tak jsem si to zopakovaly. Pak už jsme na noc dostaly prášek na spaní a velmi rychle jsem usnula.
Laparoskopie
Na operaci jsem měla jít kolem jedenácté hodiny, čas se od budíčku velmi vlekl. Kolem deváté jsem dostala kapačku a po půl hodiny už mě chystali na sál, jedna pacientka byla odoperována rychleji. Na tuhle část vzpomínám s úzkostí. Položili mě na vozík, kterým mě přikrytou pouze prostěradlem, vezli na operační sál. Projížděli jsme přes několik oddělení a všichni se na mě dívali. Připadala jsem si opravdu poníženě, navíc jsem se v tu chvíli nekontrolovaně třásla strachy. Na vozíku jsem pak ještě zůstala stát na chodbě před sálem, již odkrytá a zřízenci opodál komentovali, které pacientce ten den byla větší zima. Tohle naštěstí trvalo jen chvíli, brzy si mě převzal anesteziolog, který mi znovu vše vysvětlil, držel mě za ruku, zodpověděl mi všechny moje dotazy (ne, nevzbudím se uprostřed operace, ano, ještě dnes se vzbudím, závěť jsem psala zbytečně). Pak si se mnou ještě promluvil operatér, popřáli mi dobrou noc, začali odpočítávat, ale už druhé číslo jsem neslyšela.
Anděl na JIP
Probudila jsem se odpoledne na JIP. Se mnou tu byly ještě dvě pacientky a úžasná sestra, která za mě napsala zprávu mým blízkým, neustále nás hlídala, obcházela, dávala nám napít. V podstatě jsem celé odpoledne a následující noc prospala. Uprostřed noci mi praskl jeden steh, sestřička okamžitě sehnala lékaře, kolem postele dala zástěny a držela mě při šití za ruku. Celou dobu na mě mluvila, tiše, pomalu a klidně. Ráno se rozloučila a popřála nám všem štěstí a přála nám, abychom se už nepotkali. Rozhodně ne tady.
Kolem osmé dorazil pan doktor a s každou z nás pohovořil. Byla jsem na sále přes čtyři hodiny, rozsah zákroku byl větší, než se čekalo, ale pro mě bylo podstatné, že vše by mělo být čisté, a že nemám vývod. Toho jsem se bála opravdu hodně.
Po vizitě proběhla základní hygiena - s dopomocí a dostala jsem snídani. Nejlepších pět piškotů v mém životě! A protože jsem se zvládla postavit, mohla jsem se vrátit na oddělení. Na pokoji na mě čekala ohromná kytice od mého muže. Ve chvíli, kdy jsem byla 100 km od domova, hormony se mnou cloumaly, to byl úžasný pocit.
Nechci cévku a chci domů
Službu na oddělení měla sestra, která moc taktu neměla. Neustále vše hlasitě komentovala, nás pacienty, naši stolici a podobně. Prosila jsem jí, aby mi vyndala cévku, pan doktor mi na JIP řekl, že jestli zvládnu dojít sama na toaletu, můžu být bez ní. Odmítla. Měla jsem téměř slzy na krajíčku, když mi před spolubydlící s otevřenými dveřmi na chodbu hlasitě vysvětlovala, že po mně nebude převlékat „pochcané“ prostěradlo, pokud na toaletu nedojdu a nebude mě nikde zvedat, pokud cestou upadnu. Pak už jsem celé odpoledne nikoho neviděla. Nikdo se na nás nepřišel podívat, zeptat se, jak se cítíme, jestli něco nepotřebujeme. Možná jsem ale byla i ráda, většinu odpoledne jsem prospala, případně jsem zkoušela alespoň trošku chodit. Bolelo to, ale motivace byla jasná - chci domů, do svojí postele.
Druhý den ráno jsem zkusila při vizitě znovu zabojovat o vyndání cévky. Lékař chtěl vidět, zda dojdu na konec chodby a zpátky. S vozíkem jsem to zvládla, cévka šla přes protesty sestry ven. Byl to dobrý den. K obědu jsem dostala bramborovou kaši a večer dokonce kousek sýra. A sama jsem zvládla i sprchu.
Prospala jsem i většinu třetího dne. Po narkóze jsem žádné problémy neměla. Bolesti byly adekvátní rozsahu operace, krvácení minimální, na JIP jsem dostávala v infuzi léky proti bolesti, jednu infuzi jsem měla ještě na oddělení, pak už jen prášky. Každé dvě hodiny jsem se snažila ujít zase o pár kroků víc.
Čtvrtý den po operaci jsem mohla jít domů. Musela jsem trochu přemlouvat, hodně slibovat, ale zřejmě i protože bylo před víkendem, pustili mě. Jen jsem ještě musela absolvovat gynekologické vyšetření, což mi přišlo nemožné. Ale lékař byl skvělý - trpělivý, klidný, neustále mluvil a byl vtipný. Vyprávěl mi, jak nikdy nechápal, proč ženám tohle vyšetření tak vadí, až mu jeho žena řekla: „Víš, co svlékni se, vlez si to toho křesla, roztáhni nohy a pak si povíme…“ A on to zkusil. Takže i díky jeho ženě proběhlo moje vyšetření prakticky bezbolestně a nakonec i s úsměvem.
Cesta domů byla i autem ještě dost náročná, ale byla jsem šťastná, že budu doma, ve svém. A mým obrovským štěstím bylo, že o mě bylo postaráno a nemusela jsem nic. Jen se uzdravit. Tehdy jsem si ještě myslela, že laparoskopií všechny moje obtíže mávnutím proutku zmizí, přestože jsem v nemocnici potkala spoustu žen, které laparoskopii absolvovaly poněkolikáté. Věřila jsem, že mě se tohle netýká.
Laparoskopii jedině se specialistou
Zpětně jsem opravdu ráda, že jsem si pro svou léčbu vybrala specializované pracoviště a nešla na chirurgii, jak mi několik lékařů poradilo. Měla jsem maximální péči, po letech se mnou někdo mluvil, věřil mi a byl tu pro mě. Celkově byla péče perfektní, až na malé lidské výjimky, které jsou ale v každém odvětí. O to víc si vážím těch lékařů a sester, které k nám ke všem po celou dobu hospitalizace i další péče přistupovali jako k ženám, jako k lidem.
Co s sebou do nemocnice
Nikdy předtím jsem v nemocnici nebyla, opět jsem hledala spíše na internetu. Nakonec jsem vezla dvě tašky věcí, některé zbytečně.
Veškeré hygienické pomůcky jsem dostala - vložky, vlhčené i normální ubrousky. Toaletního papíru bylo všude dost a byl kvalitní. Potřebovala jsem tedy jen základní osobní hygienu. Kompresní punčochy jsem měla, daly se případně zakoupit přímo na oddělení. V nemocnici bylo teplo, přesto jsem ocenila vlastní deku, zejména těsně po operaci i menší polštář. Pak už jen noční košile, spodní prádlo (ale zpočátku jsem nosila jednorázové kalhotky, kterých jsem dostala také celý balíček), kniha, tablet a sluchátka. Samozřejmě telefon a nabíječku, obojí jsem si mohla zabalit s sebou na JIP - tašku je třeba mít vlastní. Pro nespavce jako jsem já - špunty do uší. A já měla i talisman pro štěstí. Úložného prostoru není moc a nezapomínejte na to, že budete odcházet značně pochroumané a musíte si zabalit samy.
Endometrióza - co to je
Jedná se o hormonální onemocnění, kdy se endometrium (děložní výstelka) objevuje mimo děložní dutinu, nejčastěji v oblasti malé pánve, ale i v jiných orgánech (například plíce). Endometria vytváří ložiska, která podléhají změnám v průběhu menstruačního cyklu, dochází pak k zánětům a srůstům, které jsou velmi bolestivé. Nejčastěji jí trpí ženy v produktivním věku, ale výjimkou nejsou ani velmi mladé ženy.
Spoustu informací a pomoci můžete najít zde:
https://endotalks.cz/co-je-endometrioza/
