Článek
Kdyby dnes nějaký politik předstoupil před své voliče a hrdě prohlásil: „Ustoupili jsme z našich požadavků o třicet procent, abychom se s opozicí dohodli na funkčním řešení,“ byl by vlastní stranou pravděpodobně ještě tentýž den rituálně upálen na sociálních sítích.
Z politiky se totiž vytratila snaha cokoliv reálně řídit. Stala se z ní zákopová válka a permanentní reality show, kde není cílem najít řešení, ale co nejvtipněji, nejhlasitěji a nejagresivněji urazit toho druhého.
Zákopový sport s nulovým součtem
Současná politická scéna připomíná dětské pískoviště, na kterém se dvě party batolat rozhodly, že si raději rozšlapou bábovičky navzájem, než aby si půjčily kyblíček. Žijeme v éře nulové tolerance. Jakýkoliv ústupek je okamžitě nálepkován jako zrada, slabost nebo kolaborace.
Rozdělení společnosti na „my“ a „oni“ (přičemž „oni“ jsou vždycky naprostí idioti, fašisté, komunisti nebo zrádci národa – doplňte dle vlastních sympatií) dospělo do bodu, kdy spolu už oba tábory nedokážou mluvit ani o tom, jestli ráno vyšlo slunce. Algoritmy sociálních sítí tento oheň radostně přiživují, protože naštvaný volič rovná se klikající volič.
Fialův betonový bunkr
Abychom ale nechodili jen kolem horké kaše obecných frází, pojďme si ukázat, jak se takové zákopy hloubí v praxi. Ukázkovým příkladem je bývalý premiér Petr Fiala.
Když se po posledních parlamentních volbách formovala vláda, Fiala vystupoval jako morální maják. Jeho kategorické „S hnutím ANO nikdy, za žádných okolností a v žádné podobě“ znělo tehdy v uších jeho voličů jako hrdinský epos. Byla to absolutní, neprůstřelná deklarace čistoty.
Jenže politika není morální teologie. Tím, že Fiala a priori vyloučil jakoukoliv – byť jen pragmatickou, omezenou nebo krizovou – debatu o koalici či spolupráci s nejsilnějším politickým subjektem v zemi, vlastně sám vzal do ruky lopatu a ten zákop vykopal o dva metry hlubší. Zabetonoval českou politiku do stavu studené války.
Namísto toho, aby se pokusil (jako by to udělali pragmatičtí státníci minulosti) obrousit hrany, najít společný průsečík u klíčových témat typu důchodové reformy a vtáhnout oponenta do spoluzodpovědnosti, hodil ho rovnou přes palubu. A s ním i polovinu voličů v zemi. Tím paradoxně krizi nezažehnal, ale zavinil – a potvrdil pravidlo, že kdo není s námi, je nepřítel, se kterým se nejedná.
Od „umění možného“ k „umění nemožného“
Výsledkem tohoto přístupu napříč celým politickým spektrem je absolutní paralýza. Vláda tlačí svá řešení silou traktoru, protože s opozicí se přece nemluví. Opozice na oplátku blokuje sněmovnu desítky hodin dlouhými projevy o ničem, protože když nemůže vládnout ona, nebude vládnout nikdo. A občan? Ten sedí doma, zírá na složenky za energie, čte si zprávy o stavu státní kasy a přemýšlí, jestli se ti lidé nahoře úplně nezbláznili.
Ztratili jsme schopnost uznat, že ten druhý může mít v něčem alespoň pět procent pravdy. Zapomněli jsme, že skutečný lídr se nepozná podle toho, jak hlasitě křičí do megafonu na demonstraci, ale podle toho, jestli dokáže podat ruku někomu, koho osobně nemůže vystát, a dohodnout s ním zákon, který posune zemi o krok dopředu.
Dokud naši politici znovu neobjeví slovník, ve kterém slovo kompromis neznamená zrada, ale řešení, budeme dál žít v zemi, kde zítra znamená včera. A kde se státní správa změnila v nekonečnou hádku na Twitteru, kterou všichni prohrávají.
Ondřej
Pokud vás baví stát na hraně mezi racionálním skepticismem a mrazením v zádech, připojte se k našemu vyšetřování.
Volné verze případů najdete na Spotify.
Ti z vás, kteří se nebojí jít do absolutních detailů a chtějí přístup k plným, necenzurovaným složkám, tajným přílohám a exkluzivním bonusům, jsou vítáni v našem plném archivu na HeroHero.
