Článek
Kdyby mi před lety někdo řekl, že jsou u nás děti, které nechodí do školy, nevěřila bych. Nemluvím o klasickém záškoláctví, ani o tom skrytém, kdy rodiče nedocházku dítěte omlouvají, ale o dětech, které do školy nechodí vůbec a neplní si ani domácí vzdělávání.
Zápisy k předškolní a školní docházce
Školský zákon říká, že dítě, které do začátku školního roku dovršilo pěti let, musí nastoupit k povinnému předškolnímu vzdělávání v rozsahu 4 hodin denně. Nechci rozvíjet diskuzi o tom, zda pro všechny děti je tato předškolní výchova nutná, ale vzhledem k tomu, že pracuji s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí, tak zde jsem přesvědčena, že ano. Pro mnohé z nich je to nejen první zkušenost s kolektivem, ale i s pravidly, režimem a mnohdy i základními hygienickými návyky. Z mého pohledu je pro tyto děti ideální přípravný ročník, kde je menší počet dětí a učitel má čas a prostor se dětem individuálně věnovat a připravit je na vstup do školy. Ale samozřejmě to neznamená, že školka by byla nevhodná. Důležité je, že dítě má režim, pravidla, je kladen důraz na jeho vývoj, socializaci a zralost. Jenže část dětí k předškolní docházce vůbec nenastoupí. A dohledání není vůbec jednoduché.
Obdobně to funguje při nástupu do školy, proběhne zápis a začínají se hledat nepřihlášení. Zapojeni jsou sociální pracovníci, sociální pedagogové, někde i Městská policie, každá obec má trochu jiná pravidla, ale cíl je stejný. Dohledat zapomnětlivé rodiče a dohnat je k přihlášení dítěte ve škole. Za nepřihlášení dítěte k poslednímu roku předškolní a ke školní docházce hrozí rodičům přestupek. Ale občas není koho opřestupkovat. Na trvalé adrese se totiž rodina nezdržuje a pokud se jinde nenahlásí, najít takové rodiny je oříškem pro všechny strany. Statut přechodného bydliště již spoustu let neexistuje, omezoval totiž údajně svobodný pohyb, úřadům se hlásit nikdo nemusí. Pokud je rodina již nějakou dobu v péči OSPOD, hlásit se sice musí, ale ne vždy to udělá. A jedná-li se o rodinu, kde zákonní zástupci nepracují ani nepobírají sociální dávky, najít ho je téměř nemožné. A že takových rodin není málo.
Září a druhé kolo hledání
Ředitelé škol v sociálně vyloučených lokalitách mnohdy ještě den před začátkem nevědí, kolik jim nastoupí dětí. A to nejen do prvních tříd. Letní prázdniny jsou dlouhé a v rodinách se často a rychle mění situace a místo pobytu. A tak 1. 9. všichni třídní učitelé počítají děti a snaží se kontaktovat rodiče. Přichází druhé kolo hledání. Opět u některých rodin přes veškerou snahou různých organizací marně. Během celého září se pak objevují rodiny s dětmi z celé republiky a přihlašují děti do školy. A tak se počet ve škole denně mění a mnohdy ředitelé netuší, zda udrží ve škole všechny učitele nebo zda budou naopak rychle hledat dalšího. K tomu se snaží co nejrychleji kontaktovat spádové školy těchto dětí, aby mohly ukončit hledání, komunikují s OSPODem, leckdy i s policií. To je ale stále ještě ta lepší varianta. Dítěti je poskytováno vzdělávání.
Pořád tu ale zůstává skupina dětí, které se nenajdou, škola hlásí neomluvené hodiny OSPODu i policii a situace často trvá několik měsíců nebo i let. Poslední příběh je z letošního roku, kdy jsme hledali holčičku dva roky a matka s dítětem se objevila v tomto školním roce s tím, že byla v Německu. Dítě do školy nechodilo, ale umožnit mu začít od první třídy je v podstatě nemožné. Takové děti jsou často od začátku odsouzeny k neúspěchu. Ano, školy se snaží poskytnout doučování, nastavit individuální plány, ale ze strany rodiny obvykle podpora není a pomoc často odmítají. A jsme na začátku začarovaného kruhu, který málokdy skončí dobře.
Odchody do zahraničí
Další skupinou „nechodičů“ jsou rodiny odcházející do zahraničí. Obvykle zmizí ze dne na den i s učebnicemi a dalším majetkem školy a vzkáží po příbuzných, že jdou do zahraničí. V lepším případě přijdou rodiče dítě odhlásit a slíbí, že se obratem ozvou, kam dítě do školy nastoupilo. To se stane tak v jednom z dvaceti případů. Jinak je prostě rodina pryč, možná opravdu v zahraničí (často ale ne) a za pár měsíců nebo let se objeví u dveří školy a příběhy jsou obdobné. Buď tvrdí, že do školy chodili, akorát zapomněli kam, nebo se rovnou přiznají, že nechodili, protože. Protože jsou pak více či méně uvěřitelné příběhy a životní katastrofy, které se dokola opakují. A zase tu máme dítě, pro které je náročné zapojit se do školní docházky, vyhnout se neúspěchu a začíná se psát další neúspěšný příběh. Ano, je to zanedbání školní docházky, ano opět proběhnou všechna legislativní kolečka, ale životní cestu to dítěti neusnadní.
Desítky, možná stovky dětí mimo školní systém
Kolik takových dětí v republice máme, netuším, žádné podklady ani zdroje jsem nenašla. Z rozhovorů s řediteli škol ve vyloučených lokalitách vím, že tuto zkušenost má každý z nich, takže se rozhodně jedná minimálně o desítky, spíše o stovky případů. Řešení neznám, ale znám důsledky toho, kdy dítě nastoupí do školy, nemá základní návyky, nedodržuje (ani nemůže) základní pravidla a velmi rychle se u něj objevuje školní neúspěch a rizikové chování, které neovlivňuje jen dítě samotné, ale i jeho spolužáky, učitele a široké okolí. A tak si zase musím povzdechnout, že zákon je pěkná věc, škoda, že nefunguje i jeho dodržování a vymáhání.
https://www.msmt.cz/vzdelavani/predskolni-vzdelavani/nejcastejsi-dotazy-k-predskolnimu-vzdelavani-aktualizace-k
https://www.msmt.cz/dokumenty-3/skolsky-zakon
