Nikkó - nádhera ukrytá v japonských horách

Do Nikkó jsme vyrazili zhruba v polovině našeho pobytu v Japonsku. Vyrazili jsme sem na jeden den z Tokia, kde jsme byli ubytovaní. Vyrazili jsme kolem sedmé hodiny ranní a Nikkó nás přivítalo před devátou hodinou. Počasí nám tedy moc nepřálo, ale i tak jsme místem byli okouzleni.

První zastávka byla u známého červeného mostu Šinkjó, který vede přes řeku Daija. Říká se, že jde o nejkrásnější dřevěný most v Japonsku, což možná v minulosti byla pravda, nicméně jeho umístění kousek od jedné z hlavních křižovatek mu dnes na kráse a na atmosféře poněkud ubírá.

Legenda praví, že právě tudy mnich Šódin putoval k posvátné hoře Nantai, kterou dnes ještě uvidíme. Potřeboval se dostat na druhou stranu řeky, tedy se začal modlit a bůh řek jeho úpěnlivé modlitby vyslyšel. Hodil do řeky dva obrovské hady, po jejichž svíjejících se hřbetech mnich řeku přešel. Jak se dotkl země, hadi zmizeli a navždy zde zůstal červený most. Díky tomuto zážitku se prý Šódin rozhodl založit zde buddhistický chrám. Dle historických pramenů byl most postaven v roce 1636, chodit po něm mohl pouze šogún a císařští poslové. Původní most byl zničen povodní a ten současný byl vystavěn v roce 1907. Za 500 jenů se po něm mohou projít i turisté. Nám postačilo pár pohledů a vydali jsme se po schodech lesem k prvnímu chrámu.

Procházíme kolem nejstarší svatyně Rinnóndži, která je známá zejména díky Síni tří Buddhů, kde se nachází tři pozlacené sochy - bohyně milosrdenství Kannon, Buddhy a boha umění a moudrosti s koňskou hlavou Batto Kannona. Krátce se zastavíme a pokračujeme ke zřejmě nejznámějšímu místu, a to svatyni Tošogů - mauzeleu šóguna Tokugawy Ijeasua, zakladatele dynastie Tokugawy. Místo nechal jako poctu svému dědečkovi vystavět jeho vnuk Iemitsu. Výstavba celého komplexu trvala více než dva roky a jeho hodnota je nevyčíslitelná. Areál se skládá celkem z 55 budov, a pokud si chcete místo pořádně prohlédnout, vyhraďte si celý den.

Za vstupní kamennou branou, jež je jednou z nejvyšších v Japonsku, se nachází pětipatrová pagoda, která působí jakoby se vznášela, od ní pokračujeme do samotného komplexu, jehož honosnost Vám jistě vezme dech. Je zamračený a deštivý den, zlaté zdobení se přesto všude zdálky leskne. Nejvýznamnější místa k navštívení jsou pro nás dvě. Samotná hrobka, ke které se stoupá cedrovým lesem a Posvátná stáj. Ve stáji chceme vidět jednu konkrétní řezbu. Určitě i vy znáte symbol tří moudrých opic, kdy si jedna zakrývá uši, druhá ústa a třetí oči. Svými gesty tedy říkají - „Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo.“ Toto rčení, které bývá v různých kulturách vykládáno mírně odlišně, přišlo do Japonska zřejmě z Číny kolem 8. století a stalo se populárním právě díky tomuto místu.

Pokračujeme tedy k hlavní svatyni, zde kontrolujeme, zda na dveřích uvidíme mýtického kirina, jež je částečně žirafou a částečně drakem a údajně se má objevovat pouze v době, kdy je na světě mír. Zkuste i vy, zda jej uvidíte. Cestou k hrobce najdete mnoho dalších zpodobnění zvířat, ať už malovaných nebo vyřezaných. Velmi známá je například spící kočka Nemuri neko, kterou najdete nad jedním z vchodů a je dílem umělce Hidari Jingora, který kočky miloval a strávil osm měsíců života, aby své dílo přivedl k dokonalosti. Zda se mu to povedlo, posuďte sami.

Zmíním ještě jedno ztvárnění zvířete, a to malovaného řvoucího draka v síni Hondži-dó. Pokud si pod něj stoupnete a zatleskáte, ozvěna způsobí, že vám bude připadat jakoby doopravdy zařval.

