Duchové ve frekvencích a mizející vědomí. Kde končí vědecká logika?

Paranormální jev je pro většinu z nás levitující nábytek nebo průsvitné postavy na chodbách starých hradů. Skutečný horor ale začíná ve chvíli, kdy jevy popírající selský rozum začnou měřit fyzici a lékaři ve sterilních laboratořích a nemocnicích.

Pojďme si otevřít čtyři případy, u kterých končí logika a začíná zóna, ze které mrazí.

Pocity nevysvětlitelné hrůzy, náhlý chlad, pocit cizí přítomnosti v místnosti a šedé stíny, které se komíhají na okraji zorného pole. Klasické symptomy „strašidelných domů“. Co když ale za těmito jevy nestojí neklidné duše zemřelých, ale čistá fyzika?

Vědci zjistili, že viníkem je často takzvaný infrazvuk o frekvenci 18,98 Hz. Tuto zvukovou vlnu může zcela prozaicky vydávat stará ventilace, špatně usazené potrubí nebo specifický poryv větru. Lidské ucho tento zvuk neslyší, ale naše tělo ho vnímá. A co hůř – frekvence zhruba 19 Hz se téměř přesně shoduje s rezonanční frekvencí lidské oční bulvy.

Když vás tato vlna zasáhne, vaše oči začnou mikroskopicky vibrovat, což mozek interpretuje jako rozmazané stíny na okraji vidění. Tělo navíc na nepřirozenou vibraci orgánů zareaguje panikou a vyplaví do krve obrovskou dávku adrenalinu. Nabízí se tedy mrazivá otázka: Je děsivější představa skutečného ducha, nebo fakt, že naši vlastní mysl a biologii dokáže takto snadno „hacknout“ obyčejný průvan v trubkách?

Pokud vás neděsí biologie, zkusme to s fundamentální realitou. Jednou z největších záhad moderní fyziky je dvouštěrbinový experiment.

Zjednodušeně řečeno: Když vědci vystřelují elementární částice (například fotony) skrz dvě štěrbiny, tyto částice se chovají jako vlna. Tvoří na detekční desce vzorce, jako by to byla voda. Ale ve chvíli, kdy k těmto štěrbinám vědci umístí měřící přístroj – tedy když začnou částice aktivně pozorovat, aby zjistili, kudy přesně letí – stane se něco nemožného. Částice se okamžitě přestanou chovat jako vlna a začnou se chovat jako pevné kuličky hmoty.

Znamená to jediné. Pouhý akt lidského pozorování mění to, jak se hmota chová na té nejzákladnější úrovni. Jakoby vesmír „věděl“, že se na něj někdo dívá, a podle toho změnil svá pravidla. Podle některých interpretací kvantové fyziky naše realita vlastně neexistuje v pevném stavu do chvíle, než na ni upřeme svou pozornost. I Albert Einstein z této představy prý nespal.

Z chladné fyziky se přesuňme na neurologická oddělení. V medicíně existuje zdokumentovaný fenomén, o kterém se ale lékařům mluví jen velmi těžko: terminální lucidita.

Představte si pacienta s těžkým stádiem Alzheimerovy choroby nebo fatálním poškozením mozku. Člověka, který už roky nikoho nepoznává, nemluví a jehož mysl je považována za nenávratně zničenou. Najednou, často jen pár hodin nebo desítek minut před smrtí, se stane zázrak. Pacient se posadí, jasně a srozumitelně promluví, pozná své blízké, logicky zhodnotí svůj život a rozloučí se. Poté zemře.

Z čistě biologického hlediska je to absolutně vyloučené. Pokud je mozek harddisk a ten je fyzicky zdevastovaný, jak je možné, že najednou spustí bezchybný software? Kde se paměť, identita a celá osobnost tohoto člověka ty roky skrývaly? Je to definitivní důkaz toho, že lidské vědomí (nebo chcete-li duše) není jen vedlejším chemickým produktem mozku, ale existuje nezávisle na něm?

Tím se dostáváme k fenoménu, který se každý den týká tisíců z nás, a přesto o něm nevíme vůbec nic. Celková anestezie. Když uleháte na operační stůl, anesteziolog vám do žíly vpraví koktejl látek a vy „usnete“. Jenže anestezie není spánek. Je to farmakologicky navozené, hluboké kóma, při kterém se mozková aktivita propadne do temnoty. My vlastně dodnes přesně nevíme, jak přesně anestetika vědomí vypínají. Známe jen dávkování.

Kam se v tu chvíli poděje naše „já“? Zmizí? A co se stane, když tento křehký chemický balanc selže?

Vzniká tak ta nejděsivější anomálie ze všech: bdělá narkóza. Stav, kdy se vaše vědomí uprostřed složité operace probudí. Vy všechno slyšíte. Cítíte skalpel. Ale protože je vaše tělo pod vlivem silných svalových relaxantů, jste naprosto paralyzovaní. Nemůžete otevřít oči. Nemůžete zakřičet. Jste vězněm ve vlastní schránce.

Věda nám dala spoustu odpovědí, ale ty nejzásadnější otázky o lidské mysli před námi stále tají. Právě fenomén bdělé narkózy a záhadu toho, kam mizí naše vědomí, když tělo usne, budeme už brzy detailně a bez cenzury vyšetřovat v chystaném 6. spisu, který odtajníme v podcastu Protokol 404.

Pokud vás fascinují záhady, které bolí a popírají logiku, přidejte se k našemu pátrání už dnes.

Buďte připraveni. Další složku otevíráme brzy.

Zdroje: