Když jsme spolu, ale sami. Psychologie osamělosti | Marek Horňanský

Osamocení je velký problém současné doby. Dnes, kdy jsme technicky propojeni více než kdy dříve, se paradoxně stále více lidí cítí osaměle. Děti, mladí, dospělí i senioři. Každý z nás se může ocitnout v prostoru, kde chybí blízkost, porozumění či obyčejný lidský kontakt.

„Moderní člověk přežívá svou osamělost…v míře doteď pravděpodobně nepoznané …“ Carl Rogers

Nedávno přišel do psychologické poradny muž ve věku kolem čtyřiceti let. Na první pohled působil slušně, sympaticky, při seznamování se usmíval. Ale jeho oči prozrazovaly něco jiného – únavu, smutek, jakési vnitřní vyčerpání. Posadil se a po chvíli ticha řekl: „Víte, mám rodinu, práci, známé… ale cítím se úplně sám. Jako bych byl neviditelný…“ Postupně vyprávěl o tom, že jeho vztahy jsou povrchní, že doma se mluví jen o praktických věcech, v práci je obklopen lidmi, ale nikdo se ho neptá, jak se má. Cítí, že nemá komu říct, co ho trápí, co ho těší, čeho se bojí. A přestože je neustále mezi lidmi (fyzicky), psychicky se cítí izolovaný. Na setkání řekl: „Nevím, jestli je to normální, ale někdy mám pocit, že kdybych zmizel, nikdo by si toho ani nevšiml…“

Tento klient nepřišel s diagnózou, ale s konkrétním pocitem osamělosti. Ten se postupně stal jeho každodenním společníkem. Nešlo o nedostatek kontaktů, ale o „nedostatek skutečného spojení“. V terapii se učíme pojmenovávat své potřeby, rozpoznávat, kde se cítíme přijati a kde ne. Člověk postupně chápe, že osamělost není ostuda, ale signál, že mu v životě něco důležitého chybí. A že má právo tuto potřebu naplnit – ne povrchními vztahy, ale hlubokým, autentickým kontaktem.

„Nejhorší není být sám. Nejhorší je být obklopen lidmi, kteří ti nedávají pocit, že jsi důležitý …“ Robin Williams

Osamělost není jen „pocit“. Je to komplexní psychologický stav, který může mít hluboký dopad na naše duševní i tělesné zdraví. Moderní životní styl, individualismus, digitální komunikace a tlak na výkon často vytvářejí prostředí, v němž se vztahy stávají povrchními a kontakt s druhými se redukuje na rychlé zprávy či „lajky“.

Dle průzkumů Evropské komise se cítila více než jedna třetina respondentů alespoň někdy osamělá a 13 % bylo osamělých většinu času. Prevalence osamělosti klesá s rostoucím věkem, příjmem a vzděláním. Nižší úroveň osamělosti není spojována pouze se smysluplností vztahů, ale i s frekvencí kontaktu. Lidé, kteří prožívají velké životní události, jako je rozchod, ztráta zaměstnání nebo ukončení studia, jsou častěji osamělí. Mezi nejčastější aktivity, které respondenti dělají, aby zmírnili osamělost, patří setkávání s přáteli a členy rodiny, čas strávený pro sebe a používání více sociálních médií. Osamělost tak není jen „emoční diskomfort“, ale vážný rizikový faktor pro lidské zdraví.

Osamělost se často zaměňuje s depresí, úzkostí či smutkem, ale je důležité tyto stavy terminologicky odlišovat. Osamělost je samostatný psychologický fenomén, který může být přítomen i u lidí, kteří navenek působí společensky. Je to subjektivní stav. Člověk se může cítit osaměle i v davu. V psychologii se chápe jako odpověď na nenaplněnou potřebu vztahu, afiliace, intimity či lásky. V tomto kontextu se objevuje tzv. „hnací síla“, která motivuje člověka překonat ostych či strach z odmítnutí a vyhledat sociální kontakt. Tato síla je často impulsem ke změně. Tedy k hledání nových vztahů nebo obnovení těch ztracených. Pokud však osamělost přetrvává, může vést k úzkosti, depresi, izolaci a v extrémních případech až k psychosomatickým onemocněním.

Izolace, jako reakce na frustraci či náročnou životní situaci, může být vědomým rozhodnutím, ale i nevědomým únikem. Někteří lidé se stáhnou do samoty, protože nedokážou najít bezpečný prostor pro vyjádření svých potřeb. Osamělost tak reflektuje touhu po osobním vztahu, vycházející z nenaplněné potřeby přátelství, porozumění a blízkosti. Výzkumy ukazují, že osamělost a sociální izolace jsou spojeny s vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění, demence, deprese, úzkosti a dokonce i předčasného úmrtí. Tato zjištění jsou konzistentní napříč kulturami, věkovými skupinami i metodologiemi výzkumu. Zajímavé je, že osamělost se neváže jen na objektivní nedostatek kontaktů. Člověk může být obklopen lidmi, ale pokud vztahy nejsou kvalitní, pocit osamělosti přetrvává.

„Hudba, ticho, slova. Všechno může být lékem na osamělost, pokud se dělíme o to, co cítíme …“ Maya Angelou

Jako psycholog vnímám osamělost nejen jako individuální problém, ale i jako společenskou výzvu. Potřebujeme vytvářet prostředí, v němž se lidé cítí vítáni, vyslyšeni a přijati. To začíná malými kroky. Například upřímným rozhovorem, zájmem o druhého, ochotou být přítomen. Prevence osamělosti není jen úkolem odborníků, ale nás všech. V rodinách, školách, komunitách i na pracovištích můžeme podporovat kulturu otevřenosti, empatie a vzájemnosti. Světová zdravotnická organizace ve své zprávě z roku 2025 vyzývá, aby se sociální zdraví stalo rovnocenným pilířem vedle zdraví fyzického a duševního. Navrhuje konkrétní kroky. Od podpory komunitních aktivit až po změny v urbanistickém plánování, které podporují setkávání lidí.

Pokud se v osamělosti nacházíte, vězte, že nejste sami. Hledejte spojení, nebojte se požádat o pomoc, otevřete se rozhovoru. A pokud vidíte někoho, kdo se uzavírá do sebe, možná právě váš zájem může být tím, co mu pomůže cítit se méně sám. Osamělost je lidská. Ale stejně lidská je i schopnost vytvářet vztahy, které ji dokážou překonat. Ve svém jádru je osamělost výzvou, ne k izolaci, ale ke spojení. A právě ve spojení se skrývá síla, která může léčit ° Marek Horňanský psycholog Ψ bibliografie: