Článek
Moje třetí setkání s knihami spisovatelky Petra Klabouchové přišlo s románem U Severní zdi. Po knihách Duch Pankráce a Anglická zahrada jsem sáhla po dalším jejím silném příběhu. Klabouchová totiž píše hlavně silné knihy. Takové, které čtenáře nenechají v klidu a které se dotýkají témat, o nichž se často příliš nemluví.
Při čtení jsem si znovu uvědomila jednu věc. Matně přemýšlím, jestli jsme se ve škole krátce po revoluci vlastně učili o padesátých letech. Na druhou světovou válku si pamatuji velmi dobře – na hrůzy nacistů, na příběhy okupace, na všechno, co jsme se učili o nacistickém teroru. Ale na to, jak jsme na některé z těchto praktik dokázali navázat my sami, jsem začala narážet až mnohem později. A často právě v knihách. Historii jsem si pak dohledávala sama.
Možná proto, že tohle není jednoduché poslouchat. Přiznat si, že některé věci jsme si způsobili sami. V té souvislosti si často vybavuji známý citát:
Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.
A právě takové otázky ve mně román U Severní zdi znovu otevřel.
Román U Severní zdi začíná příběhem muže, který ví, že jeho čas se krátí. Rakovina plic v posledním stadiu mu nedává mnoho času. Ještě před svou smrtí chce udělat poslední věc – splatit staré účty. Účty z padesátých let.
Tato postava, Muž s dírou v srdci, vytváří spolu s ženou pojmenovanou jako Ošetřovatelka umírajících, se kterou promluví jen párkrát v životě, rámec celého příběhu. V podstatě nemají nic společného, dokonce jsou každý úplně jiný, přesto jim padesátá léta dluží to samé. Trest za to, že neměli šanci poznat mateřskou lásku.
Ošetřovatelka umírajících do své tramvaje tenkrát před šedesáti lety už nastoupila bez nich. A čekala ji jízda samotářů. Nikomu nedovolila si přisednout, protože to místo hned vedle, to nejdůležitější ze všech, to už našla prázdné a prázdné mělo zůstat až do konce. Její maminka prošla zadními dveřmi tramvaje dřív, než ona se stihla posadit. Dál se řítí kamsi do tmy tohohle města plného prázdných duší, jen ona sama a kdesi vpředu za sklem a plastovou stěnou řidič celého toho cirkusu. Bůh? Osud? Nebo obyčejné lidské zlo. Nikdy mu neuvidí do tváře, jen řídí, neotáčí se. Nalinkoval jí osud pevně daným jízdním řádem, položil koleje a odbočit není kam. Jenom vystoupit na konečné.
A tak se postupně rozpléta minulost spolu s příběhy lidí, kteří stáli kdysi na různých stranách pankráckých cel.
Příběh připomíná dobu, kdy se v Československu odehrávala jedna z nejtemnějších kapitol našich dějin. Jen několik let po skončení druhé světové války se našli lidé, kteří byli ochotni pokračovat v podobném trýznění, jaké sami předtím odsuzovali. Měli moc, věřili režimu a často byli přesvědčeni, že konají správnou věc. A někdy možná také jen proto, že moc nad druhými lidmi dokáže rychle proměnit malé a bezvýznamné životy v pocit důležitosti.
Za zdmi věznic – mimo dohled veřejnosti – se odehrávaly praktiky, které dnes působí téměř nepředstavitelně. Politickým vězňům byla systematicky brána důstojnost, byli ponižováni, psychicky i fyzicky lámáni.
Obzvlášť bolestné jsou příběhy žen. Politické vězenkyně rodily své děti v nelidských podmínkách a často o ně krátce po porodu přicházely. Mateřství se v těchto zdech měnilo v další formu trestu.
Bum! Upadlo Vám dítě, soudružko, rozchechtal se muž v uniformě…Ten zvuk, bože, ten zvuk, když Toníček narazil na tvrdou zem.
Jednou z nejmrazivějších myšlenek, která se románem vine, je také fakt, že mnoho lidí, kteří se na těchto zvěrstvech podíleli, nikdy nebylo potrestáno. Po změně režimu žili dál své životy. Měli rodiny, práci, někdy i peníze, moc a společenské uznání.
Těžko říct, jestli k tomu všemu měli ještě i svědomí.
A právě k těmto lidem – k těm, jejichž minulost zůstala nedořešená – se nyní vrací muž, který ví, že už nemá co ztratit.
V příběhu se postupně objevuje sedm složek. Sedm jmen.
Každá složka obsahuje jedno jméno a fotografii. Člověka, který kdysi stál na straně moci. A spolu s ním desítky drobných příběhů lidí, jejichž životy ovlivnil – často nenávratně. Osudy zlomené, zničené, poznamenané na celý život. Tyto složky nejsou jen archivem minulosti. Jsou připomínkou toho, co se stalo, a zároveň otázkou, co s tím vším udělat dnes. Všechny příběhy ale v knize nenajdeme. Šestá a sedmá složka zůstávají nedokončené. Nebo ne?
Lidé, jejichž jména se v těchto složkách objevují, jsou dnes už velmi staří. Dožili své životy, založili rodiny, mnozí prožili dlouhá a možná i šťastná léta. Jenže jejich minulost nezmizela. A román klade nepříjemnou otázku - Může člověk odejít ze světa, aniž by za své činy někdy nesl odpovědnost?
Román U Severní zdi není vystavěn jako jednoduchý, chronologický příběh. Naopak. Má několik rovin, které se postupně prolínají a skládají dohromady obraz minulosti i přítomnosti.
Klabouchová pracuje s množstvím mikropříběhů. Na první pohled drobných epizod, které se ale postupně propojují. Jednotlivé postavy, jejich osudy a dávné události do sebe zapadají jako části složité skládačky. Čtenář se tak musí v příběhu soustředit a postupně si jednotlivé souvislosti skládat.
Není to jednoduché čtení. Ale každá hrůza se čte těžko – zvlášť ve chvíli, kdy víme, že nejde jen o literární fikci. Příběh je totiž inspirovaný skutečnými lidmi a skutečnými činy, které se odehrávaly v době, o níž bychom možná raději mlčeli.
Děj současnosti se částečně odehrává v domově důchodců stojícím nedaleko hřbitova. Na první pohled obyčejné místo, kde lidé dožívají své poslední roky. Jenže tady není všechno tak klidné, jak by se mohlo zdát. V noci se například otevírají okna dokořán, aniž by k nim někdo přišel. Některé věci se prostě dějí samy. A minulost, která měla zůstat pohřbená, jako by se znovu připomínala. Protože některé příběhy zřejmě nechtějí být zapomenuty. Nebo je to jinak?
Minulost se odehrává zejména v pankrácké věznici – v místě, kde se lidské osudy lámaly s krutou samozřejmostí. Klabouchová tu ukazuje, jak absurdní a zároveň tragické mohly být důvody, kvůli nimž se lidé za mříže dostávali. Stačilo někdy velmi málo. Třeba mladická nerozvážnost.Třeba mladá žena, studentka, která se spolu s přáteli provinila tím, že vystavovala své barevné obrazy. Porušila tím tehdejší předpisy – a režim její čin vyhodnotil jako nepřijatelný projev svobody. Následoval trest, který byl ve své krutosti naprosto nepřiměřený. Vězení ji připravilo o všechno: o důstojnost, o právo na mateřství i o samotný smysl života.
A právě v těchto jednotlivých lidských příbězích je síla románu nejsilnější. Nejde jen dějiny, o politiku nebo ideologii. Jde o konkrétní lidi, jejichž životy byly zlomeny rozhodnutími těch, kteří měli moc.
Autorka nepíše způsobem, který by čtenáře vedl skrze dlouhé dialogy nebo otevřené emotivní výlevy. Naopak. Dialogů je v knize minimum a text je spíše popisný, místy až téměř strohý.
A přesto – nebo možná právě proto – působí tak silně.
Emoce v románu samozřejmě jsou. Jen nejsou vyslovené nahlas. Vynořují se mezi řádky, z jednotlivých osudů a z popisu věcí, které se odehrávaly za zdmi věznic. Klabouchová pracuje se zvláštní syrovostí. Popisuje hrůzu téměř suše, bez patosu a bez velkých slov. A právě tato střídmost způsobuje, že čtenář často cítí mnohem víc, než kdyby byly emoce napsány přímo.
U severní zdi nečte snadno. Ale to ani není cílem této knihy.
Většina pamětníků této doby je mrtvá. Některé oběti, které odpočívají na Ďáblickém hřbitově nikdy nebudou pojmenovány. Občas se tu vyfotí nějaký politik a položí věnec. Ale je potřeba o tom, co se dělo pořád mluvit a psát. Je potřeba tyhle příběhy poslouchat. Protože právě ony nám připomínají, že zlo nemusí přicházet jen zvenčí. Někdy se rodí mezi námi – z poslušnosti, ze strachu, z touhy po moci nebo z obyčejné lidské malosti.
To jsme si tenkrát mysleli o svých dětech taky, Bohdanko. Pamatuješ? I tehdy zrovna kvetly šeříky a svět byl po válce tak krásný. Svobodný. No a co přišlo potom… marně vzpomínat. Bůh dal, člověk vzal. Modlím se, Bohdanko. Každý den se za ně modlím, aby už konečně přestal nenávidět člověk člověka kvůli těm nahoře. Aby Bůh vrátil všem zrak a narovnal záda.
Zdroje:
Petra Klabouchová, U severní zdi, 2023. HOST
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/dablicky-hrbitov-paraha-8-deti-dablice_2110170700_ako