Míst k poznání a vyprávění je tu opravdu nespočet, ale tlačí nás čas a opravdu hodně prší. Podíváme se tedy již jen na samotnou hrobku, která není zdaleka tak impozantní a monumentální jako ostatní budovy, přesto magická, a vracíme se lesem zpět do městečka. Pokud se sem někdy vydáte vy, určitě zajděte i k hrobu samotného autora celého mauzolea Iemicovi, dále pak k červené Svatyni Futarasan - džindža, kde uvidíte Lucernu duchů ze 13. století, která se údajně každou noc mění v nestvůru a nevynechte ani svatyni Takinoo, do jejíž brány můžete hodit kamínek a údajně pak brzy potkáte životní lásku.

My se podél řeky přesouváme k propasti Kanmangafuchi, která je trochu stranou od ostatních významných míst, není tolik známá, a tak je tu opravdu jen hrstka lidí, což je pro Japonsko netypické. Řeka Daiya se zde spojuje s řekou Tamozawa. Voda je tu velmi divoká a již zdálky je slyšet burácení vody.

Vcházíme drobnou nenápadnou branou a blížíme se k řece. Cesta je lemována soškami Jizo. Údajně jich je tady sedmdesát, ale legenda říká, že mají moc se dokola objevovat mizet. Zkusili jsme je spočítat, ostatně jako téměř každý turista. Nevyšlo nám stejné číslo. Každá soška je jiná, přesto stejná. Atmosféra je tu opravdu tajemná. Samozřejmě k tomu přidává podzimní počasí, silný déšť, padající listí a rozbouřená řeka.

Socha Jizu patří mezi tradiční japonské sochy. Zpodobňuje malé dítě a je ochráncem živých i zemřelých dětí a těhotných žen. Místní obyvatelé je oblékají do šatů zemřelých a věří, že je tím ochraňují před démony. V Japonsku je takových sošek kolem milionu. Za každé dítě, které zemře, se umisťuje do chrámu jedna soška, aby již žádné další dítě nezemřelo.

Na konci cesty se hned nevracíme zpátky, zbývá ještě trochu času, tak jdeme prozkoumat další okolí. Podaří se nám dojít ke starému mostu, kde strávíme pár chvil, uděláme spoustu fotek a vracíme se zpátky k autu. Cestou zkusíme znovu spočítat jednotlivé sošky. Opět se nám to nepodaří.

Pokračujeme ještě dál do hor, projíždíme národní park Nikkó. Je tu nádherně. Na chvilku zastavujeme na vyhlídce, odkud se dá vyjet k jezeru lanovkou, kocháme se výhledy, které nám zpestřuje mlha, která se během chvíle zvedá a znovu padá a pokračujeme až k jezeru Chuzenji, odkud je krásný výhled na posvátnou horu Nantei. Je tu poměrně chladno, fouká studený vítr. Konečně ale přestalo pršet. K jezeru často jezdí turisté v horkém létě, aby se tu zchladili, prošli si nějakou z mnoha turistických stezek nebo se projeli po jezeře. Je tu spousta příjemných restaurací i pouličních stánků, ochutnáváme místní grilované ryby a tradiční japonské knedlíčky. Jsou výborné.

Čeká nás poslední místo dnešního výletu, směřujeme k východnímu cípu jezera, kde se nachází úchvatný vodopád Kegon. Je vysoký 96 metrů a jedná se o nejvyšší vodopád v Japonsku. Prohlédnout si ho můžete z několika vyhlídek. Pokud máte trpělivost a čas, je tu i výtah, který vás odveze k vyhlídkové plošině u paty vodopádu. Nám stačil pohled z horní vyhlídky, fronta byla jako téměř všude v Japonsku nekonečná.

Je již pozdě odpoledne. Trochu litujeme, že nemáme víc času a nemohli jsme tuto krásnou oblast prozkoumat více a detailněji a věnovat si i bezcílným toulkám. Podzim tady je i přes nepřízeň počasí opravdu nádherný.

Vracíme se do Tokia. Cestou ještě několikrát zastavíme a kocháme se přírodou, vidíme ještě několik skrytých vodopádů a barevné lesy. Brzy se ale setmí. Další krásný den v Japonsku.

K samotnému místu přece jen dodám, že japonské přísloví praví, že „Dokud neuvidíš Nikkó, nevíš, co je krásné.“ Nikkó je jistě nádherné místo a rozhodně stojí za zastávku, ale přece jen jsou podle mě v Japonsku a celém světě místa, která jsou ještě krásnější.

Zdroje:

https://www.esbirky.cz/predmet/222259?searchParams=

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikk%C3%B3_T%C3%B3%C5%A1%C3%B3g%C3%BA

https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_moudr%C3%A9_opice

https://en.wikipedia.org/wiki/Nemuri-neko

https://a-fab-journey.com/kanmangafuchi-abyss-jizo-nikko/