Na skok do Japonska - země kontrastů, milých lidí, front a vyhřívaných záchodových prkének

Japonsko nikdy nepatřilo mezi mé cestovatelské sny, ocitla jsem se tady víceméně náhodou a ještě jsem si k tomu přibalila čtyři puberťáky. Takže odpočinková dovolená to rozhodně nebyla. Ale každý den stál za to.

Tři dny bez kufru

Do Japonska jsme dorazili s několikahodinovým zpožděním, značnou únavou a touhou svalit se do postele a pár hodin spát. Po příletu nás však čekala první více než hodinová fronta, aby nám odebrali otisky prstů a pořádně si nás proklepli. Pak jsme zjistili, že můj kufr nepřiletěl, zůstal v Pekingu a nechystal se dorazit dříve než za dva dny. Nutno dodat, že nikdo si s tím nevěděl moc rady a hned na začátku jsem zjistila, že anglicky se tady moc nedomluvíte. Strávili jsme tedy na letišti další dvě hodiny, objednané taxi odjelo a z letiště jsem stejně odcházela s tím, že si stejně nejsem jistá, zda jsme se vzájemně pochopili. Ale nakonec se zadařilo. Spodní prádlo jsem si koupila v oblíbeném řetězci smíšeného zboží 7-Eleven, koupila jsem si trhlé tričko Tokio a střídala jsem ho s tričkem mé třináctileté spolucestující. Ještě ke spodnímu prádlu. Dámské bylo zrovna vyprodané, ale pánské trenýrky velikosti S byly tak akorát. Inu, byla to první zkušenost s nedodaným zavazadlem a nebudu lhát, začátek cesty to nepříjemně ovlivnilo. Nicméně po třech dnech opravdu kufr dorazil a byl doručen až do ubytování. Pracovník letiště mi k tomu odvyprávěl dlouhý příběh, o čem byl, nevím, anglicky neuměl, já japonsky taky ne.

Ubytování

Ubytování jsme řešili zhruba dva měsíce dopředu. Chtěli jsme bydlet blízko jedné z hlavních dopravních stanic, ideálně pohromadě, ale udržet si soukromí. Musím říct, že ceny nejsou nijak přemrštěné a jsou obdobné evropským poměrům. Můžete si samozřejmě vybrat ubytování různých kategorií včetně kapslových nebo robotických hotelů. My jsme nakonec zvolili domek. Teda domeček. Skoro jako pro panenky, i když na japonské poměry byl velký a rozlehlý, měl tři patra a čtyři ložnice, pardon, ložničky. Zpětně si uvědomuji, že to byla ta nejlepší volba. Náš malý domeček působil mezi těmi obrovskými stavbami roztomile, nacházel se kousek od stanice UENO a zároveň byl stranou od hlavní silnice. Byl tu klid a zároveň všude blízko. Měli jsme základní vybavení a stravovali jsme se převážně ve zmíněném 7-Eleven, kde si každý vybral podle chuti. Všechny obchody nabízí spoustu hotových jídel, které vám na místě ohřejí, dají vám příbor a výběr je opravdu obrovský. Moc si tedy opět nepopovídáte, ale základní fráze mají nalepené na pultech.

Určitě musím zmínit postele. Japonci spí na futonových postelích a jejich postele jsou opravdu malé, tedy ložnice s dvoulůžkem pro nás v překladu znamená - maličko širší jednolůžko.

V našem domečku jsme strávili deset nocí a na většinu výletů jsme vyjížděli ráno a vraceli se večer zpět. Bylo to pro nás pohodlnější, navíc deset nocí bylo za opravdu pěknou cenu. Pouze dvě noci jsme spali jinde - v Kjótu a v Hirošimě. Zde bylo ubytování diametrálně odlišné, zatímco v Kjótu jsme v podstatě za hubičku měli pro dvě osoby pokoj o velikosti 80 metrů čtverečních, v Hirošimě jsme se ve třech mačkali za trojnásobnou cenu na 18 metrech.

Doprava, japan rail pass

Doprava byla mojí noční můrou několik měsíců dopředu. Bez problémů se ztratím i na autobusovém nádraží v maloměstě, co budu proboha dělat v Tokiu? Bylo to zbytečné. Tady všechno funguje. První cesty sice probíhaly s úzkostí na prsou, ale jakmile pochopíte systém hromadné dopravy, nemůžete se ztratit. Vše je perfektně značené, jasné a přehledné. Navíc existuje zázrak jménem Google mapy, jehož funkci trasování hromadné dopravy jsem ocenila teprve tady. Existuje několik typů jízdenek a bylo by to na samostatný článek, ale pro nás v základu stačily dvě informace - celodenní lístek, který vyšel zhruba na 330 korun a mohli jsme si jezdit křížem krážem po Tokiu, jak jsme chtěli, a několikrát jsme využili jednorázový lístek, který stojí podle toho, kam jedete. A pokud byste náhodou zaplatili málo, prostě na konci cesty doplatíte. Lístky se dají koupit v automatu na nádražích. Obsluha je i v angličtině a není to nic těžkého. Poté projdete turniketem a hlavně lístek nevyhazujte, budete ho potřebovat ještě při odchodu z nádraží. Pak zůstane v turniketu.

Hromadnou dopravu využívají všichni. Všude je tedy spousta lidí, ale funguje to, nikdo nikoho nepředbíhá, netlačí se, lidé jsou milí. Jasně vyznačené šipky ukazují směr, kudy jít dovnitř a ven a světe, div se, ono to funguje, stejně jako nástupy a výstupy do vlaků. A když občas evropsky vstoupíte jinam, než máte, nikdo nekřičí, ale mile vás upozorní. To bych si chtěla odvézt domů.

Určitě musím zmínit Japan rail pass. Jedná se o celostátní jízdenku na vlaky po celém Japonsku. Zní to skvěle. Zejména když chcete jezdit shinkansenem, který je sám o sobě velmi drahý. Zakoupit si ho mohou pouze cizinci a má platnost jeden, dva nebo tři týdny. Objednat si ho musíte předem, domů vám pak přijde voucher, který v Japonsku vyměníte za pas, ten začne platit v den, kdy jej poprvé využijete. Je třeba ho objednat dostatečně dopředu, nabízí ho několik společností. My jsme ho měli doma do tří dnů. Využili jsme sedmidenní, zaplatili jsme zhruba 7500 Kč. Ale zpětně říkám, že příště bych ho nekupovala. Cena je opravdu vysoká, v základní ceně není možné využívat vlaky společnosti Nomozi, těch ale naším směrem jezdilo nejvíc. Neměli jsme tedy možnost dostat se například přímým spojem do Hirošimy, ale museli jsme několikrát přestupovat, což nás hodně zdrželo. Navíc vlaky jiných společností jezdily jen jednou za hodinu. Dle mého názoru se pas vyplatí pouze těm, kteří jsou neustále na cestě. A i tak stráví více času ve vlaku než poznáváním okolí. Ale to je opravdu jen moje zkušenost, někteří si jeho výhody nemohou vynachválit. Velmi často jsme stejně museli dokupovat další jízdenky, například v Tokiu platí pouze na zelenou okružní linku. Jednu cestu jsme si Nomozi doplatili, díky tomu jsme se dostali do Tokia z Hirošimy za čtyři hodiny. Většina průvodců uvádí, že není možné dostat na tento vlak slevu, pokud máte Japan pass. Není to pravda, sleva je opravdu vysoká.

Samotná jízda shinkansenem je určitě zážitek, který k Japonsku patří. Nám se podařil i jeden netradiční - selhání dopravy. Ten den poměrně dost pršelo a vlaky nabíraly obrovská zpoždění, spousta spojů byla zrušena. Musím říct, že v tu chvíli ve funkčním Japonsku vznikla panika a nikdo nevěděl, co má dělat. Situace trvala několik hodin a chvílemi jsem myslela, že nás lidi ušlapou.

Co se týče dopravy, hodně mě překvapilo, že v zemi, kde jsou technologie na prvním místě, není možné rezervovat vlak online, ale pokaždé musíte vystát frontu a vlak osobně rezervovat.

Lidé

Ve velkých městech všichni spěchají, pořád jsou na cestě a chodí velmi rychle. Mimo velká města se tolik nespěchá. Milí lidé jsou všude. Příjemní, usměvaví, slušní. Všichni dodržují pravidla. Neviděla jsem žádnou agresi, nepříjemné vystupování. Každý vám pomůže, pokud ho požádáte, na druhou stranu se vám nevnucují. Japonci jsou také velmi tolerantní.

Pár postřehů Evropanky

V Japonsku téměř nejsou odpadkové koše. Důvodem jsou obavy z terorismu. Spořádání Japonci si svůj odpad hezky odnesou domů, kde ho vytřídí. Za celých 12 dní jsem nikde neviděla pohozený odpadek. Pár košů je k vidění u automatů. Nevím, jak je to jinde, ale v Tokiu to funguje tak, že ráno se vyndají pytle s odpadem před domy a během dopoledne je svoz odveze. Také jsme se naučili odpadky nosit domů a vyhazovat je najednou, ale občas to pro nás byl nezvyk. Například když jsme nedojedli celé jídlo, nebylo ho kam vyhodit.

Japonsko je technologicky velmi napřed oproti jiným zemím, přesto velmi často nezaplatíte kartou. Věděli jsme to dopředu, přesto nás překvapilo, že ani v hlavním městě se bez hotovosti často neobejdete.

Automaty na pití jsou na každém rohu. Je v nich velký výběr, pití stojí pár kaček, tedy yenů a za mě rozhodně vyhrával velký výběr horkých nápojů.

Ponožky v  sandálech jsou japonský hit.

Psí kočárky. Japonci jsou milovníci a i ve velkoměstě jako je Tokio jich mívají několik. Pejsci tady mají styl stejně jako jejich páníčci. Běžně tedy potkáte potkáte pejska oblečeného do propracovaných oblečků známých značek. Odpoledne jsou parky plné kočárků, ve kterých majitelé vyváží své pejsky na procházky.

Japonské toalety. Ty veřejné jsou zdarma a jsou čisté. I na tom nejposlednějším nádraží jsou čisté a voňavé. A japonský záchod? To je sen. Tlačítek má více než dálkový ovladač od televize, většina toalet má vyhřívaná prkénka. Na toaletě můžete poslouchat hudbu, případně si pustit tzv. otohime (zvuky princezny), které slouží k tomu, aby ven nebyly slyšet zvuky, které nechcete, aby někdo slyšel. Dokonalé. Funkce bidetu, dezinfekce prkénka, jeho automatické sklápění (sen všech žen) a velmi často také automatické splachování je už jen třešničkou na dortu. Japonci považují toaletu za nečisté místo, proto se doma na toaletě přezouvají. I my jsme ve svém domečku měli na každé toaletě připravené pantofle.

Závěrem

Za dvanáct dní jsme viděli hodně míst, ale samozřejmě se z nás nestali žádní experti na tuhle zemi a rozhodně by si zasloužila mnohem víc času a pozornosti. Místům, která mě zaujala, se budu věnovat v dalších článcích, určitě se podíváme k hoře Mt. Fuji, podrobněji do Tokia a do Hirošimy. Japonsko pro mě bylo zatím jednou z nejnáročnějších cest, ale jsem moc ráda, že jsem sem mohla nakouknout.

Zdroje

Vlastní oči a nohy